V soukromé škole příliš dívek nenajdete

Jak mnozí z vás jistě víte, můj pobyt v Indii (a tím i život tohoto blogu) se blíží ke konci. Začínám tudíž více zvažovat, kterému tématu ještě věnuji článek a kterému ne. Tento a možná i příští týden, jsem se rozhodl napsat něco o indických ženách.

Po necelém roce v Indii mám pocit, že postavení zdejší ženy je poněkud dvojaké. Na jednu stranu zde žena v manželství hraje poněkud podružnou roli po boku svého manžela, na druhou stranu se těší výsadám, jako např. vyhrazená místa v autobuse a ve vlaku nebo vyhrazené přepážky na vlakových nádražích.

Celkově ale platí, že na prvním místě je vždy muž (otec Anthony nechápal, jak jsem mohl při vytváření jednoho formuláře dát kolonku „jméno matky“ před „jméno otce“) a indické dívky to moc dobře ví už tehdy, když nastupují do školy. Mají to okoukané ze své rodiny. Během mé dovolené v Radžastánu jsem byl jednou jakýmsi mužem pozván na večeři k němu domů. Se svou ženou měli dvě děti – kluka v sedmé třídě a dívku v páté třídě. V momentě, kdy jeho syn dojedl, otec houkl na svou dceru (tím říkal něco ve smyslu: „kam koukáš, nevidíš, že tvůj bratr dojedl?“), která se okamžitě zvedla od svého jídla, odnesla bratrovi prázdný talíř, přinesla mu sklenici vody, a když vypadal, že mu nic neschází, poslušně se vrátila na své místo a pokračovala v jídle.

Je zřejmé, že takováto výchova nutně ovlivní chování indických dívek ve škole. Vedle kluků jsou vždy mnohem pasivnější, zpravidla se nikdy do ničeho nehrnou jako první a tuto pozici nechávají svým spolužákům. Minulou sobotu, kdy moji druháci dopsali test na sčítání dříve, než jsem čekal, jsem pro ně zorganizoval jednoduchou hru. Dva žáci dostali na tabuli spočítat stejný příklad a ten, kdo ho měl správně jako první, vyhrál. V momentě, kdy děti pochopily, o co se jedná, se mezi kluky strhla málem rvačka o to, kdo bude moci jít k tabuli. Po dvou kolech jsem nabídl možnost účasti dívkám, ale žádná z nich k tabuli jít nechtěla (zde samozřejmě sehrálo roli i to, že dívky obecně nemají takovou touhu soupeřit a předvádět se). Vím jistě, že některé by si také rády zasoutěžily, ale pouze tehdy, kdyby to bylo jen pro holky a kluci by tam nebyli. 

Pokud byste navštívili naši školu a vstoupili do některé z tříd, zřejmě byste si nejdříve všimli, že kluci a holky sedí odděleně – nalevo holky a napravo kluci. Hned potom by vám ale došlo, že kluků je více, a tak někteří sedí v dívčí části. Vysvětlení je prosté. V Indii platí, že zatímco dívka se po svatbě stěhuje do domu ženicha a o svoje rodiče se dále nestará, veškerá zodpovědnost za ně padá na syna, který se má o své rodiče postarat do konce jejich života. V zemi, kde neexistuje penzijní systém (resp. existuje, ale jen pro vybrané státní zaměstnance), je tak pro rodiče klíčové mít alespoň jednoho syna a ideálně co nejlépe vzdělaného, aby měl jednou dost peněz a oni nemuseli jíst suchou rýži. A protože naše škola je soukromá a očekává se, že nabízí lepší vzdělání než ty státní, rodiče, kteří myslí aspoň trochu na budoucnost, dávají svoje děti tam. A protože nemají peněz nazbyt, u nás vzdělávají primárně syny, dcery posílají v lepším případě do státních škol, v horším případě jsou doma, kde se starají o mladší sourozence.

Jak zřejmě vyplývá z předchozího odstavce, vzdělávat dcery v soukromé škole je pro chudé vesničany luxus, který si dovolí jen ti, kteří své děti mají opravdu rádi a nemyslí jen na sebe.

To, jaké vzdělání dívka nakonec získá, se samozřejmě promítá do výběru partnera a jejího následného života v manželství. Dotáhne-li to alespoň na bakaláře, může si být téměř jistá, že jí rodiče seženou manžela-vysokoškoláka, který bude mít nadprůměrný příjem a zajistí jí život v materiální hojnosti. Vzdělané ženy zpravidla chodí do práce a bydlí téměř výhradně ve městech, takže je nečeká starost o slepice, krávy apod.

Naopak ženu, která do školy nikdy nechodila nebo chodila, ale po pár letech přestala, moc růžová budoucnost nečeká. V lepším případě bude mít její manžel stálou práci a ona se bude starat o domácnost. Žít budou v malém domku ve vesnici a zřejmě budou mít dost peněz na jídlo a základní životní potřeby, ale to bude tak všechno. V horším případě pak bude její muž pracovat jen tehdy, když nebudou mít peníze ani na jídlo (to zde není nijak neobvyklé) a ona tak stráví celý život trháním listů na čajové plantáži. O tom, co čeká indickou ženu, z jejíhož muže se stane alkoholik, ani raději psát nebudu.

