Pomáhat může být i docela náročné

Vážení přátelé,

dovolte mi, abych se s vámi na úvod tohoto článku rozdělil o jednu z mých „indických zkušeností.“ Chcete-li někomu pomoci svou prací – např. sklízením rýže na poli, doučováním matematiky nebo opravou kola – je to zpravidla snadné. Prostě přijdete, pomůžete a příjemce pomoci je vám vděčný (byť v Indii je to spíše vzácné).

Problém ovšem nastává tehdy, pokud jste například v Německu a chcete pomoci zajistit vzdělání pro jedno indické dítě vzdálené tisíce kilometrů od vás. Pak je pravděpodobné, že zvolíte jinou cestu pomoci. Pošlete peníze, aby se z nich zaplatil někdo, kdo požadovanou službu vykoná za vás. A o tom, jak může být tato druhá varianta pomoci složitá, je tento článek.

Hlavní problém vidím v tom, že chcete-li pomáhat tímto způsobem, potřebujete nějakou osobu nebo instituci, která vám to zprostředkuje. A věřte mi, že tento zprostředkovatel většinou nemá úplně stejné zájmy a cíle jako vy, a to tím spíše, pokud se jedná o domorodce (tedy např. Inda). Jelikož už jsem v Indii nějaký ten pátek, měl jsem několikrát možnost práci těchto zprostředkovatelů pozorovat, případně s nimi i spolupracovat. Viděl jsem tedy tu druhou stranu rozvojové pomoci. Zatímco doma vidím jen to, jak se všemožné organizace snaží získat dárce a jejich peníze, zde vidím, jak se ony peníze proměňují v předmět plánované pomoci. Bohužel musím konstatovat, že to není vždy tak, jak by si oni dárci přáli, byť vina neleží vždy jen na zmíněných zprostředkovatelích, ale často na všech účastnících celého procesu pomoci. Tímto článkem opravdu nechci nikoho odrazovat od účasti na pomoci, chci se pouze rozdělit o určité zkušenosti a zvýšit povědomí o tom, že to celé není tak jednoduché, jak nám to občas západní neziskovky prezentují.

Ale už dost teorie, pojďme se podívat na nějaké příklady. V minulosti jsem psal o tom, že za jednu z neefektivnějších forem pomoci považuji podporu vzdělání. Zastavme se tak u sponzorování studia. Pokud se rozhodnete platit studium dítěti z Afriky či Asie, budete asi očekávat, že vaši pomoc dostane někdo chudý. A to je první obtíž. My v Evropě tak nějak tušíme, že dítě, které nosí roztrhané tričko, jí třikrát denně rýži a bydlí v bambusové chatrči, je chudé, ale strávíte-li v Indii delší dobu, zjistíte, že to není tak jednoduché. 

Podle toho, co jsem vypozoroval v našich vesnicích, se odvažuji tvrdit, že chudoba je v mnoha případech pouze převlečená lenost, alkoholismus a další nelichotivé vlastnosti. Posuďte sami. Jedním z nejméně placených zaměstnání je v našem Asámu sběr čajových listů. Pracují-li na plantáži oba rodiče, může rodina počítat s příjmem zhruba 4 400 rupií měsíčně. Pamatujete si ještě, kolik stojí školné v naší škole? Je to pouze 130 rupií měsíčně (vedle toho musí rodina ještě na začátku roku zaplatit jednorázově 1 200 rupií za knihy aj.). A pro představu v nejlepší (a nejdražší) škole v Golaghatu se platí měsíčně 250 rupií (a jednorázově 3 500 rupií). Moje „prozření“ nastalo tehdy, když jsem potkal rodinu, jejíž rodiče pracují na čajové plantáži (za výše uvedenou mzdu) a hned dvě z jejich pěti dětí studují v nejdražší škole ve městě. Nakonec se ukázalo, že rodina má ještě vedlejší zdroj příjmu (vlastní zařízení, které zbavuje rýži slupky), ale později jsem potkal i rodiny, které žádný další zdroj příjmu nemají a v soukromých školách vzdělávají hned čtyři děti. A tehdy jsem pochopil, že i ty zdánlivě nejchudší rodiny mohou zajistit svým dětem (na indické poměry) kvalitní vzdělání. Ovšem musí chtít a být ochotni tomu něco obětovat. V našich vesnicích obecně platí, že "fungující" rodina nejvíce utratí za jídlo, následně za vzdělání dětí a pak za zdravotní péči. Rodina, v níž je otec (nebo i matka) alkoholik, utratí nejvíce za alkohol a to, co zbude, utratí za jídlo. 

