Bez vzdělání se indičtí řidiči nikdy nepolepší

V tomto článku vám neodhalím nic nového, přesto jsem se rozhodl ho napsat. Pojednávám v něm o jednom svém poznatku, který jsem udělal vloni v prosinci.

Na úvod ale trochu novinek z Golaghatu. Ve škole se snad ustálily změny v rozvrhu. Já jsem nakonec přišel o svou angličtinu (vzal si ji náš ředitel, který tak aspoň poprvé získává zkušenosti s praktickou výukou). Místo toho teď učím matematiku ve druhé třídě, což mě ale zatím baví velmi. K tomu mám předmět General Knowledge (něco jako naše vlastivěda) ve druhé až čtvrté třídě a nakonec jednu hodinu konverzace také ve čtvrté třídě. S tím vším jsem velmi spokojený, protože mám stále čas věnovat se ve škole dalším věcem. Jsem ale zvědav, jak dlouho to takto vydrží. Jeden učitel sice odešel, ale poslední informace je, že přibudou dva noví a pak bych asi přišel o tu matiku, kterou mi ředitel dal jen velice nerad. Na nové učitele se ale těším velmi, protože nebudu muset tolik suplovat.

A teď už k dnešnímu tématu. Hádejte, co mě vloni po příjezdu do Indie nejvíce překvapilo? Překvapilo mě pochopitelně mnoho věcí, ale jednu z nich jsem si opravdu neuvědomoval a to jak ohromný rozdíl bude celkově ve vzdělanosti mezi společností českou a indickou. 

Když cestujete po Evropě, na jihu se vám bude zdát, že lidé jsou poněkud nedochvilní, o italských řidičích řeknete, že jezdí příliš agresivně a o seveřanech zase, že jsou příliš konzervativní. Ve skutečnosti jsou si ale všechny evropské národy velmi podobné. 

Ten indický je ovšem odlišný velmi. Moje chyba byla v tom, že jsem si neuvědomil, jak stěžejní vliv na chování člověka má jeho vzdělání. Vzdělání totiž ovlivňuje i to, zdali muž řekne v autobuse „dovolíte?“ nebo to, co udělá na ulici s prázdným obalem od čipsů.

Představte si, že jste na vědecké konferenci, kde přednáší mimo jiné profesor z Brazílie a profesor ze Švédska. Každý vypadá jinak, ale chování budou mít podobné. A teď si srovnejme jiného profesora z Indie a jeho spoluobčana, řidiče náklaďáku, který školu viděl vždy jen zvenku. Věřím, že rozdíl v chování mezi druhou dvojicí bude významnější, než mezi tou první.

A tak jsem se i já jednoho dne ocitl ve světě, jehož občané příliš vzdělaní nejsou. Posuďte sami. Rodina, které zemřela dcera na žloutenku, už je v klidu. Na zahradě zakopala dvě panenky, takže zlí duchové, kteří jí zabili tu první, už na jejich další děti nemohou. A včera jsem se dozvěděl, že jistí tři bratři zabili sekerou svého strýce, protože je to čaroděj a způsobil smrt jednoho jejich sourozence. Nemusím však zacházet do extrémů, stačí říci, že většina aut zde nemá pásy, protože majitel je dávno uřízl a použil na něco užitečnějšího než je poutání se k sedačce. Občas mě ale překvapí i vysokoškoláci. Jedna moje kamarádka nevěděla, co je to Tibet, přestože jeho hranice leží asi 100 km od nás. 

Uvažujme nyní chování Indů na silnicích a představte si, že jste indický předseda vlády. Říkáte si, že už toho je trochu moc. Řidiči nerespektují vůbec žádná pravidla, jezdí opilí, v protisměru atd. a počty mrtvých rostou každým rokem. Policisté se nechají uplatit pár sto rupiemi a nic z toho, co jste zkusili, nepomohlo. Co s tím? Jak to změnit? 

