V Indi je rýže synonymem jídla

Jedno z témat, které na mém indickém blogu pochopitelně nemohu vynechat, je jídlo. Článek o něm jsem si nechával na období po dovolené. Tak nějak jsem tušil, že za hranicemi našeho Asámu jsou k dostání odlišné pokrmy, což se ukázalo jako pravdivé, a tak článek bude trochu pestřejší.

Má-li obyčejný Ind příležitost vést s vámi rozhovor, dotaz „co jíte ve vaší zemi?“ přijde zhruba na čtvrtém místě (potom, co se dozví, odkud jste, co tu děláte a kolik máte bratrů a sester). Pokud se ale zeptáte na jeho oblíbené jídlo, smysluplné odpovědi se zpravidla nedočkáte. Proč? Chudí Indové totiž jedí pořád to samé – rýži. Kromě severní a severozápadní Indie, kde převažují chapati, je rýže potravinou, kterou mají na talíři třikrát denně. Nadpis tohoto článku tedy není přehnaný. Mnohdy se mi stane, že člověk, kterého zajímá, jestli jsem už obědval, se mě zeptá: „Už jsi snědl svoji rýži?“. A když během sportovních dnů ve škole vrhnul jeden kluk koulí podstatně méně, než ostatní, spolužáci se smáli a komentovali to: „Haha, ten nedojedl rýži!“. 

O rýži bych mohl psát dlouho, ale bylo by to nošení dříví do lesa, tak mi dovolte ještě poslední postřeh. Doma jsem se často setkal s názorem, že Indové a Čínani si nechávají tu nejlepší rýži, kterou vypěstují a do Evropy a Ameriky posílají jen nekvalitní, kterou by sami nejedli. Jelikož od svého návratu z Anglie jsem tak trochu „labužník přes rýži“, napjatě jsem první den v Golaghatu očekával, co budeme mít na stole. Jaké bylo moje zklamání, když se servírovala ta nejlacinější a nejobyčejnější odrůda. Otec Rajesh si toho možná všiml, a tak mi hned vysvětlil, že oni jedí jen obyčejnou rýži, protože ta kvalitní je příliš drahá. Tehdy jsem si uvědomil, že v době globalizace je přeci logické, že pokud je o kvalitní rýži na západě zájem, tak se určitě najde někdo, kdo ji tam začne prodávat. A to tím spíš, že za kilogram rýže prodané v ČR dostane 30 Kč (za basmati 50 Kč), kdežto v Indii jen 5 Kč (samozřejmě, že v té české ceně hrají roli transportní náklady, daně a cla, které rozdíl v marži mohou prakticky smazat). Přesto vás ale mohu potěšit - pokud chcete kvalitní rýži, nemusíte kvůli ní jezdit do Indie.

Pokud ale přesto přijedete a budete se stravovat u salesiánů, můžete zažít při jídle leckterá dobrodružství. V prvním týdnu svého pobytu jsem potkal v našem areálu štěňata. Jelikož jsem byl doma varován před psy nakaženými vzteklinou, hned jsem se ptal otce Dilipa, jestli jsou naše. „Jojo, ty jsou naše. Až trochu povyrostou, tak je zabijeme a dáme si psí maso.“ Pro mě to bylo tehdy jedno z mnoha překvapení, které mi první týdny přinesly. Mám pocit, že štěňata jsou i po osmi měsících pořád naživu, ovšem psí maso už jsme na stole párkrát měli. Další oblíbenou delikatesou otce Dilipa jsou vosí larvy. Ty jsou skutečně docela chutné, akorát můj zrak je nějak nechce akceptovat (mám prostě už od dětství zafixované, že vosa dává žihadla a dávat si ji do pusy není moc dobrý nápad). Bratr Thomas pro mě zase jednou uvařil zdejší specialitu – kraví mozek – ovšem tehdy to bylo smíchané s vnitřnostmi, takže nevím, jak vlastně chutnal. 

