Učit a učit

Minulý příspěvek jsem začínal slovy: I když ještě není u konce, vypadá to, že uplynulý týden byl neobvykle chudý na překvapivé a nečekané události… No a chvíli potom, co jsem ho nahrál na blog, jsem poprvé v životě zažil zemětřesení. Přestože, jak jsem se druhý den dozvěděl, si v některých částech Indie vyžádalo lidské oběti a velké škody na majetku, u nás v Golaghatu bylo jen velmi slabé. Trvalo asi 15 vteřin a trochu se mi přitom klepala židle. Samozřejmě to neznamená, že by nemohlo někdy přijít silnější, ale jelikož bydlím v přízemí a stačí mi udělat 3 kroky a jsem venku, zdá se, že Indie ukrývá větší rizika, než je zemětřesení.

Jeden z předsudků, s nímž jsem do Indie přijel, byl, že Indové jsou hrozně líní. Teď už vím, že není možné generalizovat – zatímco někteří dřou od rána do večera, jiní od rána do večera sedí před svým domem a koukají, kdo jede po silnici. Tento článek je tedy o tom, jak vypadá běžný den v kůži člověka, který patří do té první skupiny.

Sushila je učitelkou v naší škole Jivon Jyoty. Je jí kolem padesáti let (přestože v Indii prý není neslušné zeptat se ženy na věk, zatím jsem to nezkoušel) a nevdala se, takže ji děti i učitelé ve škole oslovují Miss (slečno). Bydlí v malém, vesnickém domku asi 15 minut chůze od školy spolu se svýma dvěma neteřemi (4. a 9. třída) a jedním synovcem (10. třída), kteří se k ní vždy přes školní rok nastěhují. Domek má pronajatý, jedná se o útulné, bambusové 1+1, za které platí sympatických 400 rupií měsíčně (asi 160 Kč). Vypadá takto.

Její pracovní den (pondělí až sobota) začíná v 5 hodin ráno, což je doba, kdy pravidelně vstává. Následuje ranní hygiena a případné drobné domácí práce, které je zrovna třeba vykonat. Času není nazbyt, protože v šest hodin už čeká ve dveřích první žák, který přišel na doučování - tuition. Říkat tomu doučování je ale trochu zavádějící – vzdělaní nebo bohatší rodiče totiž platí svým dětem soukromé hodiny, a to i tehdy, pokud má jejich dítě nejlepší výsledky z celé třídy. A ono to tak často i bývá. Jelikož většina našich žáků doma knihu nevyndá, jak je den dlouhý, mívají ti, kterým rodiče platí soukromé hodiny, lepší výsledky, než ostatní.

V sedm hodin tedy tento žák odchází a Sushila si za hodinu doučování přišla zhruba na 15 rupií (6 Kč).

Pokud už to neudělala její starší neteř, dá hned poté vařit rýži. Nejdříve tedy musí samozřejmě připravit dříví a zatopit, takže všechno nějakou dobu trvá a všichni jsou rádi, když můžou včas vyrazit do školy. Rýže je základem indické kuchyně a Sushila ji má většinou třikrát denně. Nestěžuje si však, rýži jí celý život a je na ni zvyklá. Navíc ví, že jsou i tací, kteří nemají ani tu rýži. K rýži se podává dál, což je omáčka ze zeleniny. Mohla by mít sice snídani pestřejší, ale na větší vaření není čas. Pouze v neděli se dělají chapati (chlebové placky).

