Poslední příspěvek

Mám pocit, že většina blogů končí buď do ztracena (autor v jistý moment prostě přestane psát) nebo poslední článek končí slovy „toto není poslední příspěvek“ či „ještě o mně uslyšíte“… 

Rozhodl jsem se, že můj blog do této kategorie patřit nebude, a tak právě čtete poslední „řádný příspěvek“ související s mým ročním pobytem v Indii, který ale samozřejmě už píši z domova. 

Opouštět po roce jakékoli místo nebývá lehké a o dobrovolnickém roku v Indii to možná platí dvojnásob. Teprve ale asi hodinu poté, co naše letadlo opustilo ranvej v Dillí, na mě z ničeho nic padla úzkost. Ač to bude znít zvláštně, tak teprve tehdy mi plně došlo, že opravdu opouštím vše, co mi za ten rok tolik přirostlo k srdci. Možná na rok, možná na pár let, ale možná také navždy. A že mě ze dne na den čeká tolik změn. K tomu všemu ještě přispívali bývalí dobrovolníci, kteří strávili rok v Indii či Africe a tvrdili, že zvykat si doma po návratu je těžší, než zvykat si po příjezdu na nové místo. Asi po hodině mě ale přemohla únava a stejně jako všichni ostatní na palubě jsem usnul, abych dohnal noční spánkový deficit.

To, co jsem prožíval, když jsem opustil ruzyňské letiště, už asi popsalo mnoho lidí přede mnou, kteří se vrátili po delší době z rozvojové země. Opět jsem si připomněl, že Česká republika patří mezi bohaté, vyspělé země. Když jsem otevřel dveře našeho bytu, tak mě napadlo, že si žijeme opravdu neskutečně luxusně (přestože vy byste tento dojem asi neměli). Pitná voda z kohoutku, teplá voda, pračka, myčka, internet aj. To vše jsou pro nás samozřejmosti, které ale 95% indických domácností postrádá. 

První den po návratu mi skutečně moc dobře nebylo. Myšlenkami jsem byl stále v Indii, ale fyzicky už jsem se vrátil. Navíc jsem se stále smiřoval s pocitem, že zatímco já jsem se vrátil domů, do země hojnosti a bohatství, moji přátelé - a především děti - zůstali v Indii, v zemi, kde lidé stále umírají na nemoci, které u nás snadno řešíme léky, kde pro ně prakticky nefunguje policie a kde mnozí nedostanou ani základní vzdělání a od deseti let pracují na čajové plantáži.

Nakonec ale moje aklimatizace proběhla dobře, a přestože Indii nosím stále v hlavě i srdci, tak už jsem se plně přizpůsobil životu doma. Nic moc se zde nakonec nezměnilo. Několik mých spolužáků a přátel dodělalo školu a někteří se oženili či vdaly. Ani nemám pocit, že jsem tu rok nebyl. Připomněl mi to pouze rok starý kalendář, který mi visel na stěně a kde byl poslední označenou událostí odlet do Indie. 

Moji přátelé se mě občas ptají „A co ti to tedy dalo?“ nebo „V čem tě ta Indie změnila?“. Tyto otázky jsou pochopitelné, ale přesto na ně neodpovídám rád. V Indii jsem byl každý den svědkem nejrůznějších událostí, ze kterých jsem si odnášel znalosti, poučení a zkušenosti. Většina z nich ale byla nevědomých a teprve po nějaké době se začaly spojovat do „větších zkušeností“ typu: „Dá se žít i skromněji, než jak jsme zvyklí z ČR, a přesto být spokojený“ nebo „Budu si vážit lékařské péče v ČR, protože je nejen na vysoké úrovni, ale je i finančně dostupná.“ A tak, přestože jsem se naučil mnoho, nedokážu to vyjmenovat ani z toho udělat „shrnutí na pět vět“. Pokud vás tedy někoho zajímá, co s člověkem udělá rok v rozvojové zemi, jedinou možností, jak to zjistit, je odjet tam sám.

S mojí dobrovolnou službou i přispíváním na tomto blogu se rozloučím poslední myšlenkou. Na VŠE, kde stále studuji, občas zaslechnete pojem „ztracený rok“. Můžete slyšet někoho tvrdit, že nechce někam odjet nebo něco udělat, protože by ztratil rok. Pevně věřím, že až budu jednou umírat a budu přemítat o svém životě, neřeknu si: „Škoda, že jsem ztratil rok výukou chudých dětí v indické škole.“ Spíše si dovedu představit, že si někdo z mých ambiciózních spolužáků řekne: „Škoda, že jsem trávil každý den od rána do noci prací v kanceláři.“ 

Přeji, ať se vám všem daří,

Cyril

PS: A dobrá zpráva na konec. Na mém místě v Golaghatu, kde jsem rok působil, je nyní další dobrovolník Jirka. Založil si vlastní blog, můžete jej sledovat zde.