Angličtinářem v Indii

Další týden je za mnou a já přemýšlím, jestli mi někdy v minulosti čas utíkal rychleji než zde. Možná je to tím, že zde máme školu i v sobotu nebo že zde mám pořád co dělat.

Tento týden mi každopádně přinesl jednu příjemnou změnu. Dostal jsem pravidelnou výuku angličtiny ve třetí třídě. Moje působení ve škole tak dostalo nový impuls, a přestože dostávám stále nějaká suplování, ze všeho nejvíc se ráno těším na svoje třeťáky. Za měsíc už jsem toho odučil poměrně hodně, ale teprve s pravidelnou výukou získávám pořádnou zpětnou vazbu. Bohužel zjišťuju, že si toho z mých hodin odnášejí méně, než bych si přál. Beru to ale jako výzvu a doufám, že se to zlepší. Jednání o tom, zdali bych mohl učit ještě nějakou matiku, nakonec nedopadla. Když se byl matikář zeptat ředitele, jestli bych si mohl vzít nějakou jeho hodinu, dostalo se mu odpovědi: „What is your problem to teach Maths? - Ty máš nějaký problém s učením matiky?“, čímž ředitel dialog automaticky ukončil. Holt s podřízenými se v Indii nikdo moc nemazlí…
Každopádně jsem rád, že můžu učit třeťáky a ne naše nejmenší děti. Máme zde totiž ještě Nursery a Kindergarten, což jsou předškolní třídy. Tyto děti ještě neumí anglicky, a já jsem se výuce zde vždy úspěšně vyhýbal. Jednou jsem se rozhodl, že si zkusím vzít psaní v KG, ale spletl jsem si třídy a šel jsem do Nursery. Děti na mě sice koukaly jako na zjevení, ale nikdo mi nedokázal říct, že učím špatný předmět na špatném místě. Že jsem v jiné učebně, jsem se dozvěděl až od jejich příchozího učitele.
 Nakonec jsem pak dostal ještě jednu sobotní hodinu psaní a vedle toho prý budu odpoledne učit angličtinu děti z vedlejší asámské školy. Jsou starší, než naše děti (pátá až sedmá třída), ale prý neumí anglicky ani slovo, a tak to asi bude docela dobrodružné.

Na začátku týdne jsme studentům rozdali pololetní vysvědčení. Školní rok zde začíná v lednu a pololetní testy se píšou v červnu, takže výsledky tady děti dostanou s mírným zpožděním. Bohužel to dopadlo dost špatně, některé děti propadly skoro ve všech předmětech (kromě kreslení) a ve třetí a čtvrté třídě byly asi jen 3 děti, které nepropadly v žádném předmětu. V Indii je to ale jinak než u nás – o tom, zdali žák postoupí do další třídy, rozhoduje ředitel a pokud nepropadl ve více než pěti předmětech, zřejmě ho dál pustí.
Samotný proces rozdělování vysvědčení byl prý letošní novinkou. Probíhalo to tak, že žák předstoupil před ředitele, ten si vzal jeho vysvědčení a v kolika předmětech žák propadl, tolikrát dostal přes ruku rákoskou. Nejdřív mi bylo dětí docela líto, ale jsou zvyklé a braly to sportovně. Přestože v matice moc dobří nejsou, vymýšleli různé strategie, jak minimalizovat bolest. Někteří střídali ruce při každé ráně, jiní nastavili jednu ruku a teprve když už to bolelo příliš, nastavili druhou a doufali, že nepropadli v tolika předmětech, aby došlo znova na tu první. Ač to bude znít divně i v této chvíli se našly vtipné momenty. Jeden kluk při každé ráně nadskočil, což rozesmálo celou třídu včetně mě. Ředitel se sice udržel, ale posléze o tom aspoň učitelům vykládal ve sborovně. Jedna holčička zase přišla s úplně černýma rukama. Prý den před tím barvila mámě vlasy. (Zřejmě jsem jí ale špatně rozuměl, protože všechny Indky mají samozřejmě černé vlasy od přírody.) Jeden kluk sice neudělal vůbec nic, ale když jsem mu podával vysvědčení, musel jsem se začít smát. Jmenoval se totiž Maník.
Pouze jednoho kluka mi bylo doopravdy líto, protože na jeho trestu nesu svůj podíl. Když jsem podával řediteli vysvědčení, neslyšel jsem třídního učitele, který mi říkal, že jeden student chybí. Podal jsem mu tedy vysvědčení jeho chybějícího spolužáka, který byl v abecedě před ním. Tento hoch měl bohužel mnohem horší výsledky, než on, a tak nešťastník dostal pár ran navíc. Když se na to přišlo, neřekl ale ani slovo a se vztyčenou hlavou šel studovat svoje vysvědčení.