Jelikož zde nežiji v rodině, ale salesiánské komunitě (jedinými ženami v celém areálu jsou naše čtyři kuchařky), na vlastní kůži jsem roli ženy v rodině zažil jen párkrát, většinou během mé dovolené. Jak už jsem uvedl v jednom mém únorovém článku, žena, která se o rodinu opravdu stará, se nezastaví, jak je den dlouhý. Na druhou stranu jsou zde i matky (a není jich málo), které odvedou své děti v půl deváté do školy, následně se uvelebí pod stromem na trávníku před školní budovou a čas do půl třetí stráví klábosením se svými kamarádkami, jejichž děti chodí do stejné školy. Odpoledne cestou domů nakoupí něco k večeři, vyzvednou prádlo z prádelny (nechat si vyprat a vyžehlit triko stojí v Indii 5 rupií (2 Kč), což je laciné i pro indickou střední vrstvu) a svoje povinnosti coby ženy-hospodyně považují za skončené. 

Tolik první část mého článku o indických ženách. Nutno podotknout, že se týkal především křesťanských rodin. V životě hinduistických rodin hrají hlavní roli kasty, o kterých toho ale příliš nevím. Co se týká muslimů, tak asi sami víte, že muslimská žena je vždy plně podřízená svému muži. Vloni jsem byl v jedné muslimské rodině a doma byl otec (asi 50 let), jedna žena (28 let) a jeden kluk (12 let). Nebyl jsem si jistý, jaký je vztah mezi tou ženou a tím klukem. Nakonec vyšlo najevo, že je to jeho matka. V patnácti letech ji rodiče provdali a od té doby plně poslouchá svého muže. Přestože nosí běžné indické oblečení (burku jsem v Indii viděl jen párkrát), ven sama nesmí. Jejímu muži by to nevadilo, ale sousedi by mu prý říkali, co že je to za muže, že si jeho žena sama courá venku. Tak aspoň v něčem to mají indické křesťanky snazší.

Tak trochu jiná společnost

Vážení přátelé,

musím se vám hned na úvod přiznat, že co se týká psaní článků, jsem rád, že se z Indie brzy vracím domů. Psaní už pro mě není taková radost, jako na začátku, a také mi pomalu začíná docházet inspirace. Přesto vydržím až do konce a naplánoval jsem ještě čtyři články. Poté se z Indie vrátím domů a uzavřu jednu kapitolu svého života. Je možné, že přidám ještě jeden článek psaný po návratu, ale to vám momentálně neslibuji. 

Jelikož píši i o indické kultuře, nemohu vynechat jeden podstatný rys zdejší společnosti, a sice její hierarchizaci. 

 

V nedaleké vesnici bydlí jedna asi šestnáctiletá dívka – Elisabeth – která chodí do deváté třídy v nejlepší škole ve městě (mimochodem, o její rodině jsem psal v minulém článku). Jelikož je velmi chytrá, sympatická i pohledná, když ji potkám, občas mě napadne, komu ji asi rodiče jednou dají za ženu, a doufám, že to nebude žádný alkoholik, násilník či lenoch. Při našem posledním setkání ale Elisabeth tyto moje obavy snadno zahnala. Sdělila mi, že po desáté třídě se chce stát řeholní sestrou (jeptiškou). Nějakou dobu mi to leželo v hlavně (především to, jak si tím v šestnácti letech byla jistá), až jsem se na ní jednou při večeři zeptal otce Rajeshe. Zajímalo mě, jak by srovnal život indické ženy v manželství a život indické sestry v konventu. Jeho odpověď a vysvětlení bylo tak stručné, že jsem se ani nezmohl na další reakci. „Jako sestra získá vyšší společenský status,“ odpověděl. A na to se v Indii hraje.

Pokud nyní čekáte, že vám udělám přednášku o indickém kastovním systému, který je zřejmě jednou z příčin hierarchizace, tak vás zklamu. Pochybuji, že toho o něm vím víc, než vy. Dokonce si ani nepamatuji názvy čtyř základních kast. Důvodem není to, že zde žiji mezi křesťany (i když to hraje velkou roli), ale skutečnost, že v oblasti severovýchodní Indie lidé kasty tolik neřeší. Místo kast se zde hledí na kmenovou příslušnost. Lidé, kteří patří k různým kmenům (tzv. tribals), si ale prosím nepředstavujte, jako polonahé divochy, tancující kolem ohně. Těmi byli možná před sto lety. Nyní je většina z nich více či méně vzdělanými lidmi nejrůznějších profesí. 

Přestože příslušnost k většině kmenů není rozpoznatelná vizuálně, každý tribal má na čele pomyslnou nálepku, která ho řadí k jeho kmeni a jeho původ je všem velice dobře znám. A jak asi správně tušíte, není pravda, že všechny kmeny jsou si rovny, protože některé jsou si rovnější. Mezi dva velké kmeny, na které je zde nahlíženo asi tak, jako česká společnost nahlíží na Romy, patří Adivasi a Bihari. A právě ke kmeni Adivasi patří drtivá většina zdejších křesťanů.

Jak už jsem uvedl, o kastách toho moc nevím. Poprvé jsem se zde s tímto pojmem setkal až po asi měsíci pobytu, když mi jedna kamarádka hinduistka vyprávěla o svém problému, který byl jak z nějakého romantického filmu. Byla zamilovaná do kluka, kterého si chtěla vzít. Její rodiče jí k tomu ale nikdy nedají svolení, protože ten kluk je z nižší kasty. A aby jí to nahradili, našli jí muže ze stejné kasty – jakéhosi perspektivního inženýra – a chtějí, aby si vzala jeho. To pochopitelně zase odmítá ona. Tehdy mě to docela dojalo, ale když jsem se o tom klukovi dozvěděl víc, pochopil jsem, že pro ni opravdu není nejlepším partnerem a v rozhodnutí rodičů možná nehraje roli jen kasta.

