Život v Don Bosco

Pokud bych měl přiblížit, kde to vlastně žiju, tak si představte velký areál, kde je technické učiliště (dílny + učebny), internát pro studenty, hospodářství (včetně rýžových polí a čajové plantáže) a kostel. Celý areál se nazývá Don Bosco Golaghat Catholic Church a řídí jej čtyři salesiáni. Aby toho nebylo málo, tak k tomu spravují ještě dvě školy, které se nacházejí v okolí (v jedné z nich budu učit) a starají se o celou farnost. Salesiáni tak vystupují v podstatě v rolích manažerů (ostatně dva z nich jsou ředitelé škol a třetí vede technické učiliště) a v areálu jsou další zaměstnanci, kteří zajišťují jeho chod.

No a do toho všeho jsem přišel já. Salesiáni mě přijali moc pěkně. Mám tu pokoj sám pro sebe hned vedle jejich pokojů a na jídlo chodím také společně s nimi, což je výsada, kterou nemá žádný ze zaměstnanců. Jelikož jsem z Evropy, tak jsem ve zdejší hierarchii (která je nepsaná, ale Indové si na ni zřejmě potrpí) výše, než bych byl jako indický učitel.

Životní úroveň je zde někde jinde, než na co jsme zvyklí z Evropy, ale s tím jsem žádné problémy neměl. Ostatně salesiáni mi dali jeden z nejlepších pokojů, tak si opravdu nemám na co stěžovat. Když jsem viděl, jak bydlí průměrní Indové, tak musím konstatovat, že si já si žiju opravdu velmi dobře. Tedy velmi dobře na Indii znamená, že v pokoji mám dvě postele (je to pokoj pro hosty), stůl, židli (hodila by se nějaká skříň nebo aspoň polička, ale za měsíc se budu stěhovat, tak to zatím neřeším) a na stropě větrák, který nefungoval, ale po týdnu připomínání mi ho opravili. V koupelně je sprcha se studenou vodou, umyvadlo a záchod. Nic víc, nic míň, ale líbí se mi tu a jsem tu spokojený. Výpadky elektřiny jsou zde častější, než jsem si myslel (včera dokonce nešla od večera do dopoledne druhého dne), ale v mém pokoji je jedno světlo na baterii, takže svítí vždy a kromě větráku proud na nic jiného nepotřebuji (do notebooku jsem si koupil novou baterii, což se ukázalo, jako dobrá volba).  

Celý areál je umístěn asi 2 km od centra města. Jelikož škola ještě nezačala, tak mám ještě čas na zařizování a nezbytné nákupy (např. získat v Indii SIM kartu je nadlidský úkol) a vydávám se tam téměř každý den. Jakmile přijdu do centra, zpravidla brzy slyším někoho se ptát: „Sir, where are you from?“. Následuje krátký dialog zahrnující vždy ty samé otázky (kde bydlím, jak tu jsem dlouho, kam právě jdu) a když se můj nový indický přítel dozví, co všechno chci ve městě zařídit, ochotně mě dovede, kam potřebuju a někdy i pomůže se smlouváním. Sice se zde smlouvá méně, než jsem čekal (některé zboží má dokonce pevné ceny), ale zpočátku mi to aspoň pomohlo, abych se zorientoval v cenách. Např. ananas zde stojí 40 rupií (16 Kč) a balení datlí 10 rupií (4 Kč), ale třeba kilo jablek stojí i 150 rupií (60 Kč). Obecně je ale většina věcí lacinějších.
Jelikož jsem zde krátce, tak se většina mých cest do města neobejde bez překvapení. Jednou mě udivila opice, která si přišla ke stánku ukrást sušenky, se kterými si pak drze vylezla na jeho střechu a v klidu si je tam snědla. Dnes jsem zase byl poprvé u holiče. Doporučil mi ho otec Rajesh, ale zapomněl mi říct, že neumí anglicky. Tak jsem si prostě sedl a nechal to na holiči. Nakonec z toho byl typický indický účes – po stranách hlavy nakrátko, nahoře vlasy delší. Že bych s tím byl nějak moc spokojený říct nemůžu, ale aspoň jsem se opět trochu přiblížil Indům. A cena – 20 rupií (8 Kč) – byla víc než lidová.

Jinak co se týká jazyků, vypadá to zde asi takto. Všichni salesiáni (a většina personálu, včetně kluků, kteří zde budou bydlet na internátu) mluví anglicky a stejně tak výuka ve školách bude v angličtině, takže s tím problém nemám. Bohužel méně vzdělaní lidé a téměř všichni ve vesnicích anglicky nemluví. Ti mluví hindsky a k tomu ještě umí jeden nebo více lokálních jazyků. Začal jsem se sice učit hindsky (ještě když jsem byl doma), ale jelikož nejsem nucen ten jazyk používat a navíc až začne škola, zřejmě na učení nebudu mít moc času, tak se toho asi za ten rok moc nenaučím. Zřejmě se tedy budu muset smířit s tím, že s prostými lidmi si nepopovídám…