Tolik pár zážitků z mého dalšího indického týdne. Mohl bych sice psát o všem, co se tady děje, ale to by pak moje články měly 10 stránek, a tak věřím, že toto je rozumný kompromis, na jehož přečtení si najdete čas i v (porovnání s Indií) uspěchané Evropě.

V Indii jste v bezpečí

Všechny vás zdravím a jsem zde s pravidelným, nedělním příspěvkem.

Tento týden jsme měli dva dny prázdniny. V pondělí jsme oslavili výročí získání nezávislosti na Britech (Independence Day), vztyčili vlajku a při proslovu jsem se mimo jiné dozvěděl, že Indové mají armádu schopnou uchránit zemi před nepřáteli Pákistánem a Čínou. Tak to vidíte, nakonec to vypadá, že jsem zde ve větším bezpečí než doma :-). Mimochodem, věděli jste, že vedle sporu o Kašmír, který vede s Pákistánem, má Indie stejný spor s Čínou o území ve státě Arunachal Pradesh, které není o moc menší než celá Česká republika?
Už za těch pár týdnů, co tu jsem, jsem ale pochopil, že Pákistán je v Indii skutečně nepřítel číslo jedna a tak se už nedivím, že první otázka (poté, co vyplníte své jméno, příjmení a informace o narození), která vás potká při vyplňování žádosti o vízum je, zdali někdo z vašich rodičů má nebo měl pákistánské občanství.

Ve čtvrtek bylo také volno, ale jelikož kluci na intru mají i o prázdninách studium, tak jsme se připravovali na čtvrtletní testy, které jsou na konci září. V matice už se začínám orientovat v tom, co by zhruba měl umět prvňák, druhák, třeťák… a tak mi to doučování pomáhá i v mé výuce ve škole. Bohužel je to často tak, že ani třeťák neumí to, co by měl umět prvňák. V jedné věci mě ale kluci mile překvapili. Jsou mnohem chytřejší, než by se zdálo podle jejich výsledků ze školy. Problém je v tom, že jediný, kdo se jim kdy soustavně věnoval, byla moje předchůdkyně Maruška (a ta měla na starost skoro třicet kluků, takže se samozřejmě nemohla věnovat všem). Vysvětlil jsem jim tedy sčítání a po hodině dokázal i prvňák sčítat pod sebou trojciferná čísla s přechodem přes desítku. Také mi přijde, že naši kluci moc často nezažijí, že by je někdo pochválil. Snažím se je tedy chválit co nejvíc, protože je to motivuje k další práci. Ve čtvrtek se mi dokonce podařilo vytvořit takovou studijní atmosféru, že kluci byli schopní se poprat o to, kdo mi dá první sešit, abych mu mohl zadat další příklady. Takové situace jsou ale spíše výjimečné, mám zde i dva kluky, kteří měli při zkouškách ze čtení 5 bodů ze 100. Snažím se s nimi každý den číst, ale je to náročné, protože neudrží pozornost a zlepšují se hrozně pomalu. Není to ale jejich vina, tentokrát je problém v učebnici. Indický „slabikář“ pro prvňáky totiž obsahuje slova jako behaviour či respect. Děti tedy čtou text, kterému nerozumí, a tak je jasné, že je to nebaví.