Jednou jsem večeřel sám s mladým otcem Rajeshem (teď tu máme dva otce Rajeshe) a v jednom hrnci na stole bylo nějaké maso, které jsme nedokázali identifikovat. Nakonec jsme se shodli na tom, že to je nějaké hodně malé kuře. Nicméně nám to nedalo a po večeři jsme se šli zeptat kuchařek. Dozvěděli jsme se, že odpoledne našli na zahradě zakousnuté holoubě, tak nám ho udělaly k večeři. Jelikož už bylo po jídle, tak jsem nic nenamítal, jen jsem doufal, že pes, co ho zakousl, neměl vzteklinu. 

Po osmi měsících svého pobytu zde už jsem si stihl všimnout, že Indové mají k jídlu trochu jiný přístup, než my. Včera jsem si chtěl k svačině vzít toastový chleba, ale byl už plesnivý a to docela dost. Protože tady nepoužíváme odpadkové koše, nechal jsem ho ležet na stole. Druhý den ho kuchařky připravily na stůl k snídani. Tehdy si té plísně všiml otec Rajesh (už totiž zezelenala). Následně mi ho dal do ruky se slovy: „Odnes ho do kuchyně a řekni holkám, ať z toho udělají toasty.“ Takže ode dneška jsem přestal jíst toasty…

Abyste ale nanabyli mylného dojmu, tak většinou zde jíme normální indická jídla. Kromě vepřového, které občas trochu smrdí, jím všechno a indické stravě už jsem se plně přizpůsobil. Faktem je, že indická vařená zelenina (zde se tomu říká kari), které je na stole vždy několik druhů, chutná všechna prakticky stejně (tak to tedy vnímám já, který na tyto chutě nejsem zvyklý). Většinou tedy máme rýži, daal a několik druhů zeleniny. Občas je na stole kachna, ale většinou to jsou jen kosti (kuře i kachna se zde připravuje tak, že se naseká na špalku na kousky a vaří i s kostmi). Ovšem nejlepší jsou snídaně – chapati, nudle se zeleninovou omáčkou a vaječná omeleta je můj oblíbený ranní pokrm. 

Nyní mě prosím omluvte, přestože jsem tento článek napsal už v pátek, tak až do nedělního poledne jsem se nedostal k tomu, abych ho dokončil. Nyní odjíždím do školy, kde budu přespávat, tak jsem se rozhodl ho rozdělit na dvě části a tu druhou dopíšu příští týden.

V Indii na záchod

Pokud se vydáte do Indie a máte v plánu strávit jistý čas i s prostými lidmi (naplánujete si do itineráře i něco jiného, než Taj Mahal a pár měst v Rajasthanu), můžete se dostat do kuriózních situací v okamžiku, kdy potřebujete na záchod.

Tento text je trochu jiný. Jedná se spíše o vyprávění jistých příhod z první poloviny mého pobytu, než o souvislý článek. Prosím nehledejte v něm žádné hluboké myšlenky :-) 

Vloni v létě, zhruba dva týdny od příjezdu do Indie, jsem byl na návštěvě v rodině Punam, jedné z našich učitelek. Před koncem návštěvy jsem se jí zeptal, kde najdu záchod. Odvedla mě za jejich domek, kde byla malá místnost. Dveře měla dokořán a uvnitř na záchodové míse seděl nějaký děda, měl stažené kalhoty a jakási babička se ho snažila táhnutím za ruce postavit. Když Punam viděla, že je obsazeno, poslala mě do místnosti, která byla hned vedle. Vešel jsem, zavřel za sebou dveře, ale co to?  V této místnosti s betonovou podlahou žádný záchod nebyl. Byly tam pouze tři kbelíky plné vody. Hledal jsem, přemýšlel jsem, ale nic jsem nevymyslel, a tak jsem se rozloučil a na záchod si došel cestou domů. 