Můj názor je ten, že toto není možné změnit hned, ale jediná cesta, jak něčeho dosáhnout, je zajistit, aby co nejvíce dětí absolvovalo alespoň základní školní docházku. A tímto jsem se dostal k jádru článku. Jsem totiž přesvědčený, že vysvětlovat Indům, kteří do školy nechodili nebo v ní strávili jen pár let, že nemají řídit opilí, že nemají odpadky házet na zem, že mají používat moskytiéry nebo že když se potřebují prodrat plným autobusem, mohou říci „dovolíte“, je prakticky zbytečné. Ne, že bychom našim dětem vysvětlovali pravidla silničního provozu, ale po deseti letech ve škole jsou prostě schopni a ochotni se dále učit. Odnášejí si nejen znalosti, ale jsou z nich jiní lidé. Mají tendenci se pohybovat mezi stejně vzdělanými přáteli, takže se mohou dál vzájemně informačně obohacovat.

Pro tyto všechny důvody a mnohé další se domnívám, že cesta pomoci, která vede k rozvoji vzdělanosti (tím mám na mysli, aby co nejvíce dětí chodilo do školy), je v méně rozvinutých zemích ta správná. Bohužel je to cesta zdlouhavá a Indům bude trvat ještě dlouhá desetiletí, než se vzdělaností a kulturou dostanou tam, kde jsme nyní my Evropané. 

Jejich primární školství se potýká s dvěma hlavními problémy. Státní školy jsou nekvalitní, učitelé se výuce nevěnují a často absentují. Soukromé školy nabízejí lepší vzdělání, ale aby si vydělaly, musí mít ve třídě aspoň šedesát žáků, čímž výuka opět trpí. Konečným důsledkem je pak to, že nejlepší indická univerzita je v žebříčku ARWU (srovnává univerzity z celého světa) až ve třetí stovce. 

Trochu odlišný pohled dostaneme, pokud se podíváme na ekonomickou stránku. I zde jsou sice Indové pozadu, ale tempo, kterým se jejich miliardová země rozvíjí, je obdivuhodné. I v našem zaostalém Asámu je vidět, že životní úroveň roste. Prodeje např. nových motorek a automobilů rostou opravdu rapidně a stejně tak si mnou ruce podnikatelé ve stavebnictví a mnoha dalších odvětvích. 

Přiznám se, že mě ale občas trochu mrazí, když si uvědomím, že v zemi, která je v první desítce na světě (dle HDP), je vzdělaných jen 70% lidí, upalují se zde čarodějnice (zrovna včera jsem se dočetl v novinách, že nám upálili jednu v sousedním okrese) a všemu vládne korupce. I proto tedy Indům přeji, aby se vzdělanost jejich národa rozvíjela alespoň takovým tempem, jakým roste jejich ekonomika.

Dovolená 2/2, Radžastán

Zdravím vás na konci dalšího týdne. Tímto článkem se chystám uzavřít povídání o mé lednové dovolené. 

Po Uríse jsem se přesunul do Radžastánu s jednodenní zastávkou v Kalkatě. Přestože jsem byl tehdy v Indii již půl roku, právě v této metropoli jsem v plné míře potkal něco pro mě nového, a sice lidi žijící na ulici a ve slumech. Nejen proto, že jsem na ně pak narážel ve všech větších městech, ale i proto, že pohled na některé z nich byl hodně smutný, začali mě více zajímat. Moc daleko jsem se nakonec ve studiu jejich situace nedostal, přesto mám pocit, že většina lidí žijících na ulici spadá do jedné ze dvou skupin. Lidé v první skupině si tento život vybrali dobrovolně a jsou příliš líní na to, aby si našli stabilní práci a zajistili si lepší životní podmínky. Občas si něco přivydělají/vyžebrají, takže na jídlo peníze mají, ale aby si pronajali pokoj, kvůli kterému by pak museli pravidelně pracovat, to jim za to nestojí. 

Do druhé skupiny pak spadají lidé s jistým handicapem (ať už fyzickým či psychickým). Ti samozřejmě žádnou volbu nemají, pokud se o ně nepostará rodina, končí na ulici, protože stát jim příliš nepomůže.