Po snídani tedy Sushila vezme deštník (ať už jako ochrana před deštěm nebo před sluncem) a vyrazí do školy. Tam ji čeká většinou šest nebo sedm hodin výuky. Za celý den jsou jen dvě přestávky, takže se prakticky nezastaví. V srpnu ale přijel jeden dobrovolník z ČR, který dostal její angličtinu ve třetí třídě, takže aspoň druhou hodinu má vždy volno… Ve dvě hodiny odpoledne je škola u konce a vydává se na cestu zpět domů. Po návratu ji opět čeká vaření, se kterým ji tentokrát neteře nepomohou, protože jejich škola končí později. Kolem třetí se ale přeci všichni sejdou a dají si podruhé rýži a dál, někdy k tomu přibude i nějaká zelenina. Před čtvrtou hodinou už čeká ve dveřích další žák na doučování. Tentokrát to ale nebude individuální hodina, přijde jich totiž hned 13! Pokud si říkáte, kam je Sushila ve svém malém domě naskládá, tak s tím problém nemá. Většině z nich je totiž mezi 4 a 8 roky. V Indii totiž škola začíná třídou Nursery, do které někteří rodiče zapisují už tříleté děti. Asi tušíte, že vyučovat současně 13 indických dětiček není lehké, byť ve škole jich občas musí zvládat i šedesát. Hodina ale probíhá docela dobře, děti se učí psát písmena a číslice. Po devadesáti minutách si svoje ratolesti přijdou vyzvednout první rodiče. Některé je posadí na motorku, jiné na nosič kola a některé děti půjdou domů samy. Horší je, že Sushila ještě ani nevyhnala posledního žáka a venku už čekají další – tentokrát tři o trochu starší kluci. Jejich hodina končí kolem půl sedmé. Teprve pak si Sushila trochu oddychne, ovšem ne nadlouho. V sedm ji čeká ještě jedna, už nadobro poslední hodina. Objednali si ji u ní bohatí rodiče pro svého syna a výslovně chtěli, aby se jednalo o individuální výuku. Jelikož dobře zaplatili Sushila ho přijala. 

Je jasné, že po takto náročném dni už není na nějaké vyváření moc pomyšlení, a tak se k večeři servíruje opět rýže a dál. Dnes odpoledne dostala od souseda rybu, ale nebyl vůbec čas ji připravit. V půl desáté se pak všichni obyvatelé domku seberou a jdou spát. 

Všední dny jsou tedy pro Sushilu náročné a sama přiznává, že je po většinu dne unavená. Ve škole si za měsíc vydělá zhruba 2 500 rupií (1 000 Kč) a doučování ji přinese zhruba ještě jednou tolik. Jelikož za ubytování a stravu příliš neutratí, každý měsíc jí nějaké peníze zbudou, ale přiznám se, že nevím, co s nimi dělá. 

Sushila tedy patří mezi tu část indické populace, která pracuje hodně, ale na pohodlnější život, než v malém bambusovém domku s rýží třikrát denně, stejně nikdy nedosáhne. Jediné, co ji odlišuje od nekvalifikovaných pracovníků je, že jako učitelka má dvakrát do roka měsíční prázdniny.

Pane učiteli, spěchejte!

Vítám vás při čtení prvního příspěvku z mého nového pokoje. Byť se zpožděním, nakonec jsem se přestěhoval a za těch pár dní jsem se v něm už i zabydlel. I když stěhování nebyla moje volba, jsem rád, že tu jsem – nový pokoj má totiž více výhod než nevýhod. Poslední nevýhodu – absenci záložního zdroje světla – jsem vyřešil dnes, kdy jsem si ve městě koupil výbornou jedenáctiwattovou přenosnou lucernu. Kdyby tu nebylo tolik mravenců (zatím se zdá, že jsem šváby vyměnil za mravence), považoval bych to za nejlepší pokoj v celém areálu.

I když ještě není u konce, vypadá to, že uplynulý týden byl neobvykle chudý na překvapivé a nečekané události (jsem tu už nějakou dobu a jen tak něco už mě nepřekvapí), a tak dnes přidávám pár řádků o indických dětech. Právě ony jsou totiž zdrojem většiny radosti, kterou mi zde moje působení přináší. 