Nedávno jsem se v mém pokoji učil s našimi prvňáky matiku, když se ozvali, že potřebují na záchod. Jelikož na „jejich“ záchody je to daleko, poslal jsem je na ten, který mám ve svém pokoji. Jakmile vstoupili do koupelny, pronesli jednu z nejroztomilejších vět, kterou jsem od nich slyšel. „Sir, where?“ („Cyrile, kam?“ – o tom, proč mě děti oslovují „Sir“, v tomto článku psát nebudu. Je to prostě jedna z věcí, na kterou jsou nastaveni a já jsem se rozhodl ji neměnit, i když mi, být oslovován „Sir“, od dětí moc příjemné není). Přestože záchodová mísa v koupelně byla přímo před nimi, kluci neměli nejmenší tušení, kam se mají vymočit. Oni prostě ten den viděli poprvé v životě klasický záchod! Vešel jsem tedy do koupelny a ukázal jim záchodovou místu. „To jako tam, jo?“, nevěřícně se ujišťovali. „Jo, tam“, se smíchem jsem odpověděl já. 

Ač to asi není nejlepší ukazatel, životní úroveň indické domácnosti je možné posuzovat i podle toho, jaký má doma záchod. Bohatší Indové, kteří žijí moderně, si zakoupí drahou záchodovou mísu. Střední třída chodí na turecký záchod, ovšem nejsnazší to mají chudí Indové. Ti vezmou motyku (rýč jsem tu ještě neviděl), vykopou malou díru vzadu za domkem, kolem ní zatlučou čtyři bambusové tyče a dokola napnou modrý, neprůsvitný igelit. Tímto je záchod hotov, na velkou pak chodí na pole nebo mezi bambus. Pravidelní čtenáři mého blogu si asi domyslí, že tento typ záchodu používá téměř sto procent našich vesničanů.

Muži si ovšem v Indii příliš starostí dělat nemusí. Indové totiž močí prakticky kdekoli. Přesto mám pro turisty chystající se do Indie jednu radu. Ocitnete-li se náhodou v muslimské vesnici, běžte se raději shovat tak daleko, aby vás nikdo neviděl. V Radžastánu mě můj velbloudář-muslim sdělil, že jeden izraelský turista šel na malou k nejbližšímu stromečku. Bohužel ho viděla nějaká muslimka a hodila po něm kámen. Ve městech je to prý OK, ale muslimky žijící ve vesnicích prý nechtějí vidět muže močit. Přestože v poušti to byl trochu problém, nakonec jsem se shoval tak daleko, kam by kamenem nedohodila ani Helena Fibingerová. 

Potíže mohou nastat tehdy, potřebujete-li v Indii na velkou a chcete si zachovat „čisté ruce“. Toaletní papír v Indii používá opravdový zlomek populace. Když jsem se během dovolené v jedné rodině chystal na záchod, najednou se za mnou ozvalo: „Je kjá he?“, což v hindšitě znamená zhruba „A tohle je co?“ Otázku položil malý Binit a na mysli měl toaletní papír, který jsem si nesl s sebou. Přestože chodí do druhé třídy kvalitní anglické soukromé školy, toaleťák viděl ten den evidentně poprvé v životě. Protože toaletní papír používá v Indii málokdo, není vždy snadné ho sehnat (tedy pokud zrovna nejste v turistické Agře či Radžastánu). Indové ho ale nepotřebují. Spatříte-li někoho, kdo kráčí kamsi do (pra)lesa a s sebou si nese kyblíček s vodou, vsadím se s vámi o tisíc rupií, že vím, co tam bude dělat. A pozor, na mytí zadku se používá zásadně levá ruka (jste-li praváci). Proto je také ve většině asijských zemí považována za nečistou. 

Jednou jsem se při doučování věnoval jednomu z našich třeťáků. Najednou mi řekl, že potřebuje na velkou a odběhl ven. Vrátil se ale už asi za minutu. Když jsem se ho ptal, jestli to stihl tak rychle, zklamaně odpověděl: „Nene, nestihl. Nebyl tam žádný kýbl.“ Neměl si do čeho napumpovat vodu, a tak si nemohl jít na záchod.

