sobota 31. prosince 2011

Deník - Cesta a první den v Indii (část první)


Dnes je 14. července 2011 a sedím v letadle asi tak někde nad Afghánistánem. Vlastně je možná ještě 13., protože českého času je asi devět večer, ale indického už je po půlnoci.

Vlastně tomu pořád nechci věřit, že jsem se do té Indie opravdu vydal. Ještě před třemi měsíci, kdy jsem seděl doma a díval se na nástěnku na svůj kalendář, jsem si říkal, že za ten čtvrtrok se může stát tolik věcí, které by mi v tom zabránily… A tak se to postupně blížilo: 2 měsíce, 1 měsíc, 2 týdny, týden, den no a teď sedím v letadle. 

Musím přiznat, že poslední dva dny před odletem nebyly vůbec lehké. Ti, kteří více či méně věděli, do čeho jdu, se se mnou loučili slovy „Hochu, vůbec ti to nezávidím“ nebo „Kdyby to tam bylo hodně špatný, vrátíš se dřív“ a protože se k tomu přidalo pár dalších věcí, začal jsem mít docela obavy. Rok přeci jenom není krátká doba a věcí, které by mě tam mohly potkat, je hodně. Jak jsem se ale vydal na cestu, tak to ze mě spadlo a teď už jsem v pohodě a těším se do Golaghatu. 

Jinak cesta ubíhá dobře, uvidím, co mě čeká, až za půl hodiny přistanu v Dillí. Vedle mě teď sedí Amid, Ind, který studoval medicínu v Kyjevě. Docela dobře jsme se pobavili, takže mi ten let rychle utekl. Kdybych nečekal 5 hodin v Kyjevě, tak se dá do Dillí doletět za 8 hodin.

Indů pochopitelně přibývá – do Kyjeva neletěl žádný, teď jich je tak polovina a z Dillí už budu zřejmě jeden z mála Evropanů na palubě (pozn. nakonec jsme byli v letadle dva). Už velmi brzy mě čeká ten pověstný kulturní šok, tak jsem na to zvědav.

Tak do Dillí jsem dorazil v pohodě. Žádný šok se ale zatím nekonal, protože jsem zůstal celou dobu na letišti. Amid mě sice poradil, že vnitrostátní lety létají z jiného letiště, ale jelikož moje letenka uváděla IGI (Indira Gandhi International), nikam jsem nejel. Nakonec se ukázalo, že to byl dokonce i stejný terminál, na který jsem přiletěl. Jinak letiště je to opravdu ohromné – prý třetí největší na světě (nevím, podle jakého kritéria). Zůstal jsem tam tedy přes noc (přiletěl jsem až asi ve 2 ráno). Do odbavovací haly mě nepustili, protože jsem měl prý ještě čas. Mimochodem, první, co mě udivilo, bylo, že všechny vchody do ní hlídali vojáci se samopaly a zřejmě tam pustí jen člověka s platnou letenkou. Noc, respektive 2 hodiny jsem tak strávil na karimatce a dokonce jsem i usnul. Jednu hodinu spánku jsem si bohužel upřel, protože jsem si špatně posunul hodinky. Doteď nechápu, jak se to stalo. Dovedu si to vysvětlit jen tak, že bychom přiletěli dřív, což evidentně není možné. Hlavně, že jsem si tu hodinu neubral (i když let do Guwahati bych asi nezmeškal, protože byl zpožděný). 

Jinak posnídal jsem brownies  z domova, ale nějak jsem neměl chuť k jídlu. Let do Guwahati jsem víceméně prospal, akorát jsem si dal čaj a sušenku, což mi prospělo. Na konci letu jsem si opět uvědomil, jak není dobré soudit lidi. Vedle mě totiž od začátku letu seděl asi pětačtyřicetiletý muž s turbanem na hlavě (pozn. teď už vím, že to značilo jeho příslušnost k sikhskému náboženství). Nebyl mi vůbec sympatický, od začátku letu se nahlas modlil, byl hodně cítit a nevypadal vůbec příjemně. Nicméně na konci letu jsme se dali do řeči a zjistil jsem, že chodil (asi před 35-ti lety) půl roku do školy k salesiánům a setkal se tam s otcem Medem. Následně mi asi pět minut vyprávěl, že, přestože prý s křesťanstvím nemá nic společného, tak otec Med byl ohromně obětavý a dobrosrdečný člověk. Tak to mi udělalo radost. Jinak prý podniká ve stavebnictví, evidentně se mu to dařilo a na konci letu už mi přišel docela v pohodě. 