Jednou se mi stalo, že jsem šel večer po ulici a na chodníku zrovna jedna rodina vařila večeři. Když mě matka zahlídla, ihned poslala asi desetiletou dceru vyžebrat na mně pár rupií. Jakmile ke mně přiběhla, dal jsem se s ní do řeči. Zjistil jsem, že ona sice do školy nechodí, ale její bráchové ano. A když pochopila, že jí nic nedám, odhodila onu žadonící masku a byla to normální veselá dívka. Následně se vrátila k mámě a pokračovali v přípravě rýže.

Jeden salesián mi dokonce řekl, že mnozí z těchto lidí, dostali od vlády zdarma byt, ale jelikož je daleko od centra, kde by si nic nevyžebrali, pronajímají ho a žijí dále na ulici v centru města plném turistů. A zajímavé měřítko na posuzování žebráků má můj indický kamarád Milton. Když jsem jednou ukázal na poměrně slušně vypadajícího muže dožadujícího se rupií od kolemjdoucích, prohlásil: „Tenhle muž by neměl žebrat. Nohy má obě a ruce má taky zdravé. Ten by mohl pracovat.“

Tím chci pouze říci, že ne všichni lidé jsou na ulici proto, že by neměli jinou volbu.

Z Kalkaty jsem se přesunul přes celou Indii až do nejzápadnějšího státu Radžastánu. Už v první zastávce – Jodhpuru – jsem pochopil, co to znamená „oblíbená turistická destinace“. Potkal jsem tam více bělochů, než za celý předchozí půlrok v Indii. Bohužel právě díky tomu jsem si (přestože město samo o sobě bylo pěkné) svůj tamější pobyt moc neužil. Jen jsem vyšel na ulici, neustále se mi někdo snažil něco prodat. Mojí „nevýhodou“ oproti ostatním turistům bylo, že jsem znal ceny, a tak jsem věděl, že se mě všichni snaží pouze okrást. 

Ještě horší byl Jaisalmer. Překrásné město maharádžů, které mi ale obchodníci, rikšáci a hoteliéři dokonale znechutili. Přesto jsem tam nakonec prožil asi nejlepší část své dovolené. Do Jaisalmeru jsem se totiž vydal s jasným cílem: strávit několik dní v poušti na velbloudu. 

Už při plánování dovolené jsem měl jasno v tom, že ji nechci strávit ve velkoměstech, ale spíše v přírodě. Naplánoval jsem si tedy poušť a Himaláje. Hory jsem ale zrušil, protože leden opravdu není vhodný měsíc a místo nich jsem nakonec zvolil moře. 

Poušť jsem si ale užil velmi. Věděl jsem, že indická Thar Desert není typickou pouští s písečnými dunami jako Sahara, tak jsem nebyl zklamaný, jako někteří mí kolegové. Spíše jsem ocenil, že jsem se po půl roce dostal na místo, kde nejsou tisíce Indů a kde vlastně není vůbec nikdo. Od druhého dne jsme cestovali jen ve dvou či ve třech, a tak jsem se více seznámil s naším průvodcem a dozvěděl se o životě v poušti. Byl to muslim, do školy nikdy nechodil a jako všichni průvodci, i on snil o tom, že si jednou koupí vlastního velblouda. Jemu se ale tento sen nikdy nesplní, protože nedokáže šetřit a místo toho bude celý život nadávat na banku, že mu odmítla dát půjčku 5000 rupií (2000 Kč).

Poté, co jsme se více poznali, zeptal jsem se ho, jaké to je, za dva dolary na den vozit do pouště bohaté západní turisty, kteří částku, za kterou se dá koupit pěkný velbloud (15 000 Kč), dokážou utratit za hlouposti během pár dnů. Sklopil oči a odpověděl: „Těžký…“ 

Poslední den jsem ho ale potěšil tím, že jsem koupil kuře, které jsme zabili, uvařili a snědli ve dvou lidech k večeři. 

Jeho nálada ale tak nějak ladila s drsnou atmosférou pouště. Život tam opravdu není jednoduchý, lidé ve vesnicích, které jsme navštívili, byli zřejmě ještě chudší, než ti naši v Asámu. Jen zřídka jsem dostal od dětí na otázku, zdali chodí do školy, kladnou odpověď. 