Přestože kasty patří do hinduismu, týkají se i křesťanů. Jelikož prakticky všichni křesťané byli původně hinduisté, nesou si svou kastovní příslušnost stále s sebou. Dokonce jsem slyšel, že křesťané v některých diecézích jižní Indie chtějí mít dva biskupy – jednoho pro nižší kasty a druhého pro vyšší. 

Pevná hierarchie je samozřejmě i v naší farnosti. Na vrcholu je Parish Priest (farář a ředitel salesiánské komunity, kterým je otec Rajesh), pak je jeho zástupce a následně ostatní salesiáni. Po nich by byli bratři (budoucí salesiáni), které ale v naší farnosti nemáme. Následně jsou pračaři (starosta vesnice a katecheta v jedné osobě), pak bohatší vesničané a nakonec chudí vesničané. Vše se důsledně dodržuje a pořádá-li se ve vesnici nějaká větší oslava, hoduje se často na třech úrovních. Nejlepší jídlo dostanou salesiáni (uvnitř domu), pak pračaři a významní farníci (venku, ale dostanou stůl a židle) a nakonec ostatní, kteří jedí venku a sedí na zemi (tato skupina tvoří zhruba 90 procent všech přítomných). 

Nedotknutelnost našich salesiánů občas přináší situace, které pro mě byly dlouho nepochopitelné. Naši učitelé v zimě nedostali přes dva měsíce výplatu, ale zajít za otcem Anthonym či Rajeshem a zeptat se, kdy peníze obdrží, si nikdo nedovolil. Jiný příklad je také z letošní zimy. Otec Anthony sháněl náhradu za jednoho učitele a vybral jednu mladou holku ze sousední vesnice. Evidentně učit nechtěla, ale jelikož na ni naléhal, odjela s ním do školy, učila dva dny a pak skončila. Jak mu pak jednou při snídani vysvětlil otec Dilip, „toto není dobrý způsob, jak přijímat nové učitele. Před námi si nedovolí odmítnout, takže učit začnou, ale jakmile bude první příležitost, skončí.“

Přestože já nepatřím k žádné kastě ani kmeni a jsem z tohoto systému vyňat, každý den se mě týká zvláštní forma hierarchizace, a to ta, která panuje na silnicích. Je založena na tom, jaký dopravní prostředek zrovna řídíte. Na indických silnicích zpravidla nenajdete dopravní značky a pravidla se dodržují jen ta, které dá rozum. Přednost se zde často dává podle toho, jaká se setkají vozidla. Jednoznačně nejvýše jsou tak řidiči kamionů, následováni autobusy. Pak jsou větší vozidla a menší vozidla. Následně motorky, cyklisté a nakonec chodci. A protože tato hierarchie je zde pevně zažitá, její nerespektování by mohlo být dost nebezpečné. 

Přestože to z mého článku možná nevyplynulo, tak indická hierarchizace společnosti je něco, co mi doma určitě scházet nebude. Sice se mě až tak netýká (a pokud ano, jsem v ní jako běloch docela vysoko), ale občas musím u jídla poslouchat vyprávění typu, že otec Rajesh dostal při jedné oslavě doma „first priority“, přestože tam byla spousta dalších významných lidí včetně vrchního „Tax Collectora“ nebo si salesiáni stěžují, že jim lidé neplatí farní příspěvky, přitom někteří farníci jsou rádi, že mají na rýži a daal, zatímco salesiáni mají tři auta, dvě kuchařky a ohromné rýžové pole a čajovou plantáž. Holt indičtí salesiáni jsou od těch českých opravdu hodně odlišní.

Pomáhat může být i docela náročné

Vážení přátelé,

dovolte mi, abych se s vámi na úvod tohoto článku rozdělil o jednu z mých „indických zkušeností.“ Chcete-li někomu pomoci svou prací – např. sklízením rýže na poli, doučováním matematiky nebo opravou kola – je to zpravidla snadné. Prostě přijdete, pomůžete a příjemce pomoci je vám vděčný (byť v Indii je to spíše vzácné).

Problém ovšem nastává tehdy, pokud jste například v Německu a chcete pomoci zajistit vzdělání pro jedno indické dítě vzdálené tisíce kilometrů od vás. Pak je pravděpodobné, že zvolíte jinou cestu pomoci. Pošlete peníze, aby se z nich zaplatil někdo, kdo požadovanou službu vykoná za vás. A o tom, jak může být tato druhá varianta pomoci složitá, je tento článek.

