Obnovení fotogalerie

Google přestal provozovat aplikaci Picasa, a tak přestaly být dostupné fotografie v galerii.
Pokusil jsem se ji obnovit pomocí Google Photos. Bohužel se nepodařilo zachovat řazení do alb.

Galerie je dostupná zde.

Tipy:
- fotografie seřaďte dle "Naposledy upraveno" a od nejnovější
- kliknutím na konkrétní fotku dojde k jejímu zvětšení a následně lze kliknout na tři tečky (vpravo nahoře), zvolit podrobnosti a zobrazí se popis

Nový blog z Afriky!

Můj nový blog z Tanzanie naleznete zde - http://africkyblog.blogspot.com/.

Poslední příspěvek

Mám pocit, že většina blogů končí buď do ztracena (autor v jistý moment prostě přestane psát) nebo poslední článek končí slovy „toto není poslední příspěvek“ či „ještě o mně uslyšíte“… 

Rozhodl jsem se, že můj blog do této kategorie patřit nebude, a tak právě čtete poslední „řádný příspěvek“ související s mým ročním pobytem v Indii, který ale samozřejmě už píši z domova. 

Opouštět po roce jakékoli místo nebývá lehké a o dobrovolnickém roku v Indii to možná platí dvojnásob. Teprve ale asi hodinu poté, co naše letadlo opustilo ranvej v Dillí, na mě z ničeho nic padla úzkost. Ač to bude znít zvláštně, tak teprve tehdy mi plně došlo, že opravdu opouštím vše, co mi za ten rok tolik přirostlo k srdci. Možná na rok, možná na pár let, ale možná také navždy. A že mě ze dne na den čeká tolik změn. K tomu všemu ještě přispívali bývalí dobrovolníci, kteří strávili rok v Indii či Africe a tvrdili, že zvykat si doma po návratu je těžší, než zvykat si po příjezdu na nové místo. Asi po hodině mě ale přemohla únava a stejně jako všichni ostatní na palubě jsem usnul, abych dohnal noční spánkový deficit.

To, co jsem prožíval, když jsem opustil ruzyňské letiště, už asi popsalo mnoho lidí přede mnou, kteří se vrátili po delší době z rozvojové země. Opět jsem si připomněl, že Česká republika patří mezi bohaté, vyspělé země. Když jsem otevřel dveře našeho bytu, tak mě napadlo, že si žijeme opravdu neskutečně luxusně (přestože vy byste tento dojem asi neměli). Pitná voda z kohoutku, teplá voda, pračka, myčka, internet aj. To vše jsou pro nás samozřejmosti, které ale 95% indických domácností postrádá. 

První den po návratu mi skutečně moc dobře nebylo. Myšlenkami jsem byl stále v Indii, ale fyzicky už jsem se vrátil. Navíc jsem se stále smiřoval s pocitem, že zatímco já jsem se vrátil domů, do země hojnosti a bohatství, moji přátelé - a především děti - zůstali v Indii, v zemi, kde lidé stále umírají na nemoci, které u nás snadno řešíme léky, kde pro ně prakticky nefunguje policie a kde mnozí nedostanou ani základní vzdělání a od deseti let pracují na čajové plantáži.

Nakonec ale moje aklimatizace proběhla dobře, a přestože Indii nosím stále v hlavě i srdci, tak už jsem se plně přizpůsobil životu doma. Nic moc se zde nakonec nezměnilo. Několik mých spolužáků a přátel dodělalo školu a někteří se oženili či vdaly. Ani nemám pocit, že jsem tu rok nebyl. Připomněl mi to pouze rok starý kalendář, který mi visel na stěně a kde byl poslední označenou událostí odlet do Indie. 

Moji přátelé se mě občas ptají „A co ti to tedy dalo?“ nebo „V čem tě ta Indie změnila?“. Tyto otázky jsou pochopitelné, ale přesto na ně neodpovídám rád. V Indii jsem byl každý den svědkem nejrůznějších událostí, ze kterých jsem si odnášel znalosti, poučení a zkušenosti. Většina z nich ale byla nevědomých a teprve po nějaké době se začaly spojovat do „větších zkušeností“ typu: „Dá se žít i skromněji, než jak jsme zvyklí z ČR, a přesto být spokojený“ nebo „Budu si vážit lékařské péče v ČR, protože je nejen na vysoké úrovni, ale je i finančně dostupná.“ A tak, přestože jsem se naučil mnoho, nedokážu to vyjmenovat ani z toho udělat „shrnutí na pět vět“. Pokud vás tedy někoho zajímá, co s člověkem udělá rok v rozvojové zemi, jedinou možností, jak to zjistit, je odjet tam sám.