A na závěr se vám přiznám k jednomu chybnému úsudku, kterému jsem věřil téměř půl roku. Na indických letištích jsou zpravidla kolem záchodů kaluže jisté tekutiny. V momentě, kdy jsem si všiml, že na stěně visí jakási speciální sprcha, kterou si Indové myjí dotyčné partie, se mi ulevilo, protože jsem pochopil, že se jedná pouze o vodu, kterou dotyčný nevyhnutelně nacáká mimo záchod.

Na našich školních záchodech, jsou také na zemi kaluže jisté tekutiny. Pevně jsem věřil, že je to voda, která se rozlije dětem z jejich kyblíků. Pak jsem ale viděl jednoho chlapečka, stát ve dveřích a močit přímo na podlahu. Chvíli jsem ho pozoroval a během krátké chvíle přišli další dva, kteří udělali totéž. Od té doby vím, že na našich záchodech se nejedná o vodu. O tom, že některé děti chodí do školy bosy, už jsem zde na blogu psal…

Těším se za týden!

PS: K tomuto článku si dovolím ještě dvě poznámky. První je rozluštění té záhady z jeho úvodu - v té místnosti byla ve skutečnosti díra (v rohu na zemi), ale jelikož jsem tehdy hledal záchod, tak jsem ji prostě přehlédl.

Druhá se týká našich kluků, kteří močí na záchodě na podlahu. Rozhodně by nebylo fér jim to vyčítat. Oni prostě chodí celý svůj krátký život na zahradu, a tak opravdu netuší, že mají močit do té strouhy, co je podél stěny. Kdyby jim to někdo řekl, možná by to začali dělat.

Indický podzim

Dnešní článek jsem psal primárně pro web našeho dobrovolnického programu Cagliero. Přečíst si ho ale můžete i zde. Do galerie jsem vložil nové fotky ze sportovních dnů v našich dvou školách.

Kdybyste mě v tuto dobu přijeli navštívit, mohli byste mít pocit, že v severovýchodní Indii vládne podzim. Na konci období sucha přišly některé stromy o většinu listů a stejně jako my čekají netrpělivě na první monzum. Bohužel pro mne ale pomalu končí příjemné teploty, na které jsem zvyklý z našeho mírného klimatického pásu, a začíná být opět horko. 

V únoru jsme zahájili nový školní rok. Do nejnižší třídy (říkáme jí Nursery a dětem je kolem čtyř let) jsme posadili přes 80 dětí. Kolik jich je přesně, nikdo neví. Já jsem to sice dostal za úkol zjistit, ale zatím se mi to nepodařilo (tento týden za mnou byla dvakrát jejich třídní se slovy „Cyrile, zase jsem našla jedno dítě, které není v tom tvém seznamu“ ). Některé děti totiž chodí do školy, aniž by zaplatily školné, jiné ho zaplatily, ale do školy nechodí. Některým dětem dali rodiče u zápisu nové jméno, ale zapomněli jim to říci. A aby toho nebylo málo, máme i případ, kdy rodiče zapsali svého syna, ale do školy posílají jeho bratra. Nejvýstižněji to asi vyjádřil náš ředitel, otec Anthony. Když se ho kdosi u večeře zeptal, kolik tedy má v Nursery katolíků, odpověděl: „Prosím tě, některé naše děti neví ani jak se jmenují, natožpak jakého jsou vyznání.“ 