Hlavní problém vidím v tom, že chcete-li pomáhat tímto způsobem, potřebujete nějakou osobu nebo instituci, která vám to zprostředkuje. A věřte mi, že tento zprostředkovatel většinou nemá úplně stejné zájmy a cíle jako vy, a to tím spíše, pokud se jedná o domorodce (tedy např. Inda). Jelikož už jsem v Indii nějaký ten pátek, měl jsem několikrát možnost práci těchto zprostředkovatelů pozorovat, případně s nimi i spolupracovat. Viděl jsem tedy tu druhou stranu rozvojové pomoci. Zatímco doma vidím jen to, jak se všemožné organizace snaží získat dárce a jejich peníze, zde vidím, jak se ony peníze proměňují v předmět plánované pomoci. Bohužel musím konstatovat, že to není vždy tak, jak by si oni dárci přáli, byť vina neleží vždy jen na zmíněných zprostředkovatelích, ale často na všech účastnících celého procesu pomoci. Tímto článkem opravdu nechci nikoho odrazovat od účasti na pomoci, chci se pouze rozdělit o určité zkušenosti a zvýšit povědomí o tom, že to celé není tak jednoduché, jak nám to občas západní neziskovky prezentují.

Ale už dost teorie, pojďme se podívat na nějaké příklady. V minulosti jsem psal o tom, že za jednu z neefektivnějších forem pomoci považuji podporu vzdělání. Zastavme se tak u sponzorování studia. Pokud se rozhodnete platit studium dítěti z Afriky či Asie, budete asi očekávat, že vaši pomoc dostane někdo chudý. A to je první obtíž. My v Evropě tak nějak tušíme, že dítě, které nosí roztrhané tričko, jí třikrát denně rýži a bydlí v bambusové chatrči, je chudé, ale strávíte-li v Indii delší dobu, zjistíte, že to není tak jednoduché. 

Podle toho, co jsem vypozoroval v našich vesnicích, se odvažuji tvrdit, že chudoba je v mnoha případech pouze převlečená lenost, alkoholismus a další nelichotivé vlastnosti. Posuďte sami. Jedním z nejméně placených zaměstnání je v našem Asámu sběr čajových listů. Pracují-li na plantáži oba rodiče, může rodina počítat s příjmem zhruba 4 400 rupií měsíčně. Pamatujete si ještě, kolik stojí školné v naší škole? Je to pouze 130 rupií měsíčně (vedle toho musí rodina ještě na začátku roku zaplatit jednorázově 1 200 rupií za knihy aj.). A pro představu v nejlepší (a nejdražší) škole v Golaghatu se platí měsíčně 250 rupií (a jednorázově 3 500 rupií). Moje „prozření“ nastalo tehdy, když jsem potkal rodinu, jejíž rodiče pracují na čajové plantáži (za výše uvedenou mzdu) a hned dvě z jejich pěti dětí studují v nejdražší škole ve městě. Nakonec se ukázalo, že rodina má ještě vedlejší zdroj příjmu (vlastní zařízení, které zbavuje rýži slupky), ale později jsem potkal i rodiny, které žádný další zdroj příjmu nemají a v soukromých školách vzdělávají hned čtyři děti. A tehdy jsem pochopil, že i ty zdánlivě nejchudší rodiny mohou zajistit svým dětem (na indické poměry) kvalitní vzdělání. Ovšem musí chtít a být ochotni tomu něco obětovat. V našich vesnicích obecně platí, že "fungující" rodina nejvíce utratí za jídlo, následně za vzdělání dětí a pak za zdravotní péči. Rodina, v níž je otec (nebo i matka) alkoholik, utratí nejvíce za alkohol a to, co zbude, utratí za jídlo. 

Teď si možná říkáte, dobrá, nechme ty schopnější a pracovitější stranou a zajistěme vzdělání dětem z těch „méně fungujících“ rodin. Ony přeci nemohou za to, že mají otce alkoholika, který se o ně nestará a výplatu utratí večer dne, ve kterém ji dostal (sběrači čajových listů dostávají výplatu týdně, takže to není velký problém). A to je další problém. Bohužel zde musím uvést, že nezájem některých rodičů o své děti je pro mě i po deseti měsících v Indii šokující. Nedávno jsem se dokonce dozvěděl o tom, že jsou i rodiče, kteří své děti doslova prodají. Kupci je pak pár let používají na jednoduchou práci, než děti vyrostou a utečou. Pro mnohé rodiče jejich děti opravdu nejsou ničím víc, než živými bytostmi, které s nimi sdílí střechu nad hlavou, které musí krmit a které jim přináší jen problémy. Až přijedete do Indie, nezapomeňte navštívit Kalkatu. Už na nádraží vás přivítá spousta dětí ulice, které pro své rodiče nic neznamenaly, a tak skončily na ulici. 

Skutečnost je taková, že i tito rodiče by mohli svým dětem dopřát vzdělání v soukromé škole (ty státní jsou zdarma, ale úroveň je bídná), ale nestojí o to. Přitom ani pro ně by 130 rupií měsíčně nebyl problém (lahev alkoholu stojí 90 rupií). Potíž je tedy v tom, že pokud zaplatíte jejich dítěti školné v soukromé škole, dáváte jim vlastně něco, co mohou mít sami, ale nestojí o to. A to je problém, protože do soukromých škol by se děti měly zapisovat ve čtyřech až pěti letech. V tomto věku samozřejmě potřebujete, aby rodiče dítě ve studiu podpořili – ráno ho odvezli do školy a odpoledne si pro něj přijeli, dali mu občas peníze na sešit, tužku, či gumu a obecně vytvořili prostředí, ve kterém se dítě bude chtít vzdělávat. Také by bylo fajn, aby nechali dítě základní školu dochodit a neposlali ho v páté třídě místo do školy do práce (i to zde není výjimečné – děti pracují, aby živily rodinu, zatímco rodič (či oba) může nerušeně chlastat). 

