Jsem zpět z mého dvoudenního a zároveň jistě posledního
indického výletu. Hned na úvod se vám svěřím s tím, co mi v ČR
opravdu, ale opravdu scházet nebude. Je to indická doprava. Nepíšu to jen tak.
Během 180 kilometrů dlouhé cesty (tam a zpět) jsme potkali tři dopravní nehody.
Tu první jsme (naštěstí) neviděli, pouze nás na jedné křižovatce zastavila
policie, s tím, že nějací lidé blokují hlavní silnici a musíme jet jinudy.
Později jsme zjistili, že auto srazilo dívku, která zemřela. Řidič ujel a tak
lidé na protest blokují cestu, aby ho policie našla. V Indii bohužel
platí, že způsobí-li řidič vážnou nehodu, je-li jeho auto aspoň trochu
pojízdné, tak ve sto procentech případů ujíždí. (Druhá nehoda byla ještě
čerstvá – motorkář (samozřejmě bez přilby) a cyklista se svíjeli
v bolestech na kraji cesty. Třetí byl čelní náraz osobního automobilu do
sloupu elektrického vedení. Náklaďák, který z nějakého důvodu vysypal
polovinu nákladu do příkopu, jsem nepočítal).
Jelikož ale naše cesta proběhla bez problémů, celý výlet
jsem si velmi užil. Protože jsem se na něj vydal s Thomasem, nemusel jsem
se téměř o nic starat. Pouze při jeho plánování jsem musel mírně zasáhnout.
Když jsem se dozvěděl, že Thomas dostal od Rajeshe za úkol mě provést po všech
salesiánských střediscích v Dibrugarhu a Tinsukii, řekl jsem mu: „Prosím
tě, hlavně mě nevoz po školách a salesiánských komunitách. Pojeďme raději
navštívit nějaké tvoje přátele.“ A tak se stalo. Odpoledne jsme si prošli
Dibrugarh a následně se vydali do jedné z přilehlých čajových plantáží,
kde nás v malé vesnici čekala jedna velmi pohostinná rodina.
Jsem už v Indii nějakou dobu, ale přesto mám vždy
upřímnou radost, když se dostanu do domu rodiny, která má sice nízké příjmy
(matka pracuje na čajové plantáži, otec v továrně vyrábějící čaj), ale
jejíž členové se zdají spokojení a doma vládne příjemná atmosféra. Tato rodina
toho byla zářným příkladem. Rodiče mají čtyři syny (kolem dvaceti let), přičemž
třem z nich zaplatili vzdělání v soukromé anglické škole. Vedle práce
se starají o hospodářství – krávy, prasata, kozy, slepice a kachny a mají
vlastní rýžové pole a malý vesnický obchod.
V jejich bambusovém domku toho moc nenajdete, ale
nestěžují si, a tak, když jsem u nich včera večer usínal, připomněl jsem si
jednu skutečnost, o kterou jsem se s vámi zde na blogu zatím nerozdělil.
Chudí Indové mají oproti nám jednu velkou výhodu – jejich
životy jsou velmi jednoduché. Jak to myslím? My, v západním světě, máme
peníze, za které si kupujeme zboží a služby, které nám přinášejí nejen (větší
či menší) uspokojení našich potřeb, ale zároveň i starosti. Prakticky všechno,
co si pořizujeme, nás stojí rozhodování a následně vyžaduje nějakou údržbu, ať
už se jedná o mobil, notebook, kolo, v horším případě auto, dům, bazén. Příklad
uvedu sám na sobě. Jen od mého stolu v Indii jsem si zavzpomínal a
spočítal, že jsem majitelem zhruba čtrnácti párů „bot“ (počítám vše, co se dá
nasadit na nohu). Tady je můj seznam:
Dvoje pantofle – jedny do práce a jedny na doma. Nosit jedny
každý den v batohu byl vopruz.
Dvoje sandále – sandále tu nosím celý rok. Jedny se rozpadají,
tak jsem si tu koupil nové (bohužel ty nové indické se rozpadly ještě rychleji,
než ty staré).
Sportovní boty a tretry – ještě z dob, kdy jsem dělal
atletiku.
Letní boty do města a zimní boty do města.
Pohorky – čistě do hor. Zkoušel jsem v nich chodit po
Praze a málem jsem se zabil. Na dlažbě hrozně kloužou.