Teď si možná říkáte, dobrá, nechme ty schopnější a pracovitější stranou a zajistěme vzdělání dětem z těch „méně fungujících“ rodin. Ony přeci nemohou za to, že mají otce alkoholika, který se o ně nestará a výplatu utratí večer dne, ve kterém ji dostal (sběrači čajových listů dostávají výplatu týdně, takže to není velký problém). A to je další problém. Bohužel zde musím uvést, že nezájem některých rodičů o své děti je pro mě i po deseti měsících v Indii šokující. Nedávno jsem se dokonce dozvěděl o tom, že jsou i rodiče, kteří své děti doslova prodají. Kupci je pak pár let používají na jednoduchou práci, než děti vyrostou a utečou. Pro mnohé rodiče jejich děti opravdu nejsou ničím víc, než živými bytostmi, které s nimi sdílí střechu nad hlavou, které musí krmit a které jim přináší jen problémy. Až přijedete do Indie, nezapomeňte navštívit Kalkatu. Už na nádraží vás přivítá spousta dětí ulice, které pro své rodiče nic neznamenaly, a tak skončily na ulici. 

Skutečnost je taková, že i tito rodiče by mohli svým dětem dopřát vzdělání v soukromé škole (ty státní jsou zdarma, ale úroveň je bídná), ale nestojí o to. Přitom ani pro ně by 130 rupií měsíčně nebyl problém (lahev alkoholu stojí 90 rupií). Potíž je tedy v tom, že pokud zaplatíte jejich dítěti školné v soukromé škole, dáváte jim vlastně něco, co mohou mít sami, ale nestojí o to. A to je problém, protože do soukromých škol by se děti měly zapisovat ve čtyřech až pěti letech. V tomto věku samozřejmě potřebujete, aby rodiče dítě ve studiu podpořili – ráno ho odvezli do školy a odpoledne si pro něj přijeli, dali mu občas peníze na sešit, tužku, či gumu a obecně vytvořili prostředí, ve kterém se dítě bude chtít vzdělávat. Také by bylo fajn, aby nechali dítě základní školu dochodit a neposlali ho v páté třídě místo do školy do práce (i to zde není výjimečné – děti pracují, aby živily rodinu, zatímco rodič (či oba) může nerušeně chlastat). 

Toto celé jsem si nevymyslel, znám dva případy, kdy organizace X dala stipendium dětem z těchto „chudých“ rodin a ani jeden nedopadl dobře. 

Pokud bych měl shrnout výše uvedené, tak tu máme "fungující" rodiny, které pečují o své děti a platí jim vzdělání v soukromé škole a "nefungující" rodiny, kde rodiče o své děti nemají přílišný zájem, nechtějí utrácet za soukromou školu a posílají je buď do státní, nebo dokonce nikam. 

Nyní se podívejme na problém stipendií ještě z jiného úhlu. Spravedlnost. Dejme tomu, že se rozhodnete sponzorovat dítě z druhé skupiny. Jaká bude reakce rodičů z fungujících rodin? „No to je paráda! Tak já vstávám každé ráno v půl páté, abych obstaral zvířata a zahradu, pracuju každý den v čajové plantáži a v neděli prodávám na trhu zeleninu a vajíčka a to všechno jen proto, abych vydělal peníze a mohl svoje děti posílat do soukromé školy. A ten lenoch odvedle, který celý den nedělá nic, než chlastá a o svoje děti se nestará, jak je den dlouhý, teď dostane plné stipendium a jeho dítě bude chodit do stejné školy úplně zdarma!“

Nevím, kolik z vás by se rozhodlo podpořit dítě z fungující rodiny, které platba školného nedělá problémy a kolik z vás by podpořilo děcko z rodiny nefungující. Každopádně vězte, že pokud se pro tuto formu pomoci rozhodnete, je velmi pravděpodobné, že toto rozhodnutí nebudete muset nikdy dělat. Rozhodnutí, které dítě dostane stipendium, za vás totiž udělá zprostředkovatel. 

Opravdu nevím, jaké metody výběru různí zprostředkovatelé používají, ale trochu jsem nahlédl do postupu jedné místní organizace Y. Najde-li se sponzor, dítě, které bude sponzorované (jedná se vždy o již studujícího žáka), zvolí ředitel dotyčné školy. Podívejme se na to tedy z jeho pohledu. Mezi žáky ve škole má zhruba 100 dětí, které neplatí pravidelně (nebo téměř vůbec) školné. Jelikož v Indii je to běžné a ředitel je dobrý člověk, nevyhodí je za to ze školy. Moc dobře ale ví, že zahraniční sponzor uhradí celé školné v jedné splátce na začátku roku, a tak sponzorované děti volí právě z neplatičů, aby si taky trochu pomohl. A opět. Je to fér, že ti, co neplatí, za odměnu dostanou plné stipendium? A ti, co platí pravidelně, ostrouhají? K tomu si ještě dovolím podotknout, že mezi neplatiče často patří ti nejbohatší. Ne, že by na školné neměli. Ale oni zbohatli proto, že byli trochu drzejší než ostatní. A ta drzost jim zůstala. Vědí, že není třeba platit pravidelně, protože i další neplatí a prochází jim to. 