Mně přinesl nový školní rok také spostu změn. Přestal jsem učit angličtinu, kterou si vzal náš ředitel. Místo toho teď mám matematiku ve druhé třídě a General Knowledge (něco mezi přírodovědou a vlastivědou) v druhé, třetí a čtvrté třídě. I nadále se potýkám se spoustou potíží – někteří druháci mají stále problémy s číslicemi, a to přesto, že už jsou ve škole čtvrtý rok (první třídě předchází dvě předškolní třídy) – ale to už k výuce v indické škole patří. Výuka matematiky mě ale baví velmi, a to přesto, že mám ve třídě přes šedesát dětí. Paradoxem je, že minulý rok jsem v této třídě často suploval a nikdy jsem se tam moc netěšil – děti neposlouchaly, neuměly anglicky a bylo jich příliš mnoho. Každodenní výuka matematiky je ale úplně jiná. Většinu dětí už znám jménem a mám je moc rád. A nejlepší jsou okamžiky, kdy žák, který doposud látku neuměl, najednou na tabuli napíše správný výsledek. Matematika má totiž výhodu v tom, že je snadno vidět, jestli děti dělají pokrok nebo ne. Ty moje ho dělají, i když pomalu.

A ještě jedno přání, o kterém jsem snil snad už od svého příjezdu, se mi splnilo. Na začátku března rozšířil náš učitelský sbor jeden nový učitel. Pro mě to znamená, že už nejsem sám na případné suplování, což byla moje nejméně oblíbená aktivita.

Největší změna pro mě osobně ale nastala na konci ledna, když jsem se vrátil z dovolené. Moje dobrovolná služba se totiž dostala za polovinu. Od té doby jsem přestal čas vnímat ve smyslu „jak dlouho tu už jsem“ a začal ho vnímat „jak dlouho tu ještě budu“. A tak, přestože po osmi měsících v Indii už nedávám do všeho tolik energie, jako na začátku, snažím se, abych ho prožil naplno a neodjížděl s pocitem, že jsem tu na něco zapomněl.

Když se splní norma

Když nám minulý týden onemocněla kuchařka ze školního internátu (stále mi přijde úsměvné, že dvěma místnostem z bambusu a plechu říkáme internát (boarding)), zastoupila ji jedna dívka ze sousední vesnice – Silina. Brzy jsem se s ní spřátelil (nevím, jestli to bylo tím, že byla ze všech našich kuchařek nejvzdělanější – dokončila osmou třídu základky). Nicméně jednou při obědě zmínila, že byla v Kerale (stát v jižní Indii). Jelikož do Keraly je to od nás asi jako z Prahy do Moskvy, přičemž většina našich vesničanů byla nejdále v sousedním okrese, zbystřil jsem, sehnal jsem si někoho na překlad (její angličtina byla ještě horší než moje hindština) a začal se ptát. O tom, co jsem se dozvěděl, jsem se nakonec rozhodl napsat tento článek.

Před dvěma lety ji, spolu s dalšími stovkami dívek ve farnosti, oslovil náš otec Rajesh s lukrativní nabídkou: odjet pracovat jako šička do Keraly. To by samo o sobě asi příliš atraktivní nebylo, kdyby neznala nabízenou mzdu. Pět tisíc rupií měsíčně (2000 Kč) je trojnásobek toho, co vydělává její maminka sběrem listů na čajové plantáži. 

Přestože žádný člen její rodiny nikdy neopustil hranice Asámu, rozhodla se na cestu na druhý konec Indie vydat. Dorazila bez problémů, ale už první den v podniku, kde měla pracovat, si uvědomila, že peníze, které dostane, budou vydělané opravdu těžce. 

Začala patnáctidenním školením, kde se měla naučit jedinou věc, kterou bude dělat každý den, šest, někdy i sedm dní v týdnu – šít dětské dupačky. Poté mohla rozšířit řady 790 šiček, které pracovaly ve stejném podniku. První šok jsem při našem rozhovoru zažil, když jsem dostal odpověď na otázku, jestli jí ten podnik zajistil nějaký pokoj nebo kde byla ubytovaná. Silina mi bez jakýchkoli emocí sdělila, že v místnosti, kde přespávala, bylo spolu s ní dalších 300 dívek. Vím, že Indové jsou skladní a skromní, ale tři sta mi přišlo už trochu moc. 