Pokračování příště

pátek 23. prosince 2011

Indické Vánoce


Zdravím Vás opět z Indie, tentokrát v čase Vánočním!

Tento článek jsem psal primárně pro web našeho dobrovolnického programu Cagliero. Pravidelní čtenáři mi prosím odpustí, že se v něčem opakuji.

Tento článek píši 23. prosince, ale už teď vím, že indické Vánoce budou opravdu zajímavé. Denní teploty dosahují k pětadvaceti stupňům, takže je vlastně léto. V přilehlém městě Golaghatu žijí takřka pouze hinduisté a muslimové, takže vánoční výzdobu a atmosféru byste hledali marně. A náš křesťanský ostrůvek už se sice na Vánoce pilně připravuje, ovšem je to vše velmi odlišné od toho, jak prožíváme Vánoce doma.

Co se týká mé činnosti, tak už mám dva týdny tak napůl prázdniny. Na začátku prosince nám totiž skončil školní rok. Rozdali jsme dětem vysvědčení, i těm, kteří propadli téměř ve všech předmětech, jsme pogratulovali k postupu do dalšího ročníku a popřáli jim pěkné, dlouhé (téměř dvouměsíční) prázdniny.

Pro mě se nakonec našlo dost mimoškolní práce, ale přesto jsem měl za uplynulé dva týdny docela dost volna. (S jistými omezeními – už jsem si zvykl, že mi může kdykoli zazvonit mobil, na displeji se objeví „Fr. Rajesh“ a ozve se: „Cyrile, kde jsi? Potřebuju teď hned vytisknout jeden dokument.“). A také jsem si naplno užil indický Project Management neboli indický přístup k řešení náročnějších úkolů. Otec Rajesh se rozhodl, že chce o každém svém farníkovi znát několik jeho osobních údajů. Způsob, jakým chtěl cenzus realizovat, ovšem příliš šancí na úspěch nedával. Jako „úzké místo“ se ukázaly asi 4 knihy, ve kterých by se muselo najít zhruba 40 000 údajů. Nakonec se tedy uvolil rozdělit projekt na dvě části. První už probíhá a na jejím konci bychom měli vědět, kolik vlastně máme ve farnosti rodin, jak se jmenují její členové a jak jsou vzdělaní. Druhá část se neuskuteční nikdy (ale to mu prosím neříkejte), protože těch 40 000 údajů nikdo nikdy dohledávat nebude (naši vesničané totiž většinou neví, kdy se narodilo jejich pět dětí nebo kdy si vzali svoji ženu).

Přestože jsem uvedl výše, že děti mají prázdniny, v naší vesnické škole Jivon Jyoti je momentálně živo. Dělníci totiž odstranili bambusové stěny (polovina školy byla z bambusu), které nahradili zděnými a také podlaha, která je nyní z hlíny a kravího trusu, bude z betonu. Z mého pohledu tak škola ztratí jisté své kouzlo, ale je to krok vpřed a to je hlavní.

A protože toho o naší škole vlastně zatím moc nevíte, pokusím se ji přiblížit zajímavými srovnáními s běžnou školou u nás doma. 

Zatímco bohatí čeští rodiče poskytují škole sponzorské dary, do naší školy Jivon Jyoti chudé děti někdy přinesou ananas, kokosový ořech nebo taky živou kachnu.

Zatímco v českých školních jídelnách pracují aspoň vyučení zaměstnanci, naše kuchařka půjde příští rok do sedmičky (je jí ale 18 let).

Zatímco v českých školách se závěrečné testy archivují, u nás se do nich dětem servíruje hrachová kaše.

Zatímco v české škole jsou fyzické tresty zakázány, v naší škole mi jednou druhačky samy od sebe přinesly rákosku, abych ve třídě zjednal pořádek.

Zatímco v české škole má každá třída samostatnou místnost, naše učebny jsou oddělené jen nízkou zdí. Při výuce ve třetí třídě, tak překřikuji učitele ve druhé a čtvrté třídě, kteří zase překřikují svoje žáky. 

Zatímco ředitel v české škole má vždy mnoho let zkušeností s výukou, náš ředitel nikdy pravidelně neučil.

Zatímco české děti jsou rády, když je učitel „pustí dřív“, naši prvňáci předčasný konec hodiny rezolutně odmítli, protože neslyšeli zazvonit zvon.

Zatímco českým deváťákům bývá kolem 15-ti let, nejstaršímu desáťákovi v druhé naší škole je čtyřiadvacet.

Zatímco české děti se dozví, že nulou dělit nelze, v indické učebnici matematiky si naši žáci sice mohou přečíst totéž, ovšem o řádek níže vidí, že 14:0=0.