S mojí dobrovolnou službou i přispíváním na tomto blogu se rozloučím poslední myšlenkou. Na VŠE, kde stále studuji, občas zaslechnete pojem „ztracený rok“. Můžete slyšet někoho tvrdit, že nechce někam odjet nebo něco udělat, protože by ztratil rok. Pevně věřím, že až budu jednou umírat a budu přemítat o svém životě, neřeknu si: „Škoda, že jsem ztratil rok výukou chudých dětí v indické škole.“ Spíše si dovedu představit, že si někdo z mých ambiciózních spolužáků řekne: „Škoda, že jsem trávil každý den od rána do noci prací v kanceláři.“ 

Přeji, ať se vám všem daří,

Cyril

PS: A dobrá zpráva na konec. Na mém místě v Golaghatu, kde jsem rok působil, je nyní další dobrovolník Jirka. Založil si vlastní blog, můžete jej sledovat zde.
 

Zpět doma

Včera odpoledne jsem se vrátil domů. Děkuji mé rodině a přátelům, kteří mě přišli přivítat na letišti.

Pokud toho budu schopen, pokusím se někdy napsat článek o životě po návratu.

Přestávka v Dillí

Zdravím vás z Dillí!

v předchozím článku jsem se mýlil, neboť nebyl poslední z Indie. Mezi odjezdem z Golaghatu a odletem z Dillí jsem se rozhodl udělat třídenní pauzu v hlavním indickém městě. Především proto, abych v případě problémů či zpoždění nezmeškal svůj let. Půjde-li vše hladce, chtěl jsem něco podniknout v Dillí, kde bydlí můj indický kamarád Sanoj, který působil jako dobrovolník rok v Praze. V Indii jsem si zvykl nic nedohadovat s předstihem, a tak jsem se dva dny před odjezdem dozvěděl, že Sanoj je momentálně v Norsku. Nyní tedy sedím sám ve svém hotelovém pokoji a říkám si, že dvoudenní rezerva by bývala stačila…

Než napíši pár řádek o Dillí, vrátím se do našeho Golaghatu. Poslední čtyři dny jsem si moc neužil. Měl jsem stále dost práce s přípravou pololetních zkoušek, vedle toho jsem si připravoval svoje věci na cestu a skoro každý den jsem měl nějakou rozlučku. Nejsmutnější loučení bylo jednoznačně ve škole – strávil jsem tam kus života a děti mi přirostly k srdci víc, než bych čekal. Poslední den jsem od některých z nich dostal propisku, jiné se přišly jen tak rozloučit a potřást mi rukou. Upřímně mě to dojalo, protože to byly malé děti a přišly samy, nikdo je za mnou neposlal. Slzy v očích jsem měl ale až tehdy, když jsem při odjezdu viděl smutné pohledy na tvářích některých z nich. Přestože můj odjezd samozřejmě neprožívali, jako já, mnohým z nich to evidentně jedno nebylo.

Když jsem se se všemi rozloučil, nezbylo mi než nasednout do vlaku a vydat se na cestu. Do Dillí to s jednou přestávkou trvá dva dny. Až ve vlaku jsem si uvědomil, že jsem si nevzal nic na čtení ani žádnou jinou zábavu (nakonec mě zachránila kniha předchozí dobrovolnice Janky, o jejíž dovezení mě požádala. Vydat se v červnu z Asámu do Dillí znamená přes noc přejet do jiného ročního období. Do hlavního města ještě nepřišly monzuny, takže je zde sucho a horko. Teprve tady jsem pochopil, proč mi v Asámu bylo takové vedro, přestože se teploty pohybovaly jen kolem 32°C. Zřejmě za to mohla vlhkost, která byla v Asámu v období dešťů velmi vysoká. Teploty v Dillí se s těmi asámskými srovnávat nedají – v novinách jsem si přečetl, že za posledních 25 dní pouze třikrát nepřesáhly 40°C. Včera po poledni, když jsem si prohlížel Qutab Minar, bylo 42°C. Jelikož je zde sucho a fouká vítr, dá se v tom ale normálně existovat. Potím se méně, než když bylo v Golaghatu třicet. 