Na poslední dny své dovolené jsem se přesunul do Gudžarátu, na ostrov Diu, který patřil ještě v 60. letech Portugalcům. Poslední destinace mé dovolené mě ale spíše zklamala. Ukázalo se, že to opravdu nebyl ten tropický ráj, o kterém píše Lonely Planet. To místo bylo stejně špinavé, jako celá Indie. Navíc mě nikdy nenapadlo, že být sám u moře (byť jen tři dny) bude taková nuda. Nakonec se mi ale přeci jen podařilo najít čistou, klidnou pláž, kde jsem mohl po šesti měsících v Indii poprvé otevřít knihu.

Z Gudžarátu jsem se nakonec letecky přesunul do hlavního města Asámu Guwahati, kde mě čekalo setkání s mými přáteli, kteří zároveň vedou náš dobrovolnický program. Následující týden jsem tak strávil společně s nimi a nakonec jsme se dostali až do mého Golaghatu, kde už jsem já zůstal.

Tolik tedy moje dovolená. Bohužel jsem si nesplnil ani jeden ze dvou snů, jimiž bylo vydat se do Himalájí a vypravit se s rybáři na moře. S těmi horami je to trochu paradox. Himaláje jsou z Golaghatu co by kamenem dohodil (začínají už tak 100 km severně od nás), ovšem jedná se o Bhútán a indický stát Arunachal Pradesh, které jsou cizinci prakticky nepřístupné. Přesto jsem to ještě úplně nevzdal, po Velikonocích jsou zde pár dní prázdniny, a tak bych se mohl vypravit do Sikkimu (indický stát mezi Nepálem a Bhútánem). 

A co se týká novinek z Golaghatu, tak ty moc příznivé nejsou. Ředitel naší salesiánské komunity nemá peníze, takže učitelé ve škole ani další zaměstnanci už měsíc nedostali zaplaceno. Zřejmě i v souvislosti s tím už nám odjela jedna kuchařka. Pro mě horší zprávou je to, že nám ze školy odchází jeden učitel. Protože nový by měl přijít až v průběhu března, znamená to, že budu opět suplovat a suplovat, což opravdu není moje oblíbená činnost. Tak jsem zvědav, s jakými novinkami se ozvu příští neděli.

Dovolená 1/2, Urísa

Jsem rád, že jsem vám minule slíbil článek z dovolené. Kdybych měl totiž psát o tom, co mě potkalo tento týden, psal bych asi jen o tvorbě rozvrhu, což by moc zajímavé nebylo. První verzi jsem vytvořil v úterý a od té doby jsem trávil každý den jeho úpravami. Teprve dnešní verze vydržela celý den beze změny, ovšem zřejmě ji budu předělávat příští týden. Náš ředitel sice začal učit, ale dnes mě poslal za sebe do své hodiny a zdá se, že to po dvou dnech vzdá.

Proto jsem rád, že se mohu v myšlenkách vrátit na začátek ledna, kdy jsem se spolu s bratrem Thomasem (není salesiánem, ale jistým způsobem patří do salesiánské kongregace, proto se mu říká „bratr“) vydal k němu domů do Urísy. Čekala nás cesta vlakem dlouhá téměř 2000 km. Žádné velké potíže nás naštěstí nepotkaly. Jeli jsme celkem třemi vlaky, z nichž první i poslední jely načas, pouze prostřední měl sedmihodinové zpoždění. 

První zastávku jsme měli v Rourkele, kde jsme strávili půl dne u rodiny Thomasova bratra. Tam jsem poznal dva úžasné malé kluky, od nichž jsem se učil hindštinu. Asi nepřekvapí, že za hodinu v ZOO jsem se od nich naučil víc, než za týden samostudia (bohužel v Golaghatu hindsky mluvící rodiny nejsou). Jejich otec Andrias pracuje v ohromné továrně na ocel a jeho žena Kiran se stará o domácnost. V Indii je to velmi obvyklý model. Zatímco vysokoškolačky už většinou „jdou po kariéře“, méně vzdělané ženy do práce nechodí. Pracují pouze tehdy, když plat manžela domácnost neuživí. (Tím netvrdím, že ty, co jsou doma, nepracují. Naopak, jelikož nemá pračku, vysavač, ledničku, mikrovlnku a často ani proud, žena v domácnosti se zpravidla nezastaví od svítání až do soumraku). 