Zatímco české děti se občas vytahují, kdo má „nejznačkovější“ boty, některé naše děti chodí do školy bosy.

Přeji Vám radostné prožití Vánoc a budu se na Vás těšit v novém roce. 

Dodatek: Před koncem roku odjíždím na dovolenou, na jejímž konci bych měl několik dní strávit s českými salesiány a mými přáteli, kteří v tu dobu budou v severovýchodní Indii. Během této doby budu na blog vkládat přepis mého deníku, kde popisuji svou cestu do Indie a první den v Golaghatu.
Nyní nedokážu přesně říci, kdy zvládnu napsat další článek, ale vynasnažím se, abyste zde každou neděli něco nového našli. 

Vyhlášení vánoční soutěže


Děkuji všem, kteří jste se zapojili do indické vánoční soutěže. Při čtení Vašich tipů jsem usoudil, že otázky byly poměrně náročné, tak se na mne za to prosím nezlobte. Když jsem si to před zveřejněním zkoušel projít já sám, měl jsem všechny odpovědi správně, tak mi to moc obtížné nepřišlo…

Zde jsou správné odpovědi (otázky lze najít zde):

1) Jedná se o několik desítek malých rýžových políček, na kterých je zasázená rýže. Den před pořízením snímku ovšem několik hodin pršelo, a tak hladina stoupla o půl metru a rýže pod ní úplně zmizela.

2) Na ten polštář si jeden rodič posadil své dítě a přivezl ho k zápisu (uznal jsem všechny Vaše odpovědi).

3) Michael je šéf skautů a má třináct dětí.

4) Jedná se o sárí, šest metrů dlouhý pruh látky. Některé z Vás zmátlo měřítko – všimněte si, že v horní části fotografie je mladá dívka.

5) Toto je nemocnice, kde se léčí lidé pracující na čajové plantáži.

6) Tato otázka byla opravdu náročná. Oba to jsou předškolní kluci, ale je pravda, že ten větší chodil do jiné školy, a kdyby tam zůstal, byl by od ledna čtvrťák). Jelikož přešel k nám, musel jít o tři třídy níž, protože neuměl anglicky (uznával jsem A i B).

7) Jelikož jsme v Indii, tak to není nic jiného než rýže.

8) Síť ve škole nemáme, tak kluci chytali do moskytiéry.

9) Jedná se o papáju. Docela mě překvapilo, že tuto otázku měli všichni správně.

10) A nejtěžší otázka na konec. V období dešťů se řeky často vylijí a zaplaví rýžová pole. Následující den voda klesne a vesničané pak procházejí bahnem a chytají (přesněji řečeno „vyndávají“ z něj) ryby.  

Nejvíce správných odpovědí mi přišlo hned v prvním mailu. Šťastnou výherkyni (a zároveň jedinou zúčastněnou ženu) jsem o výhře informoval mailem.

Všem ostatním děkuji ještě jednou za účast!

neděle 18. prosince 2011

Zhýčkaný Evropan


Ti z vás, kteří čtou mé příspěvky pravidelně, ví, že jediný Evropan v našem Golaghatu a okolí jsem já a zřejmě tuší, že tento článek je tedy o mně. 

Jelikož běloch v Indii znamená něco víc (to je samozřejmě tím, že každý Ind ví, že běloch má spoustu peněz…) měl jsem od začátku pocit, že si o mně někteří lidé myslí, že si nedokážu ani zamést podlahu nebo vyprat triko. Začal jsem tedy vydávat spoustu energie a času na to, abych sebe i ostatní přesvědčil, že to tak není. Pral jsem si oblečení i ložní prádlo, hrál jsem s kluky fotbal v bahně při monzunu, sázel s dětmi rýži či chytal ryby do sítě. Přesto se vždy čas od času ukázalo něco, co mi připomnělo, že prostě zhýčkaný Evropan jsem a ať dělám, co dělám, už jím zřejmě i zůstanu.

Na tomto místě bych asi mohl článek ukončit, ale protože by to bylo moc krátké (mám od jedné kamarádky zakázáno „šidit nedělní příspěvky“), přidávám pár příběhů, které výše uvedené dokreslují.