Toto celé jsem si nevymyslel, znám dva případy, kdy organizace X dala stipendium dětem z těchto „chudých“ rodin a ani jeden nedopadl dobře. 

Pokud bych měl shrnout výše uvedené, tak tu máme "fungující" rodiny, které pečují o své děti a platí jim vzdělání v soukromé škole a "nefungující" rodiny, kde rodiče o své děti nemají přílišný zájem, nechtějí utrácet za soukromou školu a posílají je buď do státní, nebo dokonce nikam. 

Nyní se podívejme na problém stipendií ještě z jiného úhlu. Spravedlnost. Dejme tomu, že se rozhodnete sponzorovat dítě z druhé skupiny. Jaká bude reakce rodičů z fungujících rodin? „No to je paráda! Tak já vstávám každé ráno v půl páté, abych obstaral zvířata a zahradu, pracuju každý den v čajové plantáži a v neděli prodávám na trhu zeleninu a vajíčka a to všechno jen proto, abych vydělal peníze a mohl svoje děti posílat do soukromé školy. A ten lenoch odvedle, který celý den nedělá nic, než chlastá a o svoje děti se nestará, jak je den dlouhý, teď dostane plné stipendium a jeho dítě bude chodit do stejné školy úplně zdarma!“

Nevím, kolik z vás by se rozhodlo podpořit dítě z fungující rodiny, které platba školného nedělá problémy a kolik z vás by podpořilo děcko z rodiny nefungující. Každopádně vězte, že pokud se pro tuto formu pomoci rozhodnete, je velmi pravděpodobné, že toto rozhodnutí nebudete muset nikdy dělat. Rozhodnutí, které dítě dostane stipendium, za vás totiž udělá zprostředkovatel. 

Opravdu nevím, jaké metody výběru různí zprostředkovatelé používají, ale trochu jsem nahlédl do postupu jedné místní organizace Y. Najde-li se sponzor, dítě, které bude sponzorované (jedná se vždy o již studujícího žáka), zvolí ředitel dotyčné školy. Podívejme se na to tedy z jeho pohledu. Mezi žáky ve škole má zhruba 100 dětí, které neplatí pravidelně (nebo téměř vůbec) školné. Jelikož v Indii je to běžné a ředitel je dobrý člověk, nevyhodí je za to ze školy. Moc dobře ale ví, že zahraniční sponzor uhradí celé školné v jedné splátce na začátku roku, a tak sponzorované děti volí právě z neplatičů, aby si taky trochu pomohl. A opět. Je to fér, že ti, co neplatí, za odměnu dostanou plné stipendium? A ti, co platí pravidelně, ostrouhají? K tomu si ještě dovolím podotknout, že mezi neplatiče často patří ti nejbohatší. Ne, že by na školné neměli. Ale oni zbohatli proto, že byli trochu drzejší než ostatní. A ta drzost jim zůstala. Vědí, že není třeba platit pravidelně, protože i další neplatí a prochází jim to. 

A ještě jedna věc. Nemějte, prosím, přehnané mínění o spolehlivosti a čestnosti Indů, kteří, pracujíce pro místní neziskovky, vystupují mnohdy jako mnou zmínění zprostředkovatelé a mají za úkol alokovat prostředky (tedy např. vybírat sponzorované děti). Indové to opravdu nevnímají tak, že tyto peníze jsou určené k tomu, aby někomu pomohly. V lepším případě prostě dělají svou práci, kterou se v horším případě snaží odbýt, stejně jako to dělá mnoho dalších Indů. V ještě horším případě se při alokaci peněz uplatní korupce, která dosahuje v Indii pro Evropana naprosto nepředstavitelných rozměrů. Indové totiž žijí v představě, že lidé na západě mají peněz neomezeně, tak není nic špatného, když se část prostředků použije na něco jiného nebo si díky nim také trochu pomohou. 

Byl jsem už i svědkem situace, kdy škola, jejíž děti jsou sponzorované ze zahraničí, uvedla a vybírala na jedno dítě dvojnásobek skutečného školného. Možná si řeknete „ale třeba za to opravdu studují zdarma dvě děti.“ Ano, je to možné. Ale já, který už jsem v Indii nějakou dobu, si spíše myslím, že to dobře vystihuje indický přístup k západním penězům. Řediteli se zdálo, že žádat dárce ročně o pár desítek eur je málo, a tak si tam prostě trochu přidal (navíc ví, že si to stejně nikdy nikdo ze západu nebude moci ověřit). Přebytečné peníze nezpronevěří, ale využijí se jako součást školního rozpočtu na hrazení jiných výdajů. Tyto a podobné „drobné nečestnosti“ zde potkávám prakticky celý rok. 

Pokud by vás zajímala nějaká větší nečestnost, mohu se rozdělit o to, co mi řekl můj přítel, který pracoval tři roky v domově pro děti ulice v Kalkatě. Zdá se, že pro tento způsob pomoci není na západě příliš obtížné sehnat dárce. Organizace provozující tyto domovy jich měla tolik, že lidé, kteří seděli v jejím vedení, z darovaných peněz svým dětem a příbuzným platili vzdělání na prestižních univerzitách. Na jedno dítě dostávali v průměru 20 000 rupií měsíčně, což je zhruba sedm měsíčních platů našich učitelů a na Indii je to opravdu ohromná částka. Přítel, který mi toto řekl, přitom sám provozuje internát, ve vesnici a jeho měsíční náklady na jedno dítě jen mírně přesahují 200 rupií. 