Zbylé dny jsme měli normálně školu. Ředitel otec Anthony pořád není moc spokojený s docházkou. Jsou v ní totiž velké výkyvy. Někdy chybí ve třídě tři, čtyři děti, ale třeba v úterý, kdy celou noc a ráno pršelo, chybělo v první třídě 35 dětí (V ČR by se nám tohle nestalo, co? Znamenalo by to, že by do třídy přišlo mínus pět dětí, což si nedovedu představit…).  Ředitel tak vždy při assembly na děti naléhá, aby chodily pravidelně. V sobotu mu jeden třeťák chtěl evidentně udělat radost, a tak se ráno, když jsem v jeho třídě dělal docházku, nahlásil třikrát – jednou za sebe a dvakrát za svoje spolužáky. Díky jeho aktivitě došlo k tomu, že nikdo nechyběl a při odpoledním assembly celá škola tleskala třetí třídě, protože poprvé od začátku roku byla některá třída kompletní. Odpoledne pak byl vědomostní kvíz, kdy se na to náhodou přišlo. Nakonec to ale nikdo neřešil a ten kluk z toho žádný postih neměl.
Jinak při tom kvízu jsem se docela pobavil. Děti byly rozděleny do několika skupin a každá vyslala ty nejschopnější, aby ji reprezentovali. Každý pak dostal pět otázek, na které odpovídal. Mojí úlohou  bylo jen měřit čas. Když zrovna odpovídal třetí student, dostal stejnou otázku, na kterou už odpověděl jeho předchůdce. Automaticky mi sepnulo moje evropské myšlení a chtěl jsem se hned ozvat, že tato otázka už zazněla. Jak jsem ale záhy zjistil, to, že se otázky opakovaly, bylo naprosto v pořádku. Bylo totiž připraveno asi 40 otázek pro 30 studentů (každý dostal pět otázek). Některé otázky se tedy opakovaly i desetkrát. Kupodivu někteří studenti nedokázali odpovědět na otázku, kterou předtím slyšeli třeba pětkrát správně zodpovězenou. Přitom někteří se evidentně snažili zapamatovat odpovědi svých předchůdců – jak jinak by bylo možné, aby někdo na otázku, který kontinent je ostrov odpověděl Brahmaputra (jedna z otázek byla na nejdelší indickou řeku).
Ve finále pak došlo k tomu, že dva studenti měli stejný počet správných odpovědí. Připravilo se tedy ještě jedno kolo, a aby to bylo spravedlivé, každý dostal stejné otázky. Nejdříve na ně tedy odpovídal první student, a když skončil, na ty samé pak odpovídal ten druhý (přičemž samozřejmě slyšel odpovědi toho prvního). Už si nepamatuju, jak to skončilo, ale protože dětem se to líbilo a my vyučující jsme se přitom taky docela pobavili, tak to považuji za úspěch.

Tolik novinky z mého dalšího indického týdne. Jestli budu moci učit nějakou třídu pravidelně je zatím v jednání. Bohužel, jak jsem poznal indické rozhodovací procesy, může se klidně stát, že to v tomto stavu zůstane ještě několik týdnů. Jak to dopadlo, se každopádně dozvíte zde na mém blogu.

Dobrovolníkem na plný úvazek

Opět se hlásím s pravidelným nedělním příspěvkem. Mám za sebou první měsíc a ani mi to nepřijde – čas mi tu teď ubíhá hodně rychle. Od pondělí do soboty jezdím každé ráno do školy, která končí ve dvě hodiny (v sobotu je kratší). Kolem třetí se vracím do areálu Don Bosco Golaghat – škola je vzdálená asi půl hodiny cesty na kole – a věnuju se klukům na internátu. Ti mají vždy pevně stanovený režim a od pěti do čtvrt na osm se mají učit. Snažím se jim tedy pravidelně věnovat, ale není to snadné. Někteří propadají v šesti, sedmi i osmi předmětech z deseti, a z celkem dvaceti kluků jen jeden nepropadá z ničeho. Je to tu ale jiné než u nás – když student nepropadne z více než tří, čtyř nebo pěti předmětů, pravděpodobně nebude muset opakovat a pustí ho do další třídy. Pokud si tedy neudělám mimořádně volno, mám o zábavu postaráno až do půl deváté, kdy jdou kluci spát. Mým volným dnem je neděle, kdy si zařizuji, co je zrovna potřeba. Ve městě je vše otevřené, takže s tím není problém.