Krátce po mém příjezdu do Indie v polovině července začal školní rok a s ním přijeli i kluci do našeho internátu. Když jsem viděl, že jdou odpoledne hrát fotbal, vydal jsem se za nimi, abych se přidal. Věděl jsem, že hrají bosi, ale jak jsem se přiblížil k hřišti, jedna věc mě zarazila. Ač bez bot, dávali pořádné rány a podobně do soubojů chodili naprosto neohroženě. Když jsem tedy dorazil na hřiště, prohlásil jsem, že se k nim rád přidám, ale že asi nedokážu hrát moc dobře bez bot. Kluci vypadali trochu zmateně, ale nikdo nic neříkal. Jak jsem pochopil o pár týdnů později, moje slova ten den bych přirovnal k situaci, kdy by přijel nějaký cizinec za mnou, já ho vzal na louku na fotbal s kamarády a on na místě prohlásil: „Ale já neumím hrát na neprofesionálním trávníku.“ Pro naše kluky je hraní naboso tak přirozené, jako že k fotbalu je třeba míč a dvě branky. Nakonec jsem zjistil, že s nimi bez bot hrát dokážu, akorát čas od času musím vynechat, abych dopřál trochu klidu naraženým prstům. Nikdy ale asi nebudu jako oni. Jelikož hrají bosi od malička, jejich prsty jsou na to zvyklé a do všech soubojů chodí naplno. Přestože je sice také mají každou chvíli naražené, na mě nikdo nemá. Stačí mi, abych trefil něčí holeň, a už skáču po jedné noze na kraj hřiště.

Podobný příběh se odehrál jednoho horkého letního dne. Seděli jsme venku s kluky a společně jsme se učili. Přitom jsem si všiml, že beton vedle mě, na který svítilo slunce, je tak rozpálený, že se ho můžu sotva dotknout. Z legrace jsem tedy vyzval Samuela (osmiletý nejmenší kluk), aby se na to místo postavil. Ihned tak učinil a stojíc na něm kouká na mě. Já na něj také koukám, čekám, co bude, ale on nic. Já tedy netrpělivě: „Tak co, děje se něco?“, on: „Ne, coby?“, já: „No ten beton…“, on: „Jo, je to pěkně teplý.“ Zatímco já bych z něj hned vyskočil, on tam v klidu stál a ohříval si chodidla. Kluci chodí bosi odmalička a nedělá jim problém stát na horké zemi nebo kamenité cestě. Já jsem na tom přesně opačně – celý život nosím boty a moje zhýčkaná chodidla nezvládají ani jedno výše uvedené.

Výstižně to ilustruje tento příběh. Na konci léta se dva kluci dohadovali o švihadlo. Rozhodl jsem se, že Davida, který nebyl v právu, chytím a něco mu z legrace provedu. Problém byl v tom, že jsem v ten moment byl také bos. Když mě David viděl, jak k němu běžím, vyrazil na opačnou stranu a utíkal jako o život. Bylo mu ale osm let a na rovném betonu jsem jeho náskok rychle stahoval. V momentě, kdy mi byl na dosah, ale David náhle zabočil na kamenitou cestu. Zatímco já jsem musel skoro zastavit, protože jsem po ní rozhodně běžet nemohl, on dál uháněl nezměněnou rychlostí. A tak mi utekl, protože na rozdíl od něj, moje zhýčkaná chodidla by běh po kamenité cestě nezvládla.

O jídle jsem psal nedávno. Nevím, jestli se od té doby zlepšilo nebo už jsem si zvykl, ale v poslední době mi chutná víc. Pravdou ale zůstává, že naše jídlo je ve srovnání s tím, co jedí prostí Indové, opravdu luxusní. Pamatuji na to každý den ve škole, kde zpravidla obědvám jen rýži a dál (něco jako vařená čočka), což je jídlo, které má většina Indů třikrát denně. Přestože už jsem na něj zvyklý, můj problém spočívá v tom, že mám po něm hned hlad. Nechutná mi totiž tolik, abych dokázal sníst „indickou“ porci, a tak mám o hodinu později opět hlad. Také by pro mě bylo asi dost drsné, kdybych měl toto jídlo i k snídani, jako to mají kluci v našem internátu.
Podobné je to s vodou. Zatímco jeden salesián mi kdysi říkal, že on může pít vodu z jakékoli kaluže, protože to tak dělal odmalička a jeho trávení je na to zvyklé, mně by to asi neprospělo. A má pravdu. Na začátku mého pobytu jsme jezdili po vesnicích a pili tamější nefiltrovanou vodu. Jediný, koho druhý den bolelo břicho, jsem byl já.

Takto bych mohl pokračovat dlouho, ale uvedu ještě jeden příklad související s penězi. Přestože zde mám zdarma ubytování a stravu a měsíčně zde utratím jen zlomek toho, co utratím doma, už bych asi nedokázal žít z příjmu chudého Inda. Například za internet zde platím měsíčně 750 rupií (300 Kč), což je polovina měsíčního platu sběračky čajových listů nebo dvouměsíční nájem za bambusový domek ve vesnici.
Tolik tedy další článek ode mě, člověka, který se sice úspěšně adaptoval na život v Indii, ale už asi navždy zůstane zhýčkaným Evropanem.

