První příspevěk - jsem tu

Je to tak, po padesátihodinové cestě jsem 15. července ráno dorazil do indického města Golaghat, kde budu následující rok působit. Po příjezdu na nádraží jsem čekal hodinu a půl, ale nikdo pro mě nepřijel, tak jsem (po autu, letadlu a vlaku) použil typický indický dopravní prostředek – rikšu – a za 10 rupií (4 Kč), jsem zdolal poslední dva kilometry své cesty.

Po příjezdu do areálu Don Bosco už mě viděl otec Rajesh (salesián, který řídí zdejší komunitu, ve které jsou čtyři salesiáni), tak mě přivítal, ubytoval, dal mi najíst a postaral se o mě.

Dnes jsem tu již dvanáctý den. To, že píšu až teď, není způsobenou mou leností, ale tím, že moje aklimatizace nebyla vůbec tak hladká, jak jsem si představoval a plánoval. První dva dny jsem byl v pohodě, všichni se se mnou vítali, bavili a já jsem byl překvapený, že ač jsem se ze dne na den ocitl v jiném světě, nemám s tím žádné problémy. No, byl jsem asi moc pyšný, protože třetí den jsem onemocněl a zůstal dva dny s horečkou v posteli. Horší ale bylo, že moje tělo se rozhodlo, že neakceptuje tak hladký přechod na indickou stravu, a začalo ji vytrvale odmítat. Následující dny mě pak úplně opustily síly a místo, abych se seznamoval s lidmi a přebíral zkušenosti od Marušky a Janky, které zde střídám, tak jsem byl celý den zavřený ve svém pokoji. Naštěstí jsem se ale každé ráno cítil o trochu lépe a v neděli byl první den, kdy bych už měl dost sil i na výuku. I na jídlo už jsem si docela zvykl a docela mi začíná chutnat, i když je z mého pohledu každý den to samé (rýže, dál (pálivá omáčka), zelenina (taky pálivá) a trochu masa (taky pálivé).  Pálivé je tedy všechno, ale méně, než jsem čekal, takže to můžu normálně jíst.

Po dalších stránkách jsem se ale adaptoval dobře. Je tu sice vedro, ale v jiných částech Indie by to bylo mnohem horší. Nevím, kolik je stupňů (nikde jsem neviděl teploměr), ale teplota se během dne moc nemění. I když zrovna prší (právě probíhá období dešťů), tak je prakticky pořád stejně. Jediné, na co jsem si ještě nezvykl, je, že Indové nosí dlouhé kalhoty. Šortky nosí spíš na sport nebo doma, do města v nich nechodí. V areálu Don Bosco tedy chodím v šortkách, ale do města si beru kalhoty. Díky tomu, že jsem běloch, se lidi ve městě zastavují a prohlížejí si mě (turisti sem nejezdí, tak počítám, že většina z nich viděla bělocha tak párkrát za život) a tudíž pochybuji, že by si mě prohlíželi ještě víc, kdybych měl šortky.

Na závěr přidávám ještě jednu veselou historku z mého příjezdu. Jak jsem uvedl, přestože salesiáni věděli, kdy přijedu (Maruška jim to řekla a dala to v jídelně na nástěnku), tak mě na nádraží nikdo nečekal. Zajímalo mě, proč nikdo nepřijel, tak jsem se nenápadně otce Rajeshe zeptal, jestli byl můj příjezd pro něj překvapením nebo jestli o mě věděl. On se na mě usmál a řekl: „Já jsem věděl, že máš teď někdy dorazit, ale úplně jsem zapomněl kdy... No ale, když jsem tě viděl před budovou, tak jsem si řekl, aha, tak Cyril asi právě přijel!“ No a takhle to tady asi bude se vším.

Škola tady začíná až v srpnu, tak mám ještě pár dní na zařizování všeho, co souvisí s pobytem v novém místě. Zatím jsem se tedy seznamoval s tím, jak zde všechno funguje, a dostával jsem od salesiánů jen drobnější úkoly.

V dalších příspěvcích se pokusím život tady trochu víc přiblížit a vysvětlit, jak jsem se sem vlastně dostal a co tu budu dělat.