Těžištěm mé práce zde je tedy škola Jivon Jyoty. Ač se mi tomu nechce věřit, tak jsem za ty dva týdny odučil už třicet hodin. Přesnější by ale bylo říci odsuploval. Ve škole je totiž šest tříd a šest vyučujících, takže když někdo chybí, učí buď ředitel (tím je salesián otec Anthony) nebo má třída volno. Bohužel jeden vyučující chybí hodně často a druhý je zase zdaleka a někdy se do školy nedostane, takže příležitostí učit jsem měl víc než dost. Slovo bohužel nepoužívám proto, že bych nerad učil, ale proto, že po dvou týdnech mě suplování přestává bavit. Je to totiž hodně náročné, člověk se nemůže vůbec připravit. Stává se mi, že přijdu do třídy a dozvím se, že minule četli nějaký text a dnes mají odpovídat na otázky, které se k němu pojí. Jenže já jsem ten text nečetl, tak si ho musím buď rychle přečíst sám (v ten moment se mi nezaměstnaná třída promění v cirkus) nebo ho čteme znova společně. Nejhorší ale je, že suplování není systematická práce, nemám žádnou zpětnou vazbu a nevidím žádné výsledky své práce. V nejbližší době si tak chci dohodnout schůzku s otcem Anthonym (ředitel) a probrat s ním mé další působení ve škole. Ze všeho nejraději bych učil matiku nebo angličtinu.

I po dvou týdnech výuky ale škola zůstává mým hlavním zdrojem zážitků a překvapení. Už jsem se například naučil, že když na mě dítě ukazuje vztyčený malíček a říká „number one“, znamená to, že chce jít na malou. Přestože toho děti někdy zneužívají, prvňáky raději pouštím. Už se mi totiž stalo, že před třídou stál ubrečený chlapeček, který měl „number two“ v kalhotách (number two znamená, že chce jít na velkou), a tak jsem ho místo výuky vzal pod pumpu a pral jsem pokakané kalhoty.
Jednou jsem zase zadal třeťákům práci a řekl, že kdo je hotový, má přijít ke mně dopředu, abych mu to zkontroloval. Jedna holčička předběhla frontu a přišla přímo k mému stolu. Když jsem ji poslal na konec, dotčeně řekla: „Sir, this one boys line and this one girls line.“ Jinými slovy – ve frontě byli samí kluci a ona právě založila holčičí frontu. Nebyla v tom ale žádná její vychytralost, jenom jsem zapomněl, že indické děti prostě vždy tvoří dvě fronty – jednu pro kluky a druhou pro holky.
Dalšímu příběhu jsem nebyl přímo účasten, ale vyprávěl mi ho otec Joseph (ředitel nové školy) u snídaně. Zrovna jsme se bavili o indické angličtině a konkrétně o tom, jak děti často používají pro označení spolužáků slovo „fellow“. Na začátku srpna děti dostávají pololetní vysvědčení a rodiče ho musí podepsat. Přišel k němu tedy jeden žák se svým otcem, a když mělo dojít na podepsání vysvědčení, žák o svém otci prohlásil: „This fellow doesn’t know how to write.“ Použít pro označení svého otce slovo fellow je ale přinejmenším nevhodné a přestože fellow znamená v podstatě člověk, přeložil bych tu větu spíše jako „tenhle týpek neumí psát.“ Tím jsem zmínil další, pro nás těžko představitelnou skutečnost. Jelikož rodiče většiny našich žáků jsou analfabeti, když děti přinesou vysvědčení, musí ho svým rodičům sami přečíst.