Poznámka: Pokud jste čekali něco vánočního, tak se omlouvám, ale pokud by k nám nepřijeli čtyři kluci postavit betlém, v hinduistické Indii bych na Vánoce dokázal bez problémů zapomenout.

A ještě jedna poznámka: Stále se můžete zapojit do soutěže (viz předchozí článek). Všechny otázky zatím ještě nikdo správně nezodpověděl.

čtvrtek 15. prosince 2011

VÁNOČNÍ SOUTĚŽ


V Indii nám definitivně skončil školní rok, a protože mám teď mnohem více času, rozhodl jsem se, že bych svůj blog mohl něčím oživit. Jako první mě napadla soutěž. A aby to bylo zajímavější, zpestřil jsem ji vlastními fotografiemi. 

Rád bych vás tedy pozval k účasti v soutěži o tradiční asámskou šálu – gamosu. Po mém návratu do ČR ji dostane ten, kdo jako první správně zodpoví deset otázek. Pokud nikdo nezodpoví správně všech deset (což předpokládám), výhercem se stane osoba s nejvíce správně zodpovězenými otázkami. 

Soutěž naleznete ZDE. Klikněte na první fotografii a pod ní naleznete soutěžní otázku. Následně kliknutím na velkou šipku vpravo přejdete na další otázku. 

Své odpovědi posílejte do 24. prosince 2011 na rokvindii@gmail.com. Ze soutěže jsou vyloučeni všichni indičtí exdobrovolníci. 

Hodně štěstí a těším se na vaše odpovědi!

Poznámka: Odpověď na jednu z otázek lze nalézt v jednom z mých článků, někdy asi budete muset tipovat. Poslední otázka je obtížná, tak se nebojte něco zkusit, třeba budete nejblíže.

neděle 11. prosince 2011

Hornbill vás seznámí s kulturou Naga

Ti pozornější z vás si možná všimli, že poslední příspěvek jsem na blog vložil už v sobotu. Bylo to proto, že v neděli jsem jel na druhý výlet, tentokrát sice jen třídenní, ale opět do Nagalandu, do Kohimy. Cílem mým a salesiánů otce Josepha a Dilipa, byl tentokrát festival kmenů Naga, který nesl název Hornbill. A tento článek je o tom, co jsem na Hornbillu prožil.