Celá rodina bydlí ve skromném malém domečku na předměstí, který jim poskytuje fabrika. Zajímavá situace nastala, když jsem se chtěl osprchovat. Koupelnu neměli, myjí se na dvorku domu. Zavedli mě tedy tam, ale nevěděl jsem, jak hodně se můžu svléct, abych nevyvolal nějaké nepříjemnosti. Indičtí muži si při koupeli omotají kolem pasu velký ručník a pak se polévají vodou z malé nádobky. Já jsem žádný neměl, tak jsem se zeptal Thomase, jestli si můžu vzít plavky. Souhlasil, ale Andrias a Kiran z mého rozpačitého výrazu usoudili, že jsem zvyklý na větší komfort a jejich „koupelna“ se mi moc nelíbí.

Večer se k nám přidal další Thomasův bratr Milton a ve třech jsme se nočním vlakem vydali do Puri, kde jsme měli navštívit Konark Temple, jeden z nejznámějších indických monumentů. Více než tento monument (kde jsem mimo jiné platil 25x vyšší vstupné, než Indové), jsem si nakonec užil koupel v Bengálském zálivu. Poprvé v životě jsem zažil pořádné vlny a z vody mě nakonec moji indičtí přátelé vytáhli až jako posledního z celé pláže.

Jelikož jsme přijeli v hlavní sezónně, sehnali jsme jen jeden hotel za rozumnou cenu, který bohužel neměl moskytiéru. V noci bylo v pokoji tolik komárů, že ačkoli jsem na sebe vystříkal polovinu repelentu, nedalo se vůbec spát, a tak jsem to ve 3.45h vzdal, na rameno si dal foťák a šel na pláž. Tam jsem si chvíli povídal s rybářem, který se jmenoval Bharat (v hindštině to znamená Indie). Kolem páté ale přišli jeho kolegové a jediné, co je zajímalo, bylo, abych jim přinesl lahev alkoholu. To mě poněkud zklamalo. Díky četbě knih z mládí jsem měl dojem, že rybáři jsou moudré, vyspělé osobnosti a místo toho přede mnou seděla banda špinavých, nevzdělaných alkoholiků. Ucelenější obraz jsem si udělal tehdy, když jsem navštívil jejich rybářskou vesnici. Bohužel to byl pohled dost smutný. Všude neskutečně odpadků, děti si hrály mezi svými výkaly, spousta z nich nechodila do školy a místo domů chatrče ze dřeva a plechu. 

Rybářů je prostě příliš mnoho, takže ceny ryb jsou nízko a oni si za svou práci příliš nevydělají. Dalšími příčinami tohoto nelichotivého stavu jsou nevýhodné půjčky (na lodě a vybavení) a pak samozřejmě alkoholismus. Přesto si na rybáře a jejich ranní zápas s rozbouřeným mořem budu pamatovat dlouho.

Následující den jsme se vydali na další cestu, tentokrát už do Thomasova domu, který se nachází ve vesnici v jedné z nejméně rozvinutých částí Indie. Brzy jsem pochopil, proč tomu tak je. Většina vesničanů byli zemědělci, kteří se živili tím, co si vypěstovali. Pracovní příležitosti tam nejsou téměř žádné a někteří lidé žijí prakticky bez peněz. I Thomasův rodný dům (kde žijí jeho rodiče a jeden z jeho bratrů s rodinou), potřebuje peníze jen na naftu pro pohon čerpadla, účet za proud a školné pro děti. Dům mají z hlíny (bambus tam neroste), tašky na střechu si pálí sami, zuby si čistí rozkousaným koncem klacíku, talíře se pletou spojením více listů, a když jsem chtěl provázek na přivázání moskytiéry, přinesly mi děti lýko. Jednou jsem se podivoval, proč má malá rodina více než 10 krav (a k tomu prase, kozy a slepice). Podle toho, co mi Thomasova maminka vysvětlila, jsem pochopil, že v nich mají uložené peníze. Když se někdo z dětí vdává/žení, prodají se dvě krávy a hned je dostatek prostředků na svatbu. 