A ještě jedna věc. Nemějte, prosím, přehnané mínění o spolehlivosti a čestnosti Indů, kteří, pracujíce pro místní neziskovky, vystupují mnohdy jako mnou zmínění zprostředkovatelé a mají za úkol alokovat prostředky (tedy např. vybírat sponzorované děti). Indové to opravdu nevnímají tak, že tyto peníze jsou určené k tomu, aby někomu pomohly. V lepším případě prostě dělají svou práci, kterou se v horším případě snaží odbýt, stejně jako to dělá mnoho dalších Indů. V ještě horším případě se při alokaci peněz uplatní korupce, která dosahuje v Indii pro Evropana naprosto nepředstavitelných rozměrů. Indové totiž žijí v představě, že lidé na západě mají peněz neomezeně, tak není nic špatného, když se část prostředků použije na něco jiného nebo si díky nim také trochu pomohou. 

Byl jsem už i svědkem situace, kdy škola, jejíž děti jsou sponzorované ze zahraničí, uvedla a vybírala na jedno dítě dvojnásobek skutečného školného. Možná si řeknete „ale třeba za to opravdu studují zdarma dvě děti.“ Ano, je to možné. Ale já, který už jsem v Indii nějakou dobu, si spíše myslím, že to dobře vystihuje indický přístup k západním penězům. Řediteli se zdálo, že žádat dárce ročně o pár desítek eur je málo, a tak si tam prostě trochu přidal (navíc ví, že si to stejně nikdy nikdo ze západu nebude moci ověřit). Přebytečné peníze nezpronevěří, ale využijí se jako součást školního rozpočtu na hrazení jiných výdajů. Tyto a podobné „drobné nečestnosti“ zde potkávám prakticky celý rok. 

Pokud by vás zajímala nějaká větší nečestnost, mohu se rozdělit o to, co mi řekl můj přítel, který pracoval tři roky v domově pro děti ulice v Kalkatě. Zdá se, že pro tento způsob pomoci není na západě příliš obtížné sehnat dárce. Organizace provozující tyto domovy jich měla tolik, že lidé, kteří seděli v jejím vedení, z darovaných peněz svým dětem a příbuzným platili vzdělání na prestižních univerzitách. Na jedno dítě dostávali v průměru 20 000 rupií měsíčně, což je zhruba sedm měsíčních platů našich učitelů a na Indii je to opravdu ohromná částka. Přítel, který mi toto řekl, přitom sám provozuje internát, ve vesnici a jeho měsíční náklady na jedno dítě jen mírně přesahují 200 rupií. 

O tom, že pomáhat formou peněz není vůbec snadné, ví své jeden mladý Němec jménem Andrias. Před pár lety strávil několik měsíců v nedalekém asámském městě, kde působil jako dobrovolník pracující pro jednu místní organizaci. Její vedení tehdy chtělo postavit internát pro vysokoškoláky, ale chyběly prostředky. Než se Andrias vrátil do Německa, dohodl se s vedením zmíněné organizace, že jim pomůže a pokusí se na stavbu sehnat peníze. Uspěl a organizace díky němu postavila internát pro 45 studentů. Na začátku tohoto týdne byl u nás v Golaghatu na návštěvě muž, který se zmíněnou organizací spolupracuje a ví, jak se internátu daří. V současné době tam bydlí dvanáct kluků. Když se otec Rajesh dozvěděl, kolik se platí za ubytování, prohlásil, že ředitele internátu by měli zastřelit. Nepamatuji si přesnou částku, ale bylo to tolik, že student z průměrné indické rodiny si to nemohl dovolit. Organizace z toho prostě udělala internát pro bohaté. Nechci mluvit za Andriase, ale co myslíte, že by odpověděl na otázku, proč sehnal peníze na stavbu budovy? „Chtěl jsem postavit internát, který bude poloprázdný a bydlet tam bude jen pár bohatých studentů“ nebo „chtěl jsem postavit internát, jehož kapacita bude využita a ubytování tam si budou moci dovolit i běžní studenti“.  