Nevím, co si ještě pamatujete z prvního článku o Nagalandu, ale jedná se o sousední stát, ležící mezi naším Asámem a Barmou (Myanmar). Jeho obyvatelům se říká Naga a všichni patří k některému z několika desítek kmenů. No a Hornbill je festival, kde každý kmen prezentuje vlastní kulturu, tancuje, případně prodává různé předměty vlastní tvorby. Uvedl jsem, že každý Naga patří k určitému kmeni, to ale neznamená, že žije ve vesnici a vypadá např. takto. Většina Naga žije ve městech a jsou to docela civilizovaní lidé různých vzdělání a profesí.
Na cestu jsme vyrazili v neděli brzo ráno. První „atrakci“ jsme viděli v Dimapuru. Uprostřed jedné rušné křižovatky byla o den dříve slavnostně odhalena socha Dona Boska (zakladatel salesiánů). Dimapur je tak jedno z mála míst na světě, kde je socha této osobnosti na veřejném místě. Zajímavé je, že se o to prý zasloužili bývalí žáci jedné ze salesiánských škol.
Kohimou jsme nejdříve jen projeli, abychom se dostali přímo do vesnice, kde se festival konal. Přišli jsme akorát včas na finále soutěže v pojídání chilli papriček. A nebyly to jen tak nějaké papričky. King Chilli neboli královské papričky, byly ještě v roce 2007 zapsány v Guinessově knize rekordů jako nejpálivější na světě. Opravdu nechápu, jak jich vítěz mohl ve třetím kole sníst 15 za pouhých dvacet sekund. Divácky nejatraktivnější ovšem bylo soutěžní kolo určené pro turisty. Zatímco borec z Delhi snědl jednu, pochopil, která bije a dál nepokračoval, jakýsi Izraelec jich snědl jedenáct. Na konci ovšem vypadal, jakoby měl každou chvíli zemřít a musel ho odvést doktor.
To hlavní kvůli čemu ale návštěvníci na Hornbill jezdí (mimochodem, na Hornbillu jsem potřetí v Indii viděl Evropana a to hned několik), jsou vystoupení tamějších kmenů. Pár fotek je k vidění zde.  
Večer jsme se vrátili do Kohimy, já jsem se ubytoval u salesiánů a otec Joseph s Dilipem se vydali zpět do Golaghatu. Přes víkend se v Nagalandu asi nic důležitého nedělo, protože když jsem v pondělí ráno vzal do ruky noviny, na titulce byla fotka onoho Izraelce. Ještě více jsem ale byl to ráno překvapený, když jsem zjistil, že mám v pokoji 13 °C. Kohima leží ve výšce 1400 m. n. m., ale topení tam samozřejmě nemají (pouze bohatší Indové používají přenosné přímotopy).
Ráno jsem se vydal opět na Hornbill. Tentokrát jsem se chtěl podívat do stánků a případně nakoupit nějaké dárky pro moje blízké. Jak už to někdy bývá, nejdříve jsem nakoupil dárek sobě. Jeden stánek totiž prodával indické známky. Za tři krásné aršíky jsem zaplatil asi 60 rupií (24 Kč) a spokojeně pokračoval v seznamování se s kulturou Naga. Když jsem v poledne dostal hlad, rozhodl jsem se oželet speciality tamější kuchyně, které už mi jednou způsobily potíže. Místo toho jsem si vyzkoušel roli bohatého západního turisty a dal jsem si rýži s kuřecím masem v jednom relativně slušně vypadajícím stánku. Neříkejte prosím nikomu v Golaghatu, že jsem za to jídlo dal 120 rupií (48 Kč). Dát v Indii 120 rupií za oběd je totiž stejné, jako dát za něj v Praze tisícovku. Např. ženy pracující na čajových plantážích na tuto částku vydělávají zhruba dva až tři dny.
Jak už jsem si v severovýchodní Indii zvykl, na každé podobné akci bývají přítomny desítky až stovky vojáků se samopaly. V Kohimě mě zaujalo to, že dobrá polovina z nich byly mladé holky tak do třiceti let. Chtěl jsem si je vyfotit, ale nebyl jsem si jistý, jestli by se jim to líbilo, tak jsem nakonec odjel s touto jedinou fotkou.
Odpoledne jsem se tedy vrátil do Kohimy. Mým cílem bylo najít Michaelův dům (Michael je šéf skautů a má třináct dětí). O den dříve jsem si s ním po indicku dohodl návštěvu. Po indicku znamená, že jsem mu zavolal a zeptal se, jestli můžu následující den odpoledne přijít. Čas se nestanovuje, v Indii totiž není tak důležitý, jako u nás a zbytečně by nás to oba omezovalo. Když jsem vystoupil v Kohimě, rozhodl jsem se nebrat si taxi. Jednak jsem neznal adresu a hlavně jsem se chtěl také projít po městě. Cesta mi trvala asi hodinu, ale nelitoval jsem. Potkal jsem například člověka, který mi řekl, že ho fascinuje jedna naše osobnost, a sice „Vaklav Havel“. To mě docela příjemně šokovalo, protože 99% Indů v našem Golaghatu neví, jaký je rozdíl mezi Amerikou a Evropou. Na trhu zase jedna paní prodávala housenky, takže se ukázalo, že v Nagalandu se jí opravdu všechno.
Když jsem přišel k Michaelovu domu, on ani jeho žena tam samozřejmě nebyli. Po půl hodině ale dorazil, a tak jsme popovídali a dal jsem mu nějaké fotky z našeho treku a sladkosti pro děti. Večer mě pak odvezl zpět k salesiánům.
V úterý ráno už jsem se vydal na cestu zpět. Ráno jsem si ještě užil vánoční výzdobu. V Nagalandu je majoritní náboženství křesťanství, což se o Vánocích projevuje tak, že všichni vyvěsí před dům rudou pěticípou hvězdu. Pokud se tedy do tohoto státu někdy v období Adventu dostanete, vězte, že to značí příchod Vánoc a nikoli obnovení a expanzi Sovětského svazu.
Cestou na bus mě ještě zaujal dav mužů tlačících se před jedním stánkem. Když jsem se tam šel podívat, našel jsem točící se ruletu (resp. její indickou podobu). Vyndal jsem si foťák a udělal zdejším gamblerům pár fotek. A když už jsem ho měl v ruce, vyfotil jsem si i uniformované kohimské deváťačky, které zrovna čekaly na autobus. Zatímco první fotka se obešla bez problémů, pořizujíce tu druhou, vyslechl jsem si pár nepěkných slov v jednom z kmenových jazyků od procházejícího Inda, kterému se asi moje počínání moc nezamlouvalo. Nasedl jsem tedy raději do autobusu a vydal se na cestu zpět.