Celkově jsem si v této vesnici připadal jako ve skanzenu. Kdyby v domě nebyl proud a rodina nepoužívala mobil, řekl bych, že se tam před pár stoletími zastavil čas.

Přestože jsem u nich strávil jen tři noci, svůj pobyt tam jsem si užil. Panovala tam ohromně poklidná a příjemná atmosféra. Nikdo nikam nespěchal a spát jsme šli už brzy po osmé hodině večer. Bohužel jsem tam byl ale příliš krátce na to, abych se více zapojil do chodu domácnosti. Po celou dobu jsem byl považován za hosta, a tak jsem nedostal příležitost se např. postarat o krávy, vařit nebo pracovat na poli a tím více proniknout do tamějšího stylu života. 

Asi vás příliš nepřekvapím, když řeknu, že celá vesnice se pomalu vylidňuje. Mladí lidé jsou si vědomi toho, že by je tam čekala jen každodenní tvrdá dřina na poli, a proto odcházejí do měst. Většina z nich odejde po desáté třídě na střední a ti schopnější na vysokou. Do svého rodného domu se pak vrátí už jen proto, aby navštívili své rodiče. 

Jedna skutečnost, kterou jsem si uvědomil až po odjezdu z Urísy, mi ale udělala velkou radost. Thomasovi rodiče jsou oba analfabeti, ale jeho matka byla prozíravá a podařilo se jí získat peníze na vzdělání všech svých šesti dětí. Všichni udělali základku, někteří šli i na střední. A tyto děti mají nyní vlastní rodiny a děti a dvě nejstarší z nich už studují na vysoké. Během dvou generací se tak z analfabetů stali vysokoškoláci. Kéž by to samé potkalo děti, které učím u nás v Golaghatu.

Nový školní rok zahájen

Těm z vás, kteří jste si zvykli na mé pravidelné nedělní příspěvky, se omlouvám za to, že jste zde minulý víkend nic nového nenašli. Byl jsem sice v Golaghatu, ale byli tu za mnou čeští salesiáni a zároveň moji přátelé, takže jsem se věnoval jim a psaní jsem musel odložit.

Jak jsem uvedl v posledním příspěvku, v lednu jsou v Asámu prázdniny, a tak jsem se i já vydal na dovolenou. Poprvé (a zřejmě i naposledy), jsem tak opustil náš – v mnohém specifický – severovýchod, a navštívil tři státy – Urísu, Radžastán a Gužarát. Protože jsem zažil mnoho zajímavého, vrátím se ke své dovolené ve dvou článcích za týden a za čtrnáct dnů.

Mezitím ale našim žákům začal nový školní rok a v tomto článku se tedy podělím o dění u nás v Golaghatu.
Je až neuvěřitelné, co všechno se v naší škole změnilo za jediný měsíc. V prosinci jsme zbourali bambusovou část a nahradili ji zděnou. Jak už to v Indii bývá, dokončení se zpozdilo, a tak momentálně učíme v jedné velké učebně zároveň tři třídy, tedy asi 160 dětí. Horší je, že práce probíhají i během výuky, takže o přestávkách se mezi dělníky hemží naši malí žáci. Jelikož dělníci jsou placeni za den práce a nikoli za to, zdali opravdu něco udělají, dávají si záležet, aby pracovali pomalu a dokončení stavby tak zatím není v dohledu.

Na konci prosince mě potěšila zpráva, že získáme novou učitelku. Jednalo se o mladou, schopnou dívku, kterou jsem trochu znal. Věřil jsem, že bude pro školu přínosem, protože se uleví našim přetíženým učitelům. Bohužel si ale před začátkem školního roku našla jinou práci. Nakonec ale jednoho dne přijel náš ředitel otec Anthony do školy s jinou dívkou, kterou slavnostně představil jako novou učitelku. Když jsem se dozvěděl, že ji tehdy do auta dostával pomalu násilím (řečeno s nadsázkou), pochopil jsem, proč ve škole vydržela jen dva dny. Nyní to tedy vypadá, že tento školní rok bude ve stejném personálním složení, jako ten minulý. 