Jak naši školáci, tak kluci z intru, se v jedné věci naprosto odlišují od dětí českých. Mám na mysli jejich životní úroveň a celkově podmínky, ve kterých vyrůstají. Zatímco české děti žijí v pohodlných domech a bytech a doma mají většinu výdobytků moderní civilizace včetně počítače s internetem, indické děti žijí v domcích z bambusu a některé nemají doma ani proud a pro vodu chodí do společné studny. Jelikož ale většinou neví, že by jejich život mohl být lepší, jsou spokojené s tím, co mají a ohromně vděčné za všechno, co dostanou navíc. V srpnu jsme začali ve škole všem žákům zadarmo rozdávat svačinu. Jednalo se o suchou housku a malý kousek sladkého koláče. Dětem vůbec nevadilo, že po houskách běhají mravenci (kteří si k nim od rána našli cestu) a nadšeně mi housky brali z rukou. Rodiče jim totiž žádnou svačinu nepřipraví, takže děti mají odpoledne hlad (mimochodem – mezi 280 dětmi byste nenašli ani jedno s nadváhou). Navíc většina z nich má třikrát denně k jídlu rýži, takže je to pro ně příjemná změna.

Indické děti jsou plné života. Když přijdete o přestávce k nám do školy, budete se proplétat mezi běhajícími a smějícími se žáky. Když je ráno potkám na cestě do školy, nedělají, že mě nevidí, ale hlasitě volají: „Good morning, Sir!“. Odpoledne jsou pak schopné se poprat o to, koho svezu na nosiči mého kola kus cesty domů. A když už vyrazím ze školy, potkávám na cestě malé dětičky z asámských škol, které na mě volají: „Bye, Miss!“ (nashledanou, paní učitelko), což se naučily, když tudy jezdila moje předchůdkyně Maruška.

Vzhledem k tomu, v jakých vyrůstají podmínkách, jsou zdejší děti také ohromně samostatné. Už šestileté děti na školním intru (zde se místo internátu používá slovo „hostel“) se o sebe (kromě vaření) musí umět kompletně postarat. Rodiče sice zpravidla nebydlí dál než 20-30 kilometrů, ale někteří svoje děti navštěvují jen jednou za několik týdnů. 

To všechno jsou důvody, proč si indických dětí opravdu vážím a mám je moc rád. A to přesto, že se některé z těchto vlastností projevují negativně v mých hodinách, kdy se děti baví a nedávají pozor.

Na závěr bych se ještě přeci jenom rád podělil o jeden zážitek z tohoto týdne. Ve čtvrtek ráno jsem na cestě asi jeden kilometr před naší školou potkal jednoho z mých nejlepších žáků – Rohita. Jel na kole, ale vlastně nevím, jestli se tomu dá říkat kolo. Bylo napůl rozpadlé, blatníky uvolněné, takže rachtaly na půlku vesnice. Kolo bylo zrezlé a nastříkané na růžovo a chyběla mu přední brzda a zadní prakticky nebrzdila (to jsem zjistil později ve škole). Co ale bylo podstatnější, kolo bylo na Rohita moc velké, takže na něm nemohl jet normálně, ale musel šlapat z jedné strany pod rámem (viz tato fotografie). To je v Indii docela časté, rodiče většinou nemohou svým dětem koupit každých pár let nové kolo, takže třeba ve třetí třídě dostanou jedno, které jim musí vydržet až do desítky. To hlavní, co jsem si z našeho setkání ale odnesl, byla jeho radost z toho, že má kolo (většina dětí chodí pěšky) a jeho ohromné úsilí ovládnout ho a dostat se do školy včas. Každých sto metrů musel zastavit, protože neudržel rovnováhu. Zatímco já bych na jeho místě už dávno zahodil kolo do příkopu s konstatováním, že na něčem takovém přece nemůžu jet, on vždy znovu nasedl, aby urazil další kus své cesty. A když viděl, že zastavuju a fotím si ho, zavolal na mě: „Sir, go fast. The bell will ring!“ (pane učiteli, pospěšte si, škola za chvíli začne!). Však si všimněte jeho usilovného výrazu v obličeji. 