Můj první indický měsíc byl tedy především ve znamení aklimatizace, pozorování, přizpůsobování a začátku školy. V tom druhém bych rád svoji pozici ve škole stabilizoval a omezil suplování. O tom, jak se mi to daří, se dozvíte v dalších příspěvcích.

Do galerie přidávám fotky z druhé salesiánské školy – Rangajan School. Jak uvidíte, přestože se teprve staví, výuka v ní už úspěšně probíhá. Byl jsem zde jen druhého srpna na ranní assembly, tak je to jenom pár fotek.

Do Golaghatu raději studovat nechoďte

Původně jsem chtěl psát o naší škole, kde už mám odučených víc než 10 hodin. Raději si ale ještě dopřeju nějaký čas na vytříbení názorů a podělím se o včerejší zážitek, kdy jsme spolu s Jankou byli pozváni na zdejší College (vysoká škola). 

Už ani nevím, kde to celé vzniklo, ale jednoho dne se u nás v Don Bosco objevil mladý Ind – Abhishek – který o sobě tvrdil, že má velký zájem o naši kulturu. Přestože jsem si téměř jistý, že doteď neví, kde ČR leží, chtěl se dokonce učit česky a druhý den si přišel pro několik frází, které jsem mu mezitím přeložil. No a také nás s Jankou pozval na jeho vysokou školu – Debraj Roy College Golaghat. Tím, co následovalo, vás zatěžovat nebudu. Pouze uvedu, že aby nás tam salesiáni pustili, musel nejdříve přinést oficiální pozvánku od rektora. V dalších dnech pak měl večer vždy schůzky s otcem Dilipem, kde řešili všechno, od programu naší návštěvy až po otázky, které se nás budou studenti ptát na závěrečné diskuzi. Prostě Indie – to, co by se u nás vyřešilo dvěma maily a jedním telefonátem se tady řeší osobně několik hodin. Oni ten čas prostě mají a nenapadne je, že to třeba není efektivní. Jen pro zajímavost – Abhishek k nám chodil pěšky a jedna cesta mu trvala asi 45 minut.

Naše návštěva ve škole tedy začala u rektora. V jeho kanceláři jsem pochopil, že buď se někde stala chyba a považuje nás za někoho důležitějšího, než ve skutečnosti jsme (později jsem se dozvěděl, že nás zřejmě považoval za vysokoškolské vyučující) anebo je tady běloch opravdu takovou atrakcí, že ho chce vidět i rektor. V jeho kanceláři jsme nakonec strávili asi čtvrt hodiny, z nichž jsem si mnoho neodnesl – nejenže mluvil indickou angličtinou, ale ještě k tomu šišlal, takže jsem mu nerozuměl a spíš jsem přikyvoval a usmíval se. Když zrovna na chvíli zmlkl a díval se na mě, pochopil jsem, že asi právě položil otázku, tak jsem si ji nechal párkrát zopakovat a pak se pokusil odpovědět. Naštěstí Janka už je po roce v Indii vytrénovaná, tak mu rozuměla lépe. Po této audienci se vytvořil jakýsi tým, který nás měl provést po kampusu školy.

V původním plánu bylo, že navštívíme dvě katedry a nakoukneme do nějaké přednášky. Nakonec to skončilo tak, že jsme obešli všech patnáct kateder školy. Všude to bylo prakticky stejné – pozdravili jsme se s jejími členy, zeptali se nás, odkud jsme, ukázali nám, jaké používají vybavení, případně učebny a šlo se dál. Některé katedry bohužel měly něco jako knihu návštěv, tak jsme tam museli napsat pár vět. Poprvé k tomu došlo na katedře chemie. Nevěděl jsem přesně, co po nás chtějí, tak jsem se zeptal Abhisheka, co bych tam měl napsat. Řekl mi, ať napíšu, že členové této katedry jsou schopnější a efektivnější než členové jiných kateder. Tak jsem mu poděkoval a napsal, že se nám na katedře líbilo a že nás pěkně přijali. Což byla pravda – ukázali nám dokonce pokus, kdy smíchali dvě čiré tekutiny, a výsledek byl žlutý. Návštěvy jedné katedry jsme nakonec byli ušetřeni. Bylo to proto, že její členové tam zrovna neměli vedoucího a bez něj se neodvážili nás přijmout.