Její pracovní den začínal v 7.30h. Jídlo všem zaměstnancům zajišťoval podnik. Za rýži třikrát denně jim také všem strhnul měsíčně z výplaty tisíc rupií. Když jsem se Siliny zeptal, v kolik práce končila, najednou viditelně posmutněla a odpověděla mi, že tehdy, když se splnila norma. Pochopitelně mě zajímalo, kolik kusů oblečení musela za den ušít, aby splnila normu. Tentokráte mi odpověděla už opravdu tichým, sotva slyšitelným hlasem: „dva tisíce.“

„Cože?! To přeci není možné!“ namítl jsem. Následně jsem si nechal její odpověď dvakrát zopakovat, protože jsem se domníval, že jsem se přeslechl. Ona ale skutečně trvala na tom, že měla každý den ušít dva tisíce dětských dupaček. Když se jí to podařilo, bylo často po sedmé hodině večer, což znamenalo, že pracovala i 12 hodin a víc. A po celou tuto dobu opravdu jen šila a šila. Látku dostávala nastříhanou a připravenou, hotové oblečky jí odebíraly pracovnice, které dělaly jen tuto činnost, takže za celý den prakticky téměř nevstala od šicího stroje.

Dozvěděl jsem se i to, že šicí stroje nebyly elektronické, ale ovládaly se manuálně pohybem chodidla na „pedálu“. To znamenalo konečnou pro mnohé dívky. Po pár dnech práce jim nohy natekly tolik, že v práci nemohly pokračovat. Mnohé další skončily po měsíci či dvou, protože práci nezvládaly po fyzické i psychické stránce. Silina vydržela nejdéle – celý rok. Poté se svými nejvytrvalejšími kolegyněmi odjela zpět domů. 

Na konci našeho rozhovoru jsem jí položil ještě jednu otázku: „Šily jste na to oblečení také nějaké logo? Jaká to byla značka?“ Tentokrát jsem ale odpověď nedostal. Loga se prý šila až nakonec na hotové oblečení. Dělalo to malé, uzavřené oddělení, jehož činnost byla vždy přísně tajena, takže šičky samy nevěděly, jakou značku bude jejich oblečení mít. Takové chování je pochopitelné. Kdyby se západní spotřebitelé dozvěděli, v jakých podmínkách producent oblečení svoje produkty vyrábí, jistě by to značce neprospělo.

Přestože těchto pár řádků zřejmě nevypovídá ani o jednom procentu toho, co Silina v Kerale prožila, rozhodl jsem se je napsat. Třeba zrovna někdo z vás sedí v práci, stěžuje si na šéfa/kolegy/zadané úkoly/pracovní dobu apod. Zkuste se schválně na chvíli vžít do role Siliny nebo dalších milionů mladých lidí, pracujících v podobných podnicích. Třeba zjistíte, že na tom jste ještě docela dobře. 

V tomto bodě bych mohl asi článek ukončit, ale rozhodl jsem se ještě připojit ještě pár řádků.

Od druhé poloviny minulého století se velké podniky řídí dvěma trendy – off-shoring (přesun továren do zemí s lacinou pracovní silou) a outsourcing (přesun aktivit, které netvoří jádro podnikání na subdodavatele). Jak tvrdí Naomi Klein v knize No Logo i Thomas Friedman v knize The World Is Flat, pro firmy prodávající oblečení (Nike, Adidas aj.) to znamenalo, zbavit se podřadné, intelektuálně nenáročné činnosti, kterou je výroba a zaměřit se pouze na dvě aktivity – návrh oblečení a jeho prodej. Od momentu, kdy si toto uvědomily, začaly v Číně (a později i v Indii, Bangladéši, Barmě a mnoha dalších zemích s lacinou pracovní silou) vznikat stovky podniků vyrábějících oblečení. 