Je asi jasné, že doma bych něco takového nezažil. Jsou to drobné momenty, ale naplňují mě radostí. I kdybych měl ve třídě jen jednoho takového žáka (a že jich tam o moc více není), učil bych tam rád.

Do galerie jsem přidal pár fotek našich žáků.

Indické posvícení

Jelikož jsem dnes nestihl prakticky nic z toho, co jsem chtěl, rozhodl jsem se, že místo obvyklého článku nahraju jen nějaké fotky do galerie. Pak jsem si řekl, že aspoň vysvětlím, proč jsem to dnes nestihl. Nakonec jsem si ale uvědomil, že by z toho byl stejně normální článek, takže tentokrát to je pár postřehů z dnešní neděle.

Ráno jsem vstal v šest hodin, což je doba, kdy už to v areálu Don Bosco žije. Jak salesiáni, tak kluci z intru, tak kluci z učiliště (říkáme jim „Technical Boys“) vstávají každý den v pět, takže když jsem šel v šest deset do Janky pokoje (teď už mého pokoje), všichni už venku pracovali. Přijde mi, že Indové obecně vstávají mnohem dříve, než jsem zvyklý z domova. Nedávno mi večer volala jedna kamarádka učitelka z Rangajan School, jestli bych jí druhý den mohl půjčit flashku. Potřebuje si uložit nějaké písničky a přinést je do školy (prosím nedělejte si iluze, že by v její škole byl nějaký počítač, měla to do hudebního přehrávače). Řekl jsem jí, že to není problém a že vstávám v půl šesté. „OK, tak já k tobě v šest pošlu bráchu,“ zněla její odpověď. Její bratr má sice školu od devíti, ale vstává stejně jako já. Indové tak ráno, než jdou do práce, stihnou ještě spoustu věcí.

Ve svém novém pokoji jsem nakonec strávil asi deset minut, během nichž jsem přemýšlel, jak uspořádat 3 kusy nábytku, které tam jsou (2 postele a stůl). Nakonec jsem se spokojil s tím, že jsem otočil stůl o devadesát stupňů, abych mohl lépe čelit návštěvám. Jinak ten pokoj je opravdu obrovský. Přestože případného spolubydlícího bych asi snášel velice těžko, cítím se trochu hloupě, že ho mám sám pro sebe. Naše kuchařky jsou celkem čtyři v pokoji, který je skoro poloviční a co se týká Technical Boys, tak těch je téměř 60 a spí všichni v jedné místnosti!

Včera jsem se dohodl s otcem Rajeshem, že s ním dnes pojedu do jedné z vesnic, kde budou slavit posvícení. Prý vyrazíme v devět (což může v Indii znamenat také v deset – sám mi řekl, že pokud bude mít práci, vyjedeme později). Jaké tedy bylo moje překvapení, když mi v 8.50h klepal na dveře, že právě vyrážíme. Indie mě už ale naučila v takovýchto situacích reagovat promptně, takže jsem se za minutu oblékl a v další minutě už jsem naskakoval do džípu, kde už byli (k mému údivu) všichni připraveni a čekali jen na mě.

Když jsme dorazili do vesnice, už na nás čekaly děti s uvítací písní. Když přijede kněz (v tomto případě salesián otec Rajesh, do jehož farnosti vesnice spadá), je to pro vesničany vždy velká událost. Tentokrát to bylo ještě umocněné tím, že se slavilo posvícení. Po přivítání jsme dostali něco k jídlu. Měl jsem hlad a jako jediný jsem snědl všechno, co mi dali. Později se to ukázalo jako nejlepší, co jsem v neděli udělal – další jídlo – oběd – byl totiž až v půl čtvrté. 

V galerii se můžete podívat na fotky, jak slaví Indové posvícení.