Po tomto maratonu, kdy jsme nabrali více než hodinové zpoždění, nás čekala závěrečná diskuze se studenty. Přišlo jich kolem stovky, ale už se asi nikdy nedozvím, jestli tam byli dobrovolně nebo jestli je tam nahnali před začátkem organizátoři. Každopádně jejich otázkám jsem většinou nerozuměl (mluvilo se do mikrofonů, ale byla špatná akustika) a jak jsem se později dozvěděl od otce Josepha, který nás doprovázel, většinou jsem prý odpovídal na něco úplně jiného, než na co se ptali. Zřejmě jim to ale nevadilo, protože na konci se k nám nahrnulo asi 20 studentů. Všichni s námi chtěli mít fotku (fotilo se samozřejmě mobily a bylo tam málo světla, takže to všichni musí mít rozmazané…) a někteří dokonce chtěli autogram! Tomu už jsem opravdu odmítal uvěřit.

No a tak skončila naše návštěva na golaghatské college. Jak jsem později pochopil, rektor poslal všem vedoucím katedry „important notice“ (důležité upozornění), že jejich školu navštíví dva akademici z České, resp. Slovenské republiky, a mají se tak k nim chovat hezky.

Přestože nás tedy všude pěkně přijali a kampus se mi líbil, studovat bych zde nechtěl. Jak uvidíte na fotkách, je to trochu jiná úroveň, než co nabízí naše univerzity. Jen pro zajímavost - znám osobně čtyři studenty této školy. Žádný z nich nemá doma internet, jen jeden má počítač a jeden bydlí v naší škole, kde nemá ani elektřinu.

Tento příspěvek jsem napsal proto, že docela dobře dokresluje, jakou je tady běloch atrakcí. Přirovnal bych to asi k tomu, jako kdyby na začátku devadesátých let přijel někdo z Afriky do nějakého malého českého města.

Nemějte ale strach, že bych si tu užíval postavení celebrity. Mám už poměrně pevně stanovený program – od rána do dvou škola, pak kluci na internátu – takže se opravdu nenudím. Daří se mi tu ale dobře, tak doufám, že mi to co nejdéle vydrží.
Fotky ze školy jsou zde.

První dny ve škole

Ze všeho nejdřív bych chtěl vám všem poděkovat za podporu, které se mi dostává. V posledních dnech jsem obdržel opravdu spoustu mailů a pozdravů. Je to opravdu výborný pocit vědět, že mám doma tolik přátel, kteří mě zde podporují. Budu se snažit o sobě pravidelně informovat. Rád bych sem vždy v neděli večer přidal nový příspěvek nebo alespoň fotky do galerie.

A teď už novinky z Indie. Jak jsem zmiňoval, v pondělí nám zde začal nový školní rok. Ráno jsem tedy spolu s otcem Anthonym (ředitel školy) vyrazil džípem do školy Jibon Jyoty, ve které budu učit. Fotky bohužel zatím nemám, ale při vytváření představ o Jibon Jyoty prosím zapomeňte na to, jak vypadají školy u nás. Je to malá vesnická škola (dvě předškolní třídy + první až čtvrtá třída), některé třídy mají stěny z bambusu, v celé škole není zavedena elektřina a v některých třídách je přes padesát dětí. Odlišností by se ale našlo mnohem víc. Salesiáni například o těchto dětech mluví jako o první generaci studentů – rodiče většiny z nich totiž ještě do žádné školy nechodili. Před začátkem výuky je assembly – všichni se shromáždí před školou a zazpívá se hymna. Pak mě vzal jeden učitel do čtvrté třídy. Nejdřív jsme udělali docházku – z celkem asi pětapadesáti dětí chybělo dvacet, což, jak jsem pochopil, je i na indickou školu hodně. Mohlo to být prý způsobené tím, že někteří rodiče potřebují děti na práci na rýžových polích, protože zbývá poslední týden na zasazení rýže. Část dětí také prý může být nemocná, protože je to náročná práce na přímém slunci. První den jsem tak viděl jen část úvodní hodiny, pak byla schůze vyučujících (celkem 8 osob na 6 tříd) a pak ředitel usoudil, že je přeci jenom velké vedro a krátce před polednem se šlo domů (normálně škola končí něco po druhé odpoledne).