sobota 3. prosince 2011

Rikša je za čtyři koruny


Pokud jste četli minulý článek, víte, že nám v Indii tento týden skončil školní rok. Mně tedy začaly takové „poloprázdniny“. Ve škole jsem si opravil svoje testy a teď pomáhám ostatním učitelům zpracovávat známky a psát vysvědčení. Výsledky mé třídy byly o něco lepší, než jsem čekal, tak jsem měl docela radost. Mám trochu podezření, že každodenní vyhrožování našeho ředitele o tom, kolik žáků bude opakovat ročník, trochu zabralo, a tak se učili i ti, kteří normálně doma knihu nevyndají. S koncem školního roku také odjeli kluci z našeho internátu, takže odpoledne mám teoreticky víc času. Píšu teoreticky, protože včera jsme jezdili po vesnicích a fotili nové studny, které rodinám sponzorovali nějací Němci, a dnes jsem otce Rajeshe učil Excel, v čemž budeme v dalších dnech pokračovat. Celkově mi ale tyto poloprázdniny vyhovují, protože mám volnější režim a můžu fungovat více po indicku. 

Tento článek věnuji smlouvání, jakožto aktivitě, které se v Indii opravdu nevyhnete. V Indii se smlouvá hodně, ale není pravdou, že by se zde smlouvalo všude a o všem, jak jsem někdy slyšel. Většina výrobků od potravin, přes léky, domácí potřeby až po oblečení a boty má na obalu přímo od výrobce vytištěnou „maximální maloobchodní cenu“, za kterou se také prodává. Pokud si tedy budete kupovat dvoje sušenky, žádný obchodník vám slevu nedá. Teprve když uděláte velký nákup, je možné, že vám prodavač nějaké ty rupie odpustí. Nevím, jaké mají na potravinách marže, ale každopádně to nedělají rádi. Tento týden jsme s kluky oslavovali konec školního roku, tak jsem jim koupil sedm lahví koly po 30 rupiích. Když jsem paní za pultem sdělil, že zaplatím pouze 200 rupií (10 rupií sleva), tak rezolutně to odmítla, až se spletla a dala mi do batohu omylem jednu lahev navíc.

Za co se naopak dá smlouvat vždy, je oblečení. I pokud bude mít prodavač za zády velkou ceduli „fixní ceny“, můžete začít smlouvat. Bude se sice rozčilovat, ale věřte mi, že vám nakonec nějakou tu rupii sleví.
Obecně bych řekl, že pro úspěšné smlouvání jsou klíčové dvě věci. První a opravdu stěžejní je znalost cen na trhu a druhou je nastavení první navržené částky dostatečně nízko. Jakožto nováček jsem zde měl po příjezdu dost problémy s prvním bodem, tedy neměl jsem absolutně tušení, kolik by tak mělo různé zboží stát. Kvůli tomu jsem občas platil více, než bylo třeba, což mohu ilustrovat následujícím příběhem.

Po přestěhování do nového pokoje jsem usoudil, že potřebuji nějaké přenosné světlo. Svíčky jsou sice romantické, ale pokud se chcete večer sprchovat, tak nejsou zrovna praktické. Všichni mi říkali, že v Golaghatu ho neseženu, ale jednou jsem ho náhodou zahlédl ve výloze obchodu. Nechal jsem si ho předvést, usoudil, že přesně takové potřebuju a zeptal se na cenu. Obchodník si řekl o 750 rupií (300 Kč). Jelikož v Čechách by stálo dvojnásobek, zajásal jsem, ale vzpomněl jsem si, že jsem v Indii a musím začít smlouvat. Navrhl jsem tedy 600 rupií. Obchodník to samozřejmě zásadně odmítal, ale něco slevil. Nakonec to dopadlo tak, že jsem nabízel 650 rupií, ale on se zasekl na 680 a dál už nechtěl slevit ani rupii. Nechtěl jsem se vzdát a akceptovat jeho cenu, tak jsem využil poslední možnost. Řekl jsem, že 680 rupií platit nebudu a sebral jsem se a odešel z obchodu ke svému kolu. Obchodník mě bedlivě sledoval a v momentě, kdy jsem se nasedl a chystal se odjet, mě zavolal zpět. Vítězoslavně jsem tedy vkráčel do obchodu a zaplatil 650 rupií. Večer mě ale radost z úspěšného nákupu přešla. Když jsem světlo nadšeně ukazoval otci Josephovi, komentoval zaplacenou částku slovy: „Cože?! Za tohle jsi zaplatil 650 rupií? Já jsem to moje koupil za 400 a svítí líp než to tvoje.“
Kde se stala chyba? Neznal jsem cenu zboží na trhu. 