Důvodů, proč nakonec svého rozhodnutí navštívit indickou metropoli nelituji, je ale víc. Dillí je jiné než Kalkata a další velká města, které jsem navštívil, a tak vidím Indii opět z trochu jiného pohledu. Např. indické metro mě docela šokovalo. Komplet nové, moderní, s tím pražským se vůbec nedá srovnávat. Stejně tak autobusy, patřící dillískému dopravnímu podniku jsou klimatizované a velmi pohodlné. Překvapily mě ale i ceny. Když jsem podával průvodčímu v autobuse deset rupií za lístek, jen se na mě usmál a řekl „twenty five“. A za jednu jízdu metrem jsem dal dokonce 40 rupií (16 Kč). Vám to asi přijde laciné, ale v Indii je to hodně peněz. V Kalkatě jsem za metro zaplatil čtvrtinu. 

Jednou z výhod Dillí je, že i když je tu člověk sám, má dost možností, jak se zabavit. Přestože nejsem přílišný milovník památek, rozhodl jsem se, že navštívím aspoň ty, o kterých jsem učil svoje žáky v předmětu General Knowledge. Aniž bych si to plánoval, spojil jsem to s jednou neobvyklou činností – smlouvání o vstupné. Půjdete-li navštívit jakoukoli aspoň trochu známou indickou památku, téměř jistě se stanete obětí „dvojích cen“. Indické vstupné je 10 rupií, ne-Indové jdou za 250 rupií (100 Kč). Sice přiznávám, že jsme bohatší, než Indové, ale platit dvacet pět krát víc se mi nechtělo, tak jsem zkusil na člověka za okénkem mluvit v hindštině a tvrdil jsem mu, že jsem Ind. Vyslechl mě a požádal o indickou občanku. Tu jsem samozřejmě neměl, ale po další diskuzi mě poslal za svým šéfem. Než jsem se s ním setkal, došlo mi, jaká je to blbost tvrdit někomu, že jsem Ind, když v šortkách (Indové nosí dlouhé kalhoty), v klobouku a s foťákem vypadám jako tuctový turista (o barvě pleti nemluvě). Změnil jsem tedy strategii. Vysvětlil jsem mu (napůl v hindštině, napůl v angličtině), že nejsem turista, že žiju v Asámu, kde učím ve škole. Ukázal jsem mu, že nemám turistické vízum a že jsem přijel skutečně před rokem a řekl mu, že jsem v Dillí kvůli jeho prodloužení a poté se do Asámu vrátím. A k překvapení mého samého to zabralo – dostal jsem lístek za deset rupií. Stejnou strategii jsem ten den zopakoval ještě jednou a za jeden den jsem tak ušetřil víc, než kolik tu platím za hotel. Tato metoda už bohužel nezabrala na muslimy před největší indickou mešitou Jama Masjid. Ti používají jiný přístup. Vstup je zdarma, ale za foťák se platí 300 rupií. To, že Indové za foťák platit nemusí, asi dodávat nemusím. 

Dillíské památky jsem tedy viděl, ale mé oblíbené místo je jinde. Na břehu Yamuny najdete Raj Ghat, kde proběhla kremace těla Mahatmy Gandhiho. A kolem něco se rozprostírá nádherný park, kde si můžete sednout do trávy a připomenout si, že prostý park, pro nás něco tak přirozeného, je v Indii tak vzácný. 

Líbilo se mi tam natolik, že pokud zítra včas nakoupím poslední dárky, zabalím batohy a připravím se na cestu, vrátím se tam a budu v klidu pod stínem stromů rozjímat o mém dobrovolnickém roce. 

Na viděnou doma.

Nejnapínavější kapitola

Zdravím vás všechny naposledy z Indie.

Je to tak, v pátek opouštím náš Golaghat a naposledy usedám k psaní pravidelného článku. Přestože se na cestu zpět už trochu připravuji, teprve nyní u tohoto textu mi začíná skutečně docházet, že odtud opravdu brzy odjedu. A není to moc příjemný pocit. 