Dnes jsem tak šel do školy s tím, že konečně uvidím, jak Indové učí a kolik toho děti zhruba umí. Na assembly se ukázalo, že čtvrťáci znají pouze dvě země – Indii a Pákistán, a tak jsem pochopil, že s českými školáky je opravdu srovnávat nemůžu. O několik okamžiků později mi ale bylo sděleno, že chybí někteří učitelé, a tak si mám vzít výuku v první třídě. Už si ani nepamatuju, co to bylo za předmět (tuším, že Social Science), protože jsem pak odučil ještě další dvě hodiny. Vzal jsem si tedy od někoho učebnici, zeptal se, kde skončili, a začal učit. Brzy jsem si ale všiml, že několik dětí se na mě dívá jako na zjevení. A když jsem se jich na něco zeptal, tak neodpovídali. V ten moment se ozval jeden kluk a řekl: „Sir, they don’t understand, they don‘t speak English.“ (Pane učiteli, oni vám nerozumí, oni nemluví anglicky). To mi trochu vzalo vítr z plachet, protože jsem pochopil, že mám ve třídě asi deset dětí, které mluví jen asámsky nebo sádrí (místní jazyky) a se kterými se tak nedorozumím. Když jsem to ale o přestávce říkal učitelům, jen se tomu usmáli a řekli: „No jo, oni ještě moc neumí, ale už trochu rozumí.“ A tak jsem si uvědomil, že používám ještě pořád české myšlení a mám tendenci řešit problémy, které ale v Indii žádnými problémy nejsou. Když v Jibon Jyoty schází učitelé, tak má třída prostě hodinu volno. No a tak jsem odučil svoje první tři hodiny v Indii. Druháci a třeťáci už anglicky uměli, tak to bylo lepší. To, jak se mi bude dařit udržet ve třídě kázeň, zjistím asi v následujících dnech. Pokud jsem to dobře pochopil, tak v naší škole se totiž právě přestaly používat rákosky (i když dnes tam nebyl ředitel a všichni učitelé kromě mě ji měli). Můj první dojem ale je, že se indické děti od těch našich liší v tom, že, přestože nevydrží chvíli v klidu, tak k učiteli mají větší úctu. Je ale možné, že i tento názor brzy přehodnotím.

Přestože můj první den ve škole byl hodně náročný, budu na něj vzpomínat v dobrém. Kromě onoho prvňáka, který mi perfektní angličtinou sdělil, že mi jeho spolužáci nerozumí, k tomu přispěly i další úsměvné události. Když jsem se například ptal, kdo má doma kozu, zvedla ruku většina třídy. V jedné učebnici zase byla na prvním místě mezi dopravními prostředky, které děti mohou používat pro cestu do školy, uvedena rikša. A když jsem se zeptal, jaké znají děti ovoce, jako první jsem slyšel mango.

Jediné, s čím mám tedy pořád problémy, jsou zdejší vedra. Teď sedím ve svém pokoji, je 22 hodin a mám tu 32,2 stupňů. S vysokými teplotami sice problém nemám, ale jelikož venku téměř nefouká vítr, tak se prakticky celý den potím. Jediné, co mě utěšuje je, že sami Indové přiznávají, že je teď opravdu vedro. Horší už to ale prý nebude a na konci září by se snad mělo ochladit.