Popeláři ještě do Indie nepřijeli

Když indický dobrovolník Sanoj, který strávil rok v ČR, na jednom z našich přípravných víkendů prohlásil, že po příletu do Prahy ho ze všeho nejvíce překvapilo, jak je na ulicích čisto, nevěnoval jsem tomu žádnou zvláštní pozornost. Jakmile jsem ale vystoupil z indického letiště, pochopil jsem hned, o čem mluvil.

Indický přístup k čistotě a ekologii je od toho našeho opravdu hodně odlišný. Indové nepoužívají koše, odpadky se hází na zem, a podle toho to v celé Indii vypadá (slovem „nepoužívají“ chci říci, že je většinou na ulicích ani nenajdete). Města sice platí metaře a úklidové služby, ale ti fungují podobně, jako většina věcí v Indii – polovinu zametou a odvezou, ale polovina odpadků na ulici zůstane. Pokud se vydáte do našeho Golaghatu kolem páté odpoledne, budete svědky pro Evropana zajímavého úkazu – podél silnice narazíte na malé, hořící hromádky odpadků. V tu dobu už totiž i obchodníci usoudí, že je na ulici příliš velký bordel, vyndají svoje metličky a zametou si před svým obchodem. V momentě, kdy jsou hotovi, hromádku zapálí, protože popelnice Indové ještě neznají. 

Kdysi jsem o tomto stavu přemýšlel a o výsledek mého zkoumání jsem se s vámi rozdělil v jednom z předchozích článků – nevěřím, že existuje nějaký způsob, jak Indy naučit používat koše a celkově změnit jejich přístup k čistotě. Jedinou možností je naučit to děti ve škole. Pokud si tento zvyk uchovají, naučí to pak svoje děti a za pár desítek let možná bude v Indii stejně čisto, jako v Evropě. My to naše žáky učíme, ale musím přiznat, že v tom selháváme na plné čáře. Přestože každá třída má koš, odpoledne v něm nebývá téměř nic, naopak podlaha ve třídě je různými obaly a kusy papíru doslova pokrytá. Úklid se řeší jednoduše. Každé odpoledne má jedna ze tříd předmět „Work Experience“, což není nic jiného, než sbírání odpadků, které před tím o přestávce pohodili na zem oni nebo jejich spolužáci z ostatních tříd. Všechno se nosí na břeh rybníka, a když je hromada dost veliká, dojde se pro sirky a zapálí se. 

Jelikož já už patřím ke generaci, která se naučila, že hodit do popelnice plasty nebo sklo je tabu, protože odpad se musí třídit, nějakou dobu mi trvalo, než jsem si na indický přístup zvykl. Neměl jsem ale na vybranou. Jedinou možností, jak se zbavit obsahu mého odpadkového koše, je ho spálit. Vtipné ale je, že i v Indii, kde se nic netřídí a vše se hází na jednu hromadu, která se čas od času zapálí, jsem nakonec odpad třídit začal. Ovšem podle trochu jiných kritérií. Koše mám v pokoji celkem tři: ten první je na rostlinný odpad (slupky od banánů, pomerančů apod.), druhým je uzavíratelná plastová nádoba, do které dávám obaly od sušenek a vše, co by jinak lákalo myši a mravence a až třetí koš je na vše ostatní, co se dříve nebo později budu pokoušet spálit. Na tuto činnost už jsem si tedy zvykl, ale zkušenosti sbírám pořád nové. Zrovna nedávno jsem stál vedle hořících odpadků, když v tom se ozval docela služný výbuch. Když jsem se vzpamatoval, uvědomil jsem si, že tam hořel jeden prázdný deodorant ve spreji, který měl jistě na obalu napsáno „Nevhazujte do ohně!“. 

Na co jsem si naopak nezvykl je zbavování se odpadků ve vlaku. Jelikož i tam byste koš hledali marně, Indové naprosto automaticky vyhazují vše z okénka ven. Člověk sice má volbu schovat si své odpadky do batohu a vyhodit je do koše v hotelu (případně na nádraží – na moderních nádražích už totiž koš najdete), ovšem ne vždy. Jednou jsem si objednal oběd, ale jelikož mi nebylo dobře, snědl jsem jen suchou rýži. V plastovém podnosu tedy zbyl dál a nějaké tekuté kari, které jsem si pochopitelně do batohu dát nemohl. Napadlo mě dát celý podnos pod sedačku a vyhodit ho někde ve stanici, ale podle reakcí spolucestující jsem pochopil, že to vnímají stejně, jako bych vnímal já, kdyby doma někdo ve vlaku házel odpadky na zem. Kari se rozlije a bude tam ještě větší nepořádek. Nezbylo mi tedy nic jiného, než vše vyhodit z okna. Pokud to ale někdy budete dělat vy, nezapomeňte to vše něčím přiklopit. Vyhazovat tekutiny z vlaku jedoucího stovkou je totiž docela umění. Moc nescházelo a veškeré omáčky mohly skončit v obličeji člověka, sedícího u okénka v sousedním kupé. 

Pokud zjistíte, že vyhazovat věci z okénka vám „prostě nějak nejde“, nezoufejte. Indové jsou v tomto směru neobyčejně nápomocní. Stačí podat vaše odpadky člověku sedícímu u okénka a automaticky je vyhodí za vás. 

Tolik skutečnost. Přestože jsem v Indii navštívil jen sedm států z osmadvaceti, viděl jsem všude to samé. Nezavrhuji ale možnost, že některý modernější stát už je o něco dále. Náš Asám totiž mezi ty vyspělé rozhodně nepatří. 

Jak už asi víte, můj indický pobyt vstoupil do své poslední části. Stále se zde ale něco děje. Včera nás definitivně opustili dva salesiáni (otec Joseph a mladý otec Rajesh). Přestěhovali se do své školy, kde se s ročním zpožděním podařilo dostavět jejich pokoje. S oběma jsem si rozuměl velmi dobře, tak je tu možná budu postrádat. 

Příjemným překvapením pak bylo dubnové počasí. Čekal jsem, že bude horko, jaké si pamatuju z loňského července a srpna, ale místo toho každý den pršelo (většinou v noci), takže teploty nepřekračovaly 25 stupňů. Deště ale ustaly s počátkem května a dnes už je opět přes třicet. Tento týden jsem také zažil, jaké je to být tři dny bez proudu a tím i bez vody (doposud byl nejdelší výpadek jeden den). Jelikož i v Indii potřebuje člověk pracovat, není to nic příjemného.

Slyšel jsem, že doma máte také vedro. Tak si ho užijte. Na rozdíl od nás ho možná nebudete mít dlouho. Těším se za týden.