Tento příspěvek se mi píše zdaleka nejhůře. To, co jsem za uplynulý rok v Indii zažil, se nedá předat slovy a už zdaleka ne textem. Pocity, které ve mně vyvolaly nejrůznější události, se nedají předat vůbec. Jak vám mám vysvětlit, proč jedna Němka měla při loučení s našimi žáky slzy v očích, přestože ve škole strávila jen půl dne? Zřejmě ji dojala zároveň chudoba, úcta, pokora a radost našich dětí, ale pokud byste tomu chtěli porozumět, museli byste si to přijet prožít sami.

Můj dobrovolnický rok tedy končí a již brzy se na něj budu ohlížet do minulosti. Jsem moc rád, že jsem se sem vydal jako dobrovolník a ne jako turista-cestovatel. Během mé lednové dovolené jsem potkal mnoho tzv. „dlouhodobých turistů“ (jak jsem jim říkal) a většina z nich byla po pár měsících v Indii dokonale unavena až znuděna (jeden Švéd si dokonce připlatil za přebookování letenky, aby se mohl vrátit dříve). Naopak pro mne, člověka žijícího v těsném kontaktu s domorodci, byl prakticky každý den něčím zajímavý a jedinečný. A přestože i já jsem to měl někdy těžké, za celý rok jsem svého rozhodnutí odjet jako dobrovolník do Indie nikdy nelitoval. 

Poznal jsem zde, že vedle světu, ve kterém jsem vyrůstal a přes dvacet let žil, existuje ještě alespoň jeden svět, ve kterém žijí jiní lidé a platí jiná pravidla. A díky tomu jsem trochu více porozuměl světu, do kterého se brzy vrátím. Pozorujíc naše chudé vesničany jsem si připomněl, že není až tak důležité, kolik toho člověk má, ale to, jak je spokojený s tím, co má. A že my máme vše potřebné k tomu, abychom byli doopravdy šťastní. To, co mi můj pobyt v Indii dal, si ale zřejmě plně uvědomím až s odstupem času po svém návratu domů.

Jako dobrovolník jsem se samozřejmě také snažil dávat. Většinu své energie jsem nechal v naší škole, kde jsem denně vyučoval a doučoval. Spolu s naším ředitelem jsme se ji snažili trochu pozdvihnout, byť spolupráce s ním byla dosti náročná. Přesto je to právě naše škola, co mi k srdci přirostlo nejvíce a to samozřejmě díky našim žákům. Děti poznaly, že je mám rád a oplácely mi stejnou mincí. Jen díky nim jsem se na některé hodiny matematiky doslova těšil. Pouze tím, že jsem učil aspoň trochu „po česku“ se mi podařilo z mnoha žáků, kteří propadali, udělat žáky průměrné. Jakmile tyto děti zjistily, že příklady, které zadávám na tabuli, dokážou spočítat i oni, začali se o ně hlásit s takovou razancí, až převraceli lavice (pod kterými se naopak dříve schovávali, aby je učitel nevyvolal). Na jejich radost, když jsem je pochválil za správně spočítané příklady stejně jako na hlasité pozdravy, které na mě volaly při ranním příjezdu, si budu pamatovat dlouho. A to přesto, že většina z nich jsou uličníci na druhou. 

Nyní už mě čeká jen loučení, balení a odjezd. A zanedlouho si budu opět zvykat na život doma.

Jak už jsem napsal v jednom z článků, člověk nemůže být celý život dobrovolníkem. Tímto tedy uzavírám jednu kapitolu svého života. Kapitolu, která byla jednoznačně nejnapínavější a od těch minulých se výrazně lišila. Přesto věřím, že do mého života patří a zůstane tam navždy.

Na viděnou doma!

Děkuji vám všem, kteří jste navštěvovali můj blog. Přiznám se, že váš zájem o něj mě překvapil a potěšil. Již nyní jsem přislíbil uspořádat jedno povídání o Indii, tak budete-li mít zájem, můžete se také přijít podívat. Bližší info bude zde na blogu. 

PS: Neslibuji to, ale rád bych ještě napsal jeden článek po návratu domů.