No a na závěr přidávám ještě jednu historku z prvního dne. Dnes se tomu směju, ale tehdy mi moc do smíchu nebylo. Večer jsem v koupelně na zemi uviděl švába. Že tady mohou být švábi jsem čekal, tak mě to nepřekvapilo. Začal jsem ho tedy pronásledovat a chtěl jsem ho zabít. Bohužel jsem při tom našel něco, co mi málem vyrazilo dech – další tři švábi, ale ohromní! Tělo měli velké skoro jako můj malíček. Vůbec jsem nevěděl, že švábi mohou být tak velcí. Pochopil jsem, že bojovat s nimi nemá smysl (moje koupelna má místo okna jen mříž), tak jsem se rozhodl, že v koupelně se s nimi smířím, ale nepustím je do pokoje. Bohužel dveře nemají práh, takže by pod nimi prolezla i myš. V pokoji na zemi už jsem tedy našel další šváby, když jsem si chtěl aspoň zavřít batoh, jeden už byl uvnitř. Byl jsem z toho zoufalý, nevěděl jsem, co dělat. Na chodbě jsem slyšel otce Rajeshe, tak jsem šel za ním. Nejraději bych mu byl řekl, ať sežene někoho, kdo zbaví můj pokoj švábů, ale tušil jsem, jak by to dopadlo, tak jsem mu jen řekl, že jsem v koupelně našel šváby a jestli je nám zabít nebo je mám nechat být. On se rozesmál na celou chodbu a pronesl větu, kterou si budu pamatovat dlouho: „To né, švábi, ti jsou úplně neškodní. V mém pokoji jich je spousta!“ Když jsem viděl, s jakou upřímností a bezstarostností to pronesl, pochopil jsem, že to bylo stejné, jako kdyby přišel můj host doma za mnou a řekl: „našel jsem v pokoji mouchu, mám ji zabít nebo nechat být“? Indové jsou prostě na šváby zvyklí a nemají tady takovou negativní pověst, jakou mají pro Evropany. Na rozdíl od komárů, kteří mohou přenášet malárii, švábi mohou prý maximálně rozkousat oblečení. Když jsem si tohle uvědomil, přestal jsem na ně nahlížet negativně a když mi večer vlezou do pokoje, nemám s nimi už žádný problém.

Příští týden začíná škola, tak se pak pokusím podělit se svými prvními dojmy.

První příspevěk - jsem tu

Je to tak, po padesátihodinové cestě jsem 15. července ráno dorazil do indického města Golaghat, kde budu následující rok působit. Po příjezdu na nádraží jsem čekal hodinu a půl, ale nikdo pro mě nepřijel, tak jsem (po autu, letadlu a vlaku) použil typický indický dopravní prostředek – rikšu – a za 10 rupií (4 Kč), jsem zdolal poslední dva kilometry své cesty.

Po příjezdu do areálu Don Bosco už mě viděl otec Rajesh (salesián, který řídí zdejší komunitu, ve které jsou čtyři salesiáni), tak mě přivítal, ubytoval, dal mi najíst a postaral se o mě.

Dnes jsem tu již dvanáctý den. To, že píšu až teď, není způsobenou mou leností, ale tím, že moje aklimatizace nebyla vůbec tak hladká, jak jsem si představoval a plánoval. První dva dny jsem byl v pohodě, všichni se se mnou vítali, bavili a já jsem byl překvapený, že ač jsem se ze dne na den ocitl v jiném světě, nemám s tím žádné problémy. No, byl jsem asi moc pyšný, protože třetí den jsem onemocněl a zůstal dva dny s horečkou v posteli. Horší ale bylo, že moje tělo se rozhodlo, že neakceptuje tak hladký přechod na indickou stravu, a začalo ji vytrvale odmítat. Následující dny mě pak úplně opustily síly a místo, abych se seznamoval s lidmi a přebíral zkušenosti od Marušky a Janky, které zde střídám, tak jsem byl celý den zavřený ve svém pokoji. Naštěstí jsem se ale každé ráno cítil o trochu lépe a v neděli byl první den, kdy bych už měl dost sil i na výuku. I na jídlo už jsem si docela zvykl a docela mi začíná chutnat, i když je z mého pohledu každý den to samé (rýže, dál (pálivá omáčka), zelenina (taky pálivá) a trochu masa (taky pálivé).  Pálivé je tedy všechno, ale méně, než jsem čekal, takže to můžu normálně jíst.

Po dalších stránkách jsem se ale adaptoval dobře. Je tu sice vedro, ale v jiných částech Indie by to bylo mnohem horší. Nevím, kolik je stupňů (nikde jsem neviděl teploměr), ale teplota se během dne moc nemění. I když zrovna prší (právě probíhá období dešťů), tak je prakticky pořád stejně. Jediné, na co jsem si ještě nezvykl, je, že Indové nosí dlouhé kalhoty. Šortky nosí spíš na sport nebo doma, do města v nich nechodí. V areálu Don Bosco tedy chodím v šortkách, ale do města si beru kalhoty. Díky tomu, že jsem běloch, se lidi ve městě zastavují a prohlížejí si mě (turisti sem nejezdí, tak počítám, že většina z nich viděla bělocha tak párkrát za život) a tudíž pochybuji, že by si mě prohlíželi ještě víc, kdybych měl šortky.

Na závěr přidávám ještě jednu veselou historku z mého příjezdu. Jak jsem uvedl, přestože salesiáni věděli, kdy přijedu (Maruška jim to řekla a dala to v jídelně na nástěnku), tak mě na nádraží nikdo nečekal. Zajímalo mě, proč nikdo nepřijel, tak jsem se nenápadně otce Rajeshe zeptal, jestli byl můj příjezd pro něj překvapením nebo jestli o mě věděl. On se na mě usmál a řekl: „Já jsem věděl, že máš teď někdy dorazit, ale úplně jsem zapomněl kdy... No ale, když jsem tě viděl před budovou, tak jsem si řekl, aha, tak Cyril asi právě přijel!“ No a takhle to tady asi bude se vším.

Škola tady začíná až v srpnu, tak mám ještě pár dní na zařizování všeho, co souvisí s pobytem v novém místě. Zatím jsem se tedy seznamoval s tím, jak zde všechno funguje, a dostával jsem od salesiánů jen drobnější úkoly.

V dalších příspěvcích se pokusím život tady trochu víc přiblížit a vysvětlit, jak jsem se sem vlastně dostal a co tu budu dělat.