O tom, že pomáhat formou peněz není vůbec snadné, ví své jeden mladý Němec jménem Andrias. Před pár lety strávil několik měsíců v nedalekém asámském městě, kde působil jako dobrovolník pracující pro jednu místní organizaci. Její vedení tehdy chtělo postavit internát pro vysokoškoláky, ale chyběly prostředky. Než se Andrias vrátil do Německa, dohodl se s vedením zmíněné organizace, že jim pomůže a pokusí se na stavbu sehnat peníze. Uspěl a organizace díky němu postavila internát pro 45 studentů. Na začátku tohoto týdne byl u nás v Golaghatu na návštěvě muž, který se zmíněnou organizací spolupracuje a ví, jak se internátu daří. V současné době tam bydlí dvanáct kluků. Když se otec Rajesh dozvěděl, kolik se platí za ubytování, prohlásil, že ředitele internátu by měli zastřelit. Nepamatuji si přesnou částku, ale bylo to tolik, že student z průměrné indické rodiny si to nemohl dovolit. Organizace z toho prostě udělala internát pro bohaté. Nechci mluvit za Andriase, ale co myslíte, že by odpověděl na otázku, proč sehnal peníze na stavbu budovy? „Chtěl jsem postavit internát, který bude poloprázdný a bydlet tam bude jen pár bohatých studentů“ nebo „chtěl jsem postavit internát, jehož kapacita bude využita a ubytování tam si budou moci dovolit i běžní studenti“.  

Samozřejmě ale existují i projekty, které by snad i sami dárci považovali za úspěšné. Na jednom z nich se podílím i já. Jedná se o výstavbu studen pro naše vesničany a mým úkolem je občas projet jednu vesnici a vyfotit šťastné rodiny s novou studnou. Peníze vybírá jedna německá farnost, předává je jednomu indickému salesiánovi a ten je pošle našemu otci Rajeshovi, který za to nechá studny vybudovat. Za poslední týdny, kdy jsem se této nové činnosti začal věnovat, jsem navštívil přes dvacet rodin a mohu říci, že studny opravdu stojí, fungují a rodiny je používají. Námitky (které jsem si ale nechal pro sebe), jsem měl pouze jednou. V jedné vesnici stojí vedle sebe dva domy patřící rodinám dvou bratrů. Nedělí je žádný plot (ve vesnicích jsou časté rozvětvené vícegenerační rodiny žijící pod jednou střechou) a příliš se neřeší, co komu patří. Spolu s pračarem (katecheta a starosta v jedné osobě) jsme tam tedy přišli a před prvním domem stála studna. Už jsem chtěl připravovat foťák, když v tom mi pračar říká: „To není ona. Budeme fotit tuhle,“ a ukázal na druhou, novou studnu, stojící před druhým domem, sotva osm metrů od té první. Ta stará pumpa fungovala, takže ji obě rodiny mohly bez problémů používat. Ale když je to zdarma, tak proč jim nedat ještě jednu…

Situace, kdy pračar (který vybírá rodiny, které studnu dostanou), přihraje studnu svým přátelům, by se přitom daly velice snadno eliminovat jednoduchým opatřením: nedat lidem tu studnu úplně zdarma. A takový projekt jsme tu už dokonce měli. Sponzoři platili „jen“ asi sedmdesát procent nákladů, zbytek si museli doplatit zájemci (doplatek byl zhruba 3 000 rupií). Věřte mi, že žádná rodina by nezaplatila 3 000 za svoji studnu, když může používat bratrovu, která je deset metrů od domu. 

A jelikož jsem v Indii už něco viděl a zažil, dovolím si ještě jednu trochu kritickou poznámku. Jak mi dnes potvrdil pračar, v našich vesnicích má většinou studnu každý druhý až třetí dům (ti, co ji nemají, chodí pro vodu k sousedům). Jelikož domy jsou blízko sebe, většina rodin má studnu do padesáti metrů a pochybuji, že by někdo chodil dále, než tři sta metrů.

Během své dovolené jsem navštívil rodný dům mého přítele Thomase, ležící v odlehlé části Urísy a strávil jsem u něj tři dny. Víte, jak daleko jsme se chodili mýt? Téměř kilometr! Jedna pumpa sice byla kousek od domu, ale denně se z ní napumpovalo jen několik kbelíků vody a o to se ještě dělilo několik rodin z okolí. A podobná situace panuje ve velké části Urísy.  

Pokud přijmeme tvrzení, že lidé v Uríse potřebují studny více, než lidé v Asámu, kde se stala chyba? Zmíněný indický salesián, který dostává peníze z Německa a předává je otci Rajeshovi, bude svým dárcům jen těžko sdělovat: „usoudil jsem, že lidé v některých indických provinciích potřebují vaše studny více, než ti v té naší, tak je od nynějška sponzorujte tam.“ Hlavní slovo mají samozřejmě dárci, ale těm zase schází potřebné informace, neboť v Indii nikdy nebyli a netuší, jak to tam chodí.