Nebyla by to Indie, abych si i z dnešního dne neodnesl nějaký zážitek, který mi v paměti zůstane delší dobu. Když byly oslavy u konce, sešla se celá vesnice na společný oběd (rýže, dál a maso). Půjčil jsem v tu dobu jedné Indce svůj foťák, a přestože evidentně fotila poprvé v životě (nebo právě proto), velmi ji to chytlo a chtěla mi udělat fotku, jak mě krmí rýží jedna malá holčička. Takže jsem si vedle ní kleknul, a když jsem ji viděl, jak žmoulá ve své pravé ruce rýži s dálem, řekl jsem si, že to nemusím brát tak vážně a bude stačit, když jen otevřu pusu, jakože mě krmí. Pak jsem ale pochopil, že ta holčička mi opravdu chce dát aspoň jedno sousto, tak jsem jí chtěl udělat radost, otevřel jsem pusu a to, co mi právě užmoulala, jsem snědl. Bohužel v ten moment to pro změnu zase nečekala ona, takže jsem ji při tom kousnul do prstu. No, celá vesnice se tomu nasmála a myslím, že ta holčička o tom bude jednou vyprávět svým dětem (tuto situaci dokumentuje tato fotografie – všimněte si, jak naše počínání sledují všichni přítomní).

Když jsem se tedy i já pořádně najedl (po několika hodinách hladovění), nasedli jsme všichni do auta a vydali se na cestu zpět. Brzy jsem ale zjistil, že ještě nejedeme zpět, ale do jiné vesnice, kde nedávno zemřel jeden významný člověk. Jak jsem pochopil, přestože byl pohřben před více než týdnem, dnes byl den, kdy přicházeli pozůstalé navštívit všichni vesničané z okolí. No a součástí toho bylo, že se podávalo jídlo (jak jinak než rýže, dál a maso). Na moji námitku, že jsem se před půl hodinou nacpal k prasknutí, mi bylo odpovězeno, že odmítnout by byla urážka rodiny, takže jsme se všichni pustili do dalšího jídla. Já jsem to měl ještě těžší, protože mi jedna sestra, co nás doprovázela, zakázala pít jejich vodu. Ve vesnicích totiž vodu nefiltrují. Dají vám to, co napumpují ze studny, což samozřejmě není dobré. Obecně se snažím vodu ve vesnicích nepít, ale není to lehké. Zkuste si přijít k někomu domů a začít mu vysvětlovat, že voda z jeho studny, kterou pije celý život, může být špatná a že vy ji pít nebudete. No nakonec jsem to snědl a kolem páté jsme vyrazili zpět.

Vidím, že nakonec je z toho můj nejdelší příspěvek a to bych mohl v psaní klidně pokračovat. Díky tomu opět odkládám stěhování, které tak začíná nabírat poněkud indické zpoždění.

PS: Děkuji vám všem za důvěru a zájem o moje zdejší působení. Tento týden jsem zaznamenal 10 000 zobrazených fotek v galerii (od jejího vzniku v červenci).

Do práce na slonovi

Dnes je to jen krátký příspěvek. Do galerie jsem ale přidal fotky, na kterých uvidíte, jak žijí průměrní Indové.

Zdá se, že po sedmi týdnech strávených zde, začínám tušit, proč mi někteří přátelé říkali, že v Indii je možné opravdu všechno. Včera jsem při cestě ze školy byl svědkem vesnické hádky, při které létaly vzduchem kameny velké jako mango. Dnes ráno jsem zase na silnici potkal člověka jet na slonovi. No a před chvílí mi otec Dilip nadšeně ukazoval ulovené vosí larvy, které budeme mít k večeři. A v takovémto výčtu bych mohl pokračovat dlouho. Když se ráno probouzím, otevírám svoji mysl všemu myslitelnému i nemyslitelnému, co mě během dne může potkat. Jsou to věci dobré i špatné, ale ty dobré zatím převažují nad těmi špatnými.

Brzy mě ale čeká první velká zkouška. V pátek totiž odjíždí po roce zpět domů moje spoludobrovolnice Janka. Po zbylých deset měsíců tu tak budu jediný Evropan široko daleko. Jak se s tím vypořádávám, se dozvíte v mých dalších příspěvcích.