Jiný příběh zase dopadl přesně opačně. V září jsem se rozhodl, že si na kolo pořídím zpětné zrcátko. Těsně před obchodem jsem se ale zarazil, zapomněl jsem se totiž někoho z kamarádů zeptat, kolik by taková věc mohla stát. Trochu jsem zauvažoval a rozhodl se, že pokud si prodavač řekne o více než 250 rupií (100 Kč), pokusím se cenu snížit. Vešel jsem tedy dovnitř, vybral si zrcátko, a když jsem se zeptal na cenu, prodavač si řekl o 55 rupií (20 Kč). Domníval jsem se, že jsem se přeslechl, tak jsem se zeptal znovu, ale opravdu to bylo jen 55 rupií. Tak jsem zaplatil a spokojeně odjel (montáž byla v ceně). To ukazuje na druhou skutečnost – i po několika měsících života v Indii mě občas překvapí, jak je něco laciné.

Jak jsem právě uvedl, částky, které zde platím, jsou občas tak nízké, že smlouvání je spíše bojem o moji čest než snahou ušetřit (kdybych vůbec nesmlouval, byl bych tu za chvíli všem pro smích). Extrémním příkladem je dohadování ceny s řidiči cyklorikši, kde se smlouvá opravdu o koruny. Zatímco běžná cena za jednu cestu Inda je dle vzdálenosti 10-20 rupií (4-8 Kč), mě – jako bělocha – samozřejmě nikdo za deset rupií svézt nechce. Přesto jsem už několikrát za 10 nebo 15 rupií jel. Nedávno se mi dokonce podařilo narušit jejich nepsanou dohodu o vyšších cenách pro turisty – první dva rikšáci mě za 15 rupií z nádraží odvézt odmítli, ale třetího už jsem přesvědčil, za což si samozřejmě vysloužil nadávky těch prvních dvou. Z toho jsem měl velkou radost, protože jsem si vzpomněl na hodiny ekonomie, kdy jsme se bavili o kartelu a o tom, jak je pro prodávající výhodné držet uměle ceny výše, ale nikdy to nebude fungovat, protože dříve nebo později se vždycky najde někdo, kdo to poruší (což byl v tomto případě můj rikšák). 

Pokud si po přečtení tohoto textu říkáte, že si zde smlouvání užívám, tak ale vězte, že opak je pravdou. Sice už mám docela přehled o cenách, ale smlouvání mě moc nebaví. Nedá se totiž nakupovat tak, že si vyberete zboží a pak začnete smlouvat. Musíte na to myslet už v průběhu nákupu. Pokud byste například obchodníkovi řekli: „Tyhle dvě košile se mi líbí, asi si vyberu jednu z nich“, nikdy neusmlouváte takovou cenu, jako když jste otrávení, zdá se, že nemáte o nic zájem a na všem najdete tisíc chyb. Nedávno jsem se rozčílil v jednom obchodě. Potřeboval jsem oblečení na zimu, tak jsem se rozhodl všechno nakoupit na jednom místě, abych usmlouval více. Měl jsem vybrané ponožky, spodní prádlo, pyžamo, košili a svetr, a když jsem chtěl začít smlouvat, prodavač mi sdělil, že nedává slevy. Chvíli jsem se s ním dohadoval, ale nedal mi ani rupii, tak jsem se naštval, řekl jsem mu, ať to všechno uklidí a začal jsem smlouvat jen o košili, což byl jediný kus oblečení, který jsem nutně potřeboval. Slevil mi 30 rupií, což mě naštvalo ještě víc, tak jsem odešel. Když jsem ale sedal na kolo, bylo mi líto toho času, který jsem tam strávil zbytečně a taky jsem si spočítal, že ta košile stála jen 160 Kč, tak jsem se pro ni vrátil. Když jsem si pak večer stěžoval otci Dilipovi, zvolal: „Do tohohle obchodu nikdy nechoď! Tam jsem byl jednou a nedal mi žádnou slevu. Tam už nikdy nevkročím!“ 

Smlouvání je pro mě tedy jakousi hrou, která už mě sice poněkud omrzela, ale hrát ji musím. Když se poštěstí, narazím na ziskuchtivého obchodníka, který mě považuje za neznalého turistu a klidně mě požádá o desetinásobek běžné ceny. Pak už se nejedná jen o moji čest, ale i o peněženku a smlouvání se opět věnuji naplno.

(v galerii je pár nových fotek)