Dvoje společenské boty. Bez těch se vysokoškolák neobejde.
Zimní a in-line brusle.
Boty na snowboard. Na to, že je vyndám jednou za dva roky,
zabírají hrozně místa.
Ploutve na potápění – ty už nepočítám, ale také se nosí na
nohou.
Nejdříve se vám to možná zdálo moc, ale po přečtení mého
seznamu si říkáte, že když odečtete mou sportovní obuv, snadno byste našli
osoby, které mají bot ještě víc. Asi nemusím dodávat, že například gore-texové
pohorky, vyžadují jistou údržbu (impregnace apod.), in-line brusle nová
kolečka, zimní brusle nabrousit a s indickými sandály jsem byl u ševce už
třikrát (naštěstí si nikdy nevzal víc, než 5 rupií (2 Kč)). Vydržování takovéto
armády bot mě stojí čas i peníze.
A jak jsou na tom Indové? Ti nejchudší nemají boty žádné,
většina má ale aspoň jedny – žabky. Například naši kluci na internátu mají
dvoje – žabky a školní boty jako součást uniformy. Většina našich vesničanů pak
má jedny plné boty a žabky a s tím si vystačí po celý rok. Jinými slovy –
péče o obuv jim jistě starosti nedělá. Neřeší, kde koupit nová kolečka do
bruslí, ani kde uskladnit boty na snowboard.
Tento příklad jsem uvedl s mírnou nadsázkou.
Předpokládám, že obuv opravdu není hlavním zdrojem starostí většiny Evropanů.
Vzít si hypotéku? Pokud ano, tak jakou? Jak ji budu splácet? Mám dobrou práci?
Neměl bych si najít něco jiného? Jaké si koupit auto? Jakou značku? A kde si
vzít leasing? Mám investovat peníze do tohoto finančního produktu nebo do
jiného? Jakého si zvolit operátora? A jaký tarif? Jakou si vybrat koupelnu? A
jakou zvolit barvu kachliček? Bude hezčí tyrkysová
nebo světlá modř? Takovéto a podobné
rozhodování dělají mnozí obyvatelé západní civilizace pravidelně a naše životy
se díky tomu stávají složitějšími až komplikovanými. Neustále se musíme o něčem
rozhodovat, shánět informace a provádět volby.
Naopak chudí vesničtí Indové nic z výše uvedeného nikdy
řešit nebudou. Nemusí se rozhodovat, co uvařit k snídani, protože nic
jiného než rýže, doma není. Neřeší, jestli mají dobrou práci, protože žádnou
jinou mít nemohou. Nepotřebují volit bankovní produkt pro uložení peněz,
protože žádné nemají. A tak si v poklidu ráno obstarají hospodářství, pak
vyrazí do práce, odpoledne se vrátí, do setmění doma pracují a po večeři jsou
spát.
Netvrdím, že tito lidé jsou šťastnější, než my, protože oni
zase řeší jiné problémy. Někteří žijí v manželství po boku člověka,
kterého jim vybrali rodiče a oni k němu nemají žádný vztah. V horším
případě žijí po boku alkoholika. Dále pro chudé vesničany prakticky neexistuje
policie, takže většinu konfliktů si řeší sami a ty tak většinou končí výhrou
silnějšího (často doslova). A v neposlední řadě je zde zdravotní péče,
která je pro chudé Indy víceméně nedostupná. Mnozí tak žijí celý život
s obtížemi, kterých by jich mohla zbavit jedna operace, případně kvalitní
vyšetření a předepsané prášky.
Z těchto a mnohých dalších důvodů bychom si zřejmě
život s chudými Indy vyměnit nechtěli. Jsme zvyklí na náš komfort a neradi
se ho vzdáváme. V jedné věci se od nich ale inspirovat můžeme – nedělat si
naše už tak složité životy ještě složitějšími. Mít před domem bazén je možná
fajn, ale když jsem jednou vyslechl, kolik času a peněz si vyžaduje jeho
údržba, mám pocit, že se někteří lidé stávají tak trochu otroky svého majetku.
Přijedete-li do Indie, přál bych vám zažít, když si indické děti užívají koupel
v zatopeném rýžovém poli. Radostnější děti byste nenašli ani v tom největším
českém bazénu.
Nové fotky v galerii jsou
zde.