Méně příjemnou změnou je nárůst počtu dětí téměř ve všech třídách. Většina tříd má přes padesát, některé přes šedesát a v nejnižší třídě máme dokonce téměř osmdesát dětí. Právě o náboru do nejnižší třídy Nursery bych mohl napsat samostatný článek. Náš ředitel začal už vloni aktivně shánět žáky. V jedné velmi vzdálené vesnici jich díky závazku zajistit dětem dopravu, získal šedesát. Z jiných vesnic jich přišlo dalších sedmdesát a v jeden moment se zdálo, že budeme mít ve třídě 130 dětí, což je i na Indii hodně. Pak se ale rodiče z první vesnice dozvěděli, že si dopravu budou muset platit (a že bude stát třikrát více než samotné školné), což odradilo téměř všechny, takže jsme skončili na 80 žácích. 

Další změnou, která se mně dotkne nejvíce, bude nový rozvrh, který je bohužel zatím stejně v nedohlednu, jako dokončení naší stavby. Jelikož už ale máme nakoupené učebnice na nové předměty, čekají nás větší změny. My učitelé pevně věříme, že si tentokrát aspoň jednu hodinu denně vezme i náš ředitel, protože z celé školy je to pouze on, kdo ještě nikdy pravidelně neučil (situace, kdy učitelům s deseti lety zkušeností vysvětluje, jak mají učit, jsou přinejmenším úsměvné). Se změnou rozvrhu souvisí také prodloužení výuky, což je jediná novinka, která mě moc nepotěšila. Domů ze školy se teď budu vracet až po třetí hodině odpoledne a musím trochu poupravit svůj denní program.

Další článek bych mohl napsat jen o změnách v našem areálu Don Bosco. Na internát se nám vrátilo méně kluků, tak se z nás stává taková větší rodina. A dnes přijel nový salesián, který s námi bude alespoň pár měsíců. Až se dostaví naše druhá škola (Don Bosco Rangajan), přestěhuje se tam spolu s otcem Josephem. Termín je naplánovaný na duben, ale jelikož k tomu původně mělo dojít už vloni v červnu, jsem si téměř jistý, že se s ním zde setká i další dobrovolník v druhé polovině letošního roku.

A to už jsem se dostal k radostné zprávě, která mě zastihla minulý týden. Po průkopnicích Jance a Marušce a mně, jako jejich pokračovateli, máme dalšího nástupce! Letos v létě by sem měl na rok přijet dobrovolník Jirka. To mě potěšilo nejen proto, že bude v mé činnosti někdo pokračovat, ale i proto, že se jedná o mého kamaráda.

Jelikož během mé dovolené utíkal čas ještě rychleji, než v průběhu předchozího pobytu v Golaghatu, s mírným zděšením jsem po návratu zjistil, že jsem se dostal za polovinu pobytu. A nejen to! Vízum mi vyprší na začátku července, a tak do mého odjezdu z Golaghatu zbývá méně než 5 měsíců. Vám se to zřejmě zdá jako dlouhá doba, ale já vím, že utečou jako voda. Na konci ledna jsem tak poprvé pomyslel na to, že se odtud jednou také budu muset vrátit. Přiznám se, že to moc příjemné myšlenky nebyly, ale jak jsem napsal v jednom z předchozích článků – „člověk nemůže být celý život dobrovolníkem“. Jelikož vím, že můj čas zde je omezený, budu se jej snažit prožít co nejvíce naplno. Rozhodl jsem se skončit se studiem hindštiny a budu se snažit omezit práci na počítači, abych mohl trávit více času s lidmi. Definitivně jsem se rozhodl, že se nijak nezapojím ve druhé škole a místo toho chci více učit a méně suplovat v té naší. 

Kolik se mi toho podaří realizovat, nezáleží jen na mně, ale věřím, že i na druhou půlku svého pobytu budu jednou vzpomínat v dobrém.

V galerii jsou fotky z mé dovolené.