Příliš složité životy

Jsem zpět z mého dvoudenního a zároveň jistě posledního indického výletu. Hned na úvod se vám svěřím s tím, co mi v ČR opravdu, ale opravdu scházet nebude. Je to indická doprava. Nepíšu to jen tak. Během 180 kilometrů dlouhé cesty (tam a zpět) jsme potkali tři dopravní nehody. Tu první jsme (naštěstí) neviděli, pouze nás na jedné křižovatce zastavila policie, s tím, že nějací lidé blokují hlavní silnici a musíme jet jinudy. Později jsme zjistili, že auto srazilo dívku, která zemřela. Řidič ujel a tak lidé na protest blokují cestu, aby ho policie našla. V Indii bohužel platí, že způsobí-li řidič vážnou nehodu, je-li jeho auto aspoň trochu pojízdné, tak ve sto procentech případů ujíždí. (Druhá nehoda byla ještě čerstvá – motorkář (samozřejmě bez přilby) a cyklista se svíjeli v bolestech na kraji cesty. Třetí byl čelní náraz osobního automobilu do sloupu elektrického vedení. Náklaďák, který z nějakého důvodu vysypal polovinu nákladu do příkopu, jsem nepočítal).

Jelikož ale naše cesta proběhla bez problémů, celý výlet jsem si velmi užil. Protože jsem se na něj vydal s Thomasem, nemusel jsem se téměř o nic starat. Pouze při jeho plánování jsem musel mírně zasáhnout. Když jsem se dozvěděl, že Thomas dostal od Rajeshe za úkol mě provést po všech salesiánských střediscích v Dibrugarhu a Tinsukii, řekl jsem mu: „Prosím tě, hlavně mě nevoz po školách a salesiánských komunitách. Pojeďme raději navštívit nějaké tvoje přátele.“ A tak se stalo. Odpoledne jsme si prošli Dibrugarh a následně se vydali do jedné z přilehlých čajových plantáží, kde nás v malé vesnici čekala jedna velmi pohostinná rodina. 

Jsem už v Indii nějakou dobu, ale přesto mám vždy upřímnou radost, když se dostanu do domu rodiny, která má sice nízké příjmy (matka pracuje na čajové plantáži, otec v továrně vyrábějící čaj), ale jejíž členové se zdají spokojení a doma vládne příjemná atmosféra. Tato rodina toho byla zářným příkladem. Rodiče mají čtyři syny (kolem dvaceti let), přičemž třem z nich zaplatili vzdělání v soukromé anglické škole. Vedle práce se starají o hospodářství – krávy, prasata, kozy, slepice a kachny a mají vlastní rýžové pole a malý vesnický obchod. 

V jejich bambusovém domku toho moc nenajdete, ale nestěžují si, a tak, když jsem u nich včera večer usínal, připomněl jsem si jednu skutečnost, o kterou jsem se s vámi zde na blogu zatím nerozdělil. 

Chudí Indové mají oproti nám jednu velkou výhodu – jejich životy jsou velmi jednoduché. Jak to myslím? My, v západním světě, máme peníze, za které si kupujeme zboží a služby, které nám přinášejí nejen (větší či menší) uspokojení našich potřeb, ale zároveň i starosti. Prakticky všechno, co si pořizujeme, nás stojí rozhodování a následně vyžaduje nějakou údržbu, ať už se jedná o mobil, notebook, kolo, v horším případě auto, dům, bazén. Příklad uvedu sám na sobě. Jen od mého stolu v Indii jsem si zavzpomínal a spočítal, že jsem majitelem zhruba čtrnácti párů „bot“ (počítám vše, co se dá nasadit na nohu). Tady je můj seznam:

Dvoje pantofle – jedny do práce a jedny na doma. Nosit jedny každý den v batohu byl vopruz.

Dvoje sandále – sandále tu nosím celý rok. Jedny se rozpadají, tak jsem si tu koupil nové (bohužel ty nové indické se rozpadly ještě rychleji, než ty staré).

Sportovní boty a tretry – ještě z dob, kdy jsem dělal atletiku.

Letní boty do města a zimní boty do města.

Pohorky – čistě do hor. Zkoušel jsem v nich chodit po Praze a málem jsem se zabil. Na dlažbě hrozně kloužou.