V jednom z nich pracovala Silina. Těmto podnikům zadávají západní firmy své zakázky. Na dodané oblečení pak našijí své logo a prodávají ho za deseti až padesátinásobek ceny, kterou zaplatily indickému podniku za jeho výrobu. Z hlediska Siliny a dalších milionů nebohých pracovníků nastal problém tehdy, že v Číně, Indii aj. vzniklo těchto podniků mnoho. Začaly si konkurovat o zakázky, což tlačilo dolů ceny, za které zhotovené oblečení prodávaly západním firmám. Aby si udržely ziskovost, musely snižovat náklady, což znamenalo vyvíjet větší a větší tlak na výkon svých zaměstnanců. V konečném důsledku pak máme miliony zaměstnanců na pokraji vyčerpání, kteří pracují v podnicích, které jsou sotva ziskové. 

Pokud se ptáte, kdo tedy dostane vaše peníze, které zaplatíte za nový svetr či džíny, tak už nám zbývá jen oděvní společnost (Nike, Adidas…) a obchodník (v jehož obchodě si oblečení zakoupíte). Pěkně to vystihuje tento obrázek. Zakoupíte-li si v obchodě tričko za 100 Kč, pak vězte, že náklady na jeho výrobu – včetně dopravy z Číny a všech daní a cel – jsou zhruba 25 Kč. Zbytek si rozdělí oděvní společnost s obchodníkem. A přestože Adidas utratí každý rok miliardy za nezbytnou reklamu, za mzdy svým zaměstnancům aj., pořád se v roce 2010 mohl svých akcionářům pochlubit ziskem před zdaněním přesahujícím miliardu eur.

Tímto se vám omlouvám, že jsem poněkud odbočil od tématu mého dobrovolnictví. Ale aspoň vidíte, že i za čtvrt hodiny, kdy člověk sedí v bambusovém domku s hliněnou podlahou a jí pravou rukou rýži, se může dozvědět spoustu zajímavého od dívky, která se nedostala ani do deváté třídy.

Deset let prázdnin

Když některý z našich vesničanů potřebuje mluvit se svým panem farářem – otcem Rajeshem, přijede do našeho areálu Dona Boska a posadí se na lavičku před jeho kanceláří. Je-li otec Rajesh zrovna někde na cestách, zjistí si, jestli se vrátí ještě ten den a pokud ano, uvelebí se na lavičce a čeká. A čeká. Někdy hodinu, někdy půl dne a to i tehdy, pokud otec Rajesh sedí celou dobu ve svém pokoji. I po několika hodinách jsou ale klidnější než já v Praze, když už deset minut nejede žádná tramvaj.

Čas má pro chudé Indy úplně jinou hodnotu, než pro nás Evropany. Zjednodušeně bych mohl říci, že Evropané mají peníze, ale nemají čas. Naopak Indové mají čas, ale nemají peníze. Každé ráno jezdím přes kus silnice, která se právě buduje. Práci, kterou by u nás zastal jeden bagr, zde dělá dvacet žen. Proč? Protože v Indii vás den práce dvaceti žen vyjde na dvacet až třicet dolarů. Bagr by byl mnohem dražší.

Zajímavé důsledky to má občas i pro mě. Jednou jsem vytiskl testy do školy, ale zjistil jsem, že 80 stránek má špatně číslované otázky. Když jsem to chtěl tisknout znovu, můj kolega namítl, že by to bylo plýtvání a že to číslování můžeme snadno ručně přepsat (dodávám, že ty potisknuté jsem nechtěl vyhodit; později bych využil tu nepotisknutou stranu). Podobně jsem jednou strávil několik hodin vystřiháváním písmenek z barevného papíru, abychom z nich druhý den na třech nástěnkách mohli sestavit text Happy Birthday, Dear Father Anthony. 

Indický přístup k času se pochopitelně promítá i v jejich pracovním tempu. Pokud vám krejčí sdělí termín, kdy budou hotové vaše nové kalhoty, říká vám spíše svoje přání, do kdy by to rád stihl. Tato přání se ale nikdy nesplní, a tak vyzvedávat si zboží v už v den, kdy má být zhotoveno (případně opraveno či vyčištěno) opravdu není dobrý nápad.