A to byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem se rozhodl napsat tento článek. Na několika případech přiblížit, že chcete-li svými penězi efektivně pomáhat v rozvojových zemích (nebo i doma), je žádoucí se opravdu zajímat o to, jak vše funguje (kolik je v procesu zprostředkovatelů, jak si můžete ověřit, že peníze byly využity na to, na co měly být využity, kam pomoc putuje a proč putuje zrovna tam a ne jinam, jakou má konkrétní forma pomoci historii, a jaké jsou výsledky po pěti, deseti letech apod.). Pokud by mi někdo nebyl schopen tyto otázky uspokojivě odpovědět, raději bych si své peníze nechal pro sebe.

Co se týká mne, poté, co jsem se tu trochu zorientoval, jsem se rozhodl, že bych také mohl sponzorovat vzdělání jednoho či dvou dětí. Ale dlouhou dobu jsem se nedokázal rozhodnout ve smyslu toho, co jsem popsal na začátku článku – jestli sponzorovat někoho, kdo už úspěšně studuje (a pomoc prakticky nepotřebuje, protože za případné neplacení poplatků ho salesiáni ze školy nevyhodí) anebo vybrat nějaké čtyřleté dítě (do první třídy – Nursery – se zapisuje v tomto věku) a doufat, že jsem měl šťastnou ruku, rodiče budou mít o vzdělání opravdu zájem, odvedou ho k zápisu (školní rok zde začíná v lednu, kdy už tu pochopitelně nebudu), budou ho do školy vodit pravidelně a dítě svou školní docházku neskončí dříve, než ji začalo.

Toto dilema jsem nakonec řešit nemusel. Letos v únoru jsem se totiž dozvěděl, že jedna naše loňská čtvrťačka místo aby přešla s ostatními dětmi do druhé salesiánské školy, přestala do školy úplně docházet. Začal jsem se o její situaci zajímat a dozvěděl jsem se, že její otec, který provozoval v jejich vesnici malý obchod, se napůl zbláznil, obchod se musel zavřít a rodina přišla o jediný zdroj příjmu a nemohla platit školné. Jelikož jsem tu dívku znal, věděl jsem, že chce ve škole pokračovat a i její rodina o to má zájem (jinak by za ní neplatili šest let školné). A tak jsem jí za finančního přispění dárců z ČR školné zaplatil a bude-li to možné, rád bych ji podporoval až na vysokou školu. 

Jinak se ale k žádné větší sponzorské akci nechystám. A to přesto, že jsem sem jel s tím, že kdybych našel opravdu zajímavý a přínosný projekt, byl bych ochoten pro něj shánět peníze i po návratu domů. Za celý rok jsem ale neobjevil ani projekt, ani organizaci, které bych úplně věřil. Nijak mi to ale nevadí. Sice se zde děje mnoho užitečných a pro lidi prospěšných věcí, ale většina z nich funguje a rozvíjí se i bez západních peněz. Sice po indicku, ale funguje. 

Dodatek 1: Moje tvrzení, že „chudoba je v mnoha případech pouze převlečená lenost, alkoholismus a další nelichotivé vlastnosti“, je přeci jenom příliš zjednodušující. Je zde ještě početná skupina lidí, kteří nemohou pracovat, protože jsou postižení, mají zdravotní problémy nebo se starají o nemocné blízké či o malé děti. (S péčí o děti se to ale v některých rodinách moc nepřehání. Mám pocit, že jakmile se starší dítě naučí chodit a chápe základní pokyny, hned dostává na starost mladšího bratra či sestru, kteří výše uvedené ještě nezvládají.) Pak bych sem ještě zařadil rodiny, ve kterých zemřel či opustil rodinu jeden z rodičů, což v našem okolí nejsou vůbec výjimečné případy. Všichni výše uvedení mají život mnohem těžší a často jsou závislí na pomoci širší rodiny. 

Dodatek 2: Přestože napsat tento článek mi zabralo opravdu hodně času, nelituji toho. Díky tomu jsem si totiž uvědomil řešení zmíněného dilematu jaké dítě podpořit. Pokud bychom podpořili dítě, u něhož si nejsme jisti podporou rodičů, ideální by bylo dát ho do internátní školy, kde by zároveň i bydlelo a domů jezdilo jen na prázdniny. Na mnoha místech to tak funguje a i naše škola toto od loňska nabízí.

Popeláři ještě do Indie nepřijeli

Když indický dobrovolník Sanoj, který strávil rok v ČR, na jednom z našich přípravných víkendů prohlásil, že po příletu do Prahy ho ze všeho nejvíce překvapilo, jak je na ulicích čisto, nevěnoval jsem tomu žádnou zvláštní pozornost. Jakmile jsem ale vystoupil z indického letiště, pochopil jsem hned, o čem mluvil.

Indický přístup k čistotě a ekologii je od toho našeho opravdu hodně odlišný. Indové nepoužívají koše, odpadky se hází na zem, a podle toho to v celé Indii vypadá (slovem „nepoužívají“ chci říci, že je většinou na ulicích ani nenajdete). Města sice platí metaře a úklidové služby, ale ti fungují podobně, jako většina věcí v Indii – polovinu zametou a odvezou, ale polovina odpadků na ulici zůstane. Pokud se vydáte do našeho Golaghatu kolem páté odpoledne, budete svědky pro Evropana zajímavého úkazu – podél silnice narazíte na malé, hořící hromádky odpadků. V tu dobu už totiž i obchodníci usoudí, že je na ulici příliš velký bordel, vyndají svoje metličky a zametou si před svým obchodem. V momentě, kdy jsou hotovi, hromádku zapálí, protože popelnice Indové ještě neznají. 