Dvoje společenské boty. Bez těch se vysokoškolák neobejde.

Zimní a in-line brusle.

Boty na snowboard. Na to, že je vyndám jednou za dva roky, zabírají hrozně místa.

Ploutve na potápění – ty už nepočítám, ale také se nosí na nohou.

Nejdříve se vám to možná zdálo moc, ale po přečtení mého seznamu si říkáte, že když odečtete mou sportovní obuv, snadno byste našli osoby, které mají bot ještě víc. Asi nemusím dodávat, že například gore-texové pohorky, vyžadují jistou údržbu (impregnace apod.), in-line brusle nová kolečka, zimní brusle nabrousit a s indickými sandály jsem byl u ševce už třikrát (naštěstí si nikdy nevzal víc, než 5 rupií (2 Kč)). Vydržování takovéto armády bot mě stojí čas i peníze.

A jak jsou na tom Indové? Ti nejchudší nemají boty žádné, většina má ale aspoň jedny – žabky. Například naši kluci na internátu mají dvoje – žabky a školní boty jako součást uniformy. Většina našich vesničanů pak má jedny plné boty a žabky a s tím si vystačí po celý rok. Jinými slovy – péče o obuv jim jistě starosti nedělá. Neřeší, kde koupit nová kolečka do bruslí, ani kde uskladnit boty na snowboard.

Tento příklad jsem uvedl s mírnou nadsázkou. Předpokládám, že obuv opravdu není hlavním zdrojem starostí většiny Evropanů. Vzít si hypotéku? Pokud ano, tak jakou? Jak ji budu splácet? Mám dobrou práci? Neměl bych si najít něco jiného? Jaké si koupit auto? Jakou značku? A kde si vzít leasing? Mám investovat peníze do tohoto finančního produktu nebo do jiného? Jakého si zvolit operátora? A jaký tarif? Jakou si vybrat koupelnu? A jakou zvolit barvu kachliček? Bude hezčí tyrkysová nebo světlá modř? Takovéto a podobné rozhodování dělají mnozí obyvatelé západní civilizace pravidelně a naše životy se díky tomu stávají složitějšími až komplikovanými. Neustále se musíme o něčem rozhodovat, shánět informace a provádět volby.

Naopak chudí vesničtí Indové nic z výše uvedeného nikdy řešit nebudou. Nemusí se rozhodovat, co uvařit k snídani, protože nic jiného než rýže, doma není. Neřeší, jestli mají dobrou práci, protože žádnou jinou mít nemohou. Nepotřebují volit bankovní produkt pro uložení peněz, protože žádné nemají. A tak si v poklidu ráno obstarají hospodářství, pak vyrazí do práce, odpoledne se vrátí, do setmění doma pracují a po večeři jsou spát. 

Netvrdím, že tito lidé jsou šťastnější, než my, protože oni zase řeší jiné problémy. Někteří žijí v manželství po boku člověka, kterého jim vybrali rodiče a oni k němu nemají žádný vztah. V horším případě žijí po boku alkoholika. Dále pro chudé vesničany prakticky neexistuje policie, takže většinu konfliktů si řeší sami a ty tak většinou končí výhrou silnějšího (často doslova). A v neposlední řadě je zde zdravotní péče, která je pro chudé Indy víceméně nedostupná. Mnozí tak žijí celý život s obtížemi, kterých by jich mohla zbavit jedna operace, případně kvalitní vyšetření a předepsané prášky.  

Z těchto a mnohých dalších důvodů bychom si zřejmě život s chudými Indy vyměnit nechtěli. Jsme zvyklí na náš komfort a neradi se ho vzdáváme. V jedné věci se od nich ale inspirovat můžeme – nedělat si naše už tak složité životy ještě složitějšími. Mít před domem bazén je možná fajn, ale když jsem jednou vyslechl, kolik času a peněz si vyžaduje jeho údržba, mám pocit, že se někteří lidé stávají tak trochu otroky svého majetku. Přijedete-li do Indie, přál bych vám zažít, když si indické děti užívají koupel v zatopeném rýžovém poli. Radostnější děti byste nenašli ani v tom největším českém bazénu.

Nové fotky v galerii jsou zde.