Po několika měsících v zemi, kde má většina věcí zpoždění, si začnete klást otázku proč?
Moje odpověď na ni je překvapivě jednoduchá – lenost. Všichni bez rozdílu jsme do jisté míry líní, lišíme se pouze v tom, že někdo je líný více a někdo méně. To platí i pro Indy, pouze mám dojem, že ve srovnání s Čechy jsou prostě o něco línější. Zatímco my, Češi, občas něco necháme na poslední chvíli, Indové nechávají na poslední chvíli prakticky všechno (výjimkou je pouze otec Joseph – před zkouškami měl testy pro celou školu připravené ještě dříve než já). Věřím totiž, že tendence k odkládání (mimochodem, odborně se tomu říká prokrastinace a určitě jste na to slovo už narazili, protože je teď hrozně moderní (o to více mě překvapuje, že mi ho Word červeně podtrhl jako neznámé)) je lidské bytosti přirozená a neodkládat se člověk musí naučit. A pokud jste ve společnosti, kde to nikdo neumí, tak se to prostě naučit nemáte od koho. Tímto odmítám názory, že Indové mají lenost v povaze apod. Spíše to souvisí se vzdělanosti, o čemž jsem psal minule.

Jednou mi brzy ráno otec Rajesh řekl, že musím hned vyfotit Savia, jednoho z našich kluků na internátu. Fotku mu mám uložit do jeho počítače. Po snídani ale nechtěl vidět, kam jsem ji uložil, ani ji nechtěl dát na flashku, prý to bude stačit odpoledne. Odpoledne se už ale neozval, tak jsem to pustil z hlavy. Znovu se najednou ozval až asi po týdnu. Fotku prý musím hned nechat expresně vyvolat v několika kopiích, protože ji zítra odveze do Dimapuru. On prostě celou dobu věděl, že do toho Dimapuru někdy pojede, ale nemohl poslat někoho pro vyvolání s předstihem a muselo se to dělat na poslední chvíli expresně za čtyřnásobnou cenu. A tak je to víceméně se vším. Jako nezúčastněnému pozorovateli mi to zpočátku přišlo úsměvné, jelikož jsem se ale postupně stal zúčastněným, úsměv mě pomalu přešel. Čas od času na mě v půl šesté ráno zabouchá otec Dilip, že potřebuje poslat něco mailem. Když se zeptám, kdy to musí být, odpoví, že včera už bylo pozdě.

Občas se mi ale stále daří zůstávat nezúčastněný. Když naši učitelé v prosinci začali půl hodiny před závěrečnou písemnou zkouškou z asámštiny na test ručně připisovat otázky, protože si uvědomili, že druháci to mají moc krátké, pobaveně jsem je pozoroval, protože s asámštinou jsem jim opravdu pomoci nemohl.

A na závěr se s vámi rozdělím o jeden relativně čerstvý a překvapivý poznatek.

V některém z předchozích článků jsem možná uvedl, že v našem areálu Dona Boska nabízíme tříměsíční technický kurz (svářeč, elektrikář, stavař), určený pro kluky, kteří z různých důvodů nedochodili základku nebo střední školu. Teprve nedávno jsem se ale dozvěděl, že mezi nimi jsou i tací, které v patnácti vyhodili ze školy a oni pak deset let nic nedělali! Prostě se celý den jen poflakovali po vesnici. Pouze čas od času si něco přivydělali prací na poli nebo ve městě. V Indii to totiž není nic neobvyklého. Když jsem říkal otci Rajeshovi, že naše společnost tyto mladé lidi nemá moc ráda a vyvíjí na ně větší či menší tlak, aby si zajistili aspoň nějaké vzdělání a našli si práci, byl z toho nadšený, říkal, že to je úžasné a přál si, aby to v Indii fungovalo stejně. 

V Indii to ale ještě nějakou dobu stejně fungovat nebude. Pro Indy čas plyne jinak, pomaleji. I já se po půl roce v Indii občas někde „nachytám“. Když jsem se jednou ptal naší kuchařky, jak dlouho vaří těch deset kilo rýže, nechápavě se na mě podívala a řekla: „já opravdu nevím.“