Kdysi jsem o tomto stavu přemýšlel a o výsledek mého zkoumání jsem se s vámi rozdělil v jednom z předchozích článků – nevěřím, že existuje nějaký způsob, jak Indy naučit používat koše a celkově změnit jejich přístup k čistotě. Jedinou možností je naučit to děti ve škole. Pokud si tento zvyk uchovají, naučí to pak svoje děti a za pár desítek let možná bude v Indii stejně čisto, jako v Evropě. My to naše žáky učíme, ale musím přiznat, že v tom selháváme na plné čáře. Přestože každá třída má koš, odpoledne v něm nebývá téměř nic, naopak podlaha ve třídě je různými obaly a kusy papíru doslova pokrytá. Úklid se řeší jednoduše. Každé odpoledne má jedna ze tříd předmět „Work Experience“, což není nic jiného, než sbírání odpadků, které před tím o přestávce pohodili na zem oni nebo jejich spolužáci z ostatních tříd. Všechno se nosí na břeh rybníka, a když je hromada dost veliká, dojde se pro sirky a zapálí se. 

Jelikož já už patřím ke generaci, která se naučila, že hodit do popelnice plasty nebo sklo je tabu, protože odpad se musí třídit, nějakou dobu mi trvalo, než jsem si na indický přístup zvykl. Neměl jsem ale na vybranou. Jedinou možností, jak se zbavit obsahu mého odpadkového koše, je ho spálit. Vtipné ale je, že i v Indii, kde se nic netřídí a vše se hází na jednu hromadu, která se čas od času zapálí, jsem nakonec odpad třídit začal. Ovšem podle trochu jiných kritérií. Koše mám v pokoji celkem tři: ten první je na rostlinný odpad (slupky od banánů, pomerančů apod.), druhým je uzavíratelná plastová nádoba, do které dávám obaly od sušenek a vše, co by jinak lákalo myši a mravence a až třetí koš je na vše ostatní, co se dříve nebo později budu pokoušet spálit. Na tuto činnost už jsem si tedy zvykl, ale zkušenosti sbírám pořád nové. Zrovna nedávno jsem stál vedle hořících odpadků, když v tom se ozval docela služný výbuch. Když jsem se vzpamatoval, uvědomil jsem si, že tam hořel jeden prázdný deodorant ve spreji, který měl jistě na obalu napsáno „Nevhazujte do ohně!“. 

Na co jsem si naopak nezvykl je zbavování se odpadků ve vlaku. Jelikož i tam byste koš hledali marně, Indové naprosto automaticky vyhazují vše z okénka ven. Člověk sice má volbu schovat si své odpadky do batohu a vyhodit je do koše v hotelu (případně na nádraží – na moderních nádražích už totiž koš najdete), ovšem ne vždy. Jednou jsem si objednal oběd, ale jelikož mi nebylo dobře, snědl jsem jen suchou rýži. V plastovém podnosu tedy zbyl dál a nějaké tekuté kari, které jsem si pochopitelně do batohu dát nemohl. Napadlo mě dát celý podnos pod sedačku a vyhodit ho někde ve stanici, ale podle reakcí spolucestující jsem pochopil, že to vnímají stejně, jako bych vnímal já, kdyby doma někdo ve vlaku házel odpadky na zem. Kari se rozlije a bude tam ještě větší nepořádek. Nezbylo mi tedy nic jiného, než vše vyhodit z okna. Pokud to ale někdy budete dělat vy, nezapomeňte to vše něčím přiklopit. Vyhazovat tekutiny z vlaku jedoucího stovkou je totiž docela umění. Moc nescházelo a veškeré omáčky mohly skončit v obličeji člověka, sedícího u okénka v sousedním kupé. 

Pokud zjistíte, že vyhazovat věci z okénka vám „prostě nějak nejde“, nezoufejte. Indové jsou v tomto směru neobyčejně nápomocní. Stačí podat vaše odpadky člověku sedícímu u okénka a automaticky je vyhodí za vás. 

Tolik skutečnost. Přestože jsem v Indii navštívil jen sedm států z osmadvaceti, viděl jsem všude to samé. Nezavrhuji ale možnost, že některý modernější stát už je o něco dále. Náš Asám totiž mezi ty vyspělé rozhodně nepatří. 

Jak už asi víte, můj indický pobyt vstoupil do své poslední části. Stále se zde ale něco děje. Včera nás definitivně opustili dva salesiáni (otec Joseph a mladý otec Rajesh). Přestěhovali se do své školy, kde se s ročním zpožděním podařilo dostavět jejich pokoje. S oběma jsem si rozuměl velmi dobře, tak je tu možná budu postrádat. 

Příjemným překvapením pak bylo dubnové počasí. Čekal jsem, že bude horko, jaké si pamatuju z loňského července a srpna, ale místo toho každý den pršelo (většinou v noci), takže teploty nepřekračovaly 25 stupňů. Deště ale ustaly s počátkem května a dnes už je opět přes třicet. Tento týden jsem také zažil, jaké je to být tři dny bez proudu a tím i bez vody (doposud byl nejdelší výpadek jeden den). Jelikož i v Indii potřebuje člověk pracovat, není to nic příjemného.

Slyšel jsem, že doma máte také vedro. Tak si ho užijte. Na rozdíl od nás ho možná nebudete mít dlouho. Těším se za týden.