Samozřejmě ale existují i projekty, které by snad i sami dárci považovali za úspěšné. Na jednom z nich se podílím i já. Jedná se o výstavbu studen pro naše vesničany a mým úkolem je občas projet jednu vesnici a vyfotit šťastné rodiny s novou studnou. Peníze vybírá jedna německá farnost, předává je jednomu indickému salesiánovi a ten je pošle našemu otci Rajeshovi, který za to nechá studny vybudovat. Za poslední týdny, kdy jsem se této nové činnosti začal věnovat, jsem navštívil přes dvacet rodin a mohu říci, že studny opravdu stojí, fungují a rodiny je používají. Námitky (které jsem si ale nechal pro sebe), jsem měl pouze jednou. V jedné vesnici stojí vedle sebe dva domy patřící rodinám dvou bratrů. Nedělí je žádný plot (ve vesnicích jsou časté rozvětvené vícegenerační rodiny žijící pod jednou střechou) a příliš se neřeší, co komu patří. Spolu s pračarem (katecheta a starosta v jedné osobě) jsme tam tedy přišli a před prvním domem stála studna. Už jsem chtěl připravovat foťák, když v tom mi pračar říká: „To není ona. Budeme fotit tuhle,“ a ukázal na druhou, novou studnu, stojící před druhým domem, sotva osm metrů od té první. Ta stará pumpa fungovala, takže ji obě rodiny mohly bez problémů používat. Ale když je to zdarma, tak proč jim nedat ještě jednu…

Situace, kdy pračar (který vybírá rodiny, které studnu dostanou), přihraje studnu svým přátelům, by se přitom daly velice snadno eliminovat jednoduchým opatřením: nedat lidem tu studnu úplně zdarma. A takový projekt jsme tu už dokonce měli. Sponzoři platili „jen“ asi sedmdesát procent nákladů, zbytek si museli doplatit zájemci (doplatek byl zhruba 3 000 rupií). Věřte mi, že žádná rodina by nezaplatila 3 000 za svoji studnu, když může používat bratrovu, která je deset metrů od domu. 

A jelikož jsem v Indii už něco viděl a zažil, dovolím si ještě jednu trochu kritickou poznámku. Jak mi dnes potvrdil pračar, v našich vesnicích má většinou studnu každý druhý až třetí dům (ti, co ji nemají, chodí pro vodu k sousedům). Jelikož domy jsou blízko sebe, většina rodin má studnu do padesáti metrů a pochybuji, že by někdo chodil dále, než tři sta metrů.

Během své dovolené jsem navštívil rodný dům mého přítele Thomase, ležící v odlehlé části Urísy a strávil jsem u něj tři dny. Víte, jak daleko jsme se chodili mýt? Téměř kilometr! Jedna pumpa sice byla kousek od domu, ale denně se z ní napumpovalo jen několik kbelíků vody a o to se ještě dělilo několik rodin z okolí. A podobná situace panuje ve velké části Urísy.  

Pokud přijmeme tvrzení, že lidé v Uríse potřebují studny více, než lidé v Asámu, kde se stala chyba? Zmíněný indický salesián, který dostává peníze z Německa a předává je otci Rajeshovi, bude svým dárcům jen těžko sdělovat: „usoudil jsem, že lidé v některých indických provinciích potřebují vaše studny více, než ti v té naší, tak je od nynějška sponzorujte tam.“ Hlavní slovo mají samozřejmě dárci, ale těm zase schází potřebné informace, neboť v Indii nikdy nebyli a netuší, jak to tam chodí.

A to byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem se rozhodl napsat tento článek. Na několika případech přiblížit, že chcete-li svými penězi efektivně pomáhat v rozvojových zemích (nebo i doma), je žádoucí se opravdu zajímat o to, jak vše funguje (kolik je v procesu zprostředkovatelů, jak si můžete ověřit, že peníze byly využity na to, na co měly být využity, kam pomoc putuje a proč putuje zrovna tam a ne jinam, jakou má konkrétní forma pomoci historii, a jaké jsou výsledky po pěti, deseti letech apod.). Pokud by mi někdo nebyl schopen tyto otázky uspokojivě odpovědět, raději bych si své peníze nechal pro sebe.

Co se týká mne, poté, co jsem se tu trochu zorientoval, jsem se rozhodl, že bych také mohl sponzorovat vzdělání jednoho či dvou dětí. Ale dlouhou dobu jsem se nedokázal rozhodnout ve smyslu toho, co jsem popsal na začátku článku – jestli sponzorovat někoho, kdo už úspěšně studuje (a pomoc prakticky nepotřebuje, protože za případné neplacení poplatků ho salesiáni ze školy nevyhodí) anebo vybrat nějaké čtyřleté dítě (do první třídy – Nursery – se zapisuje v tomto věku) a doufat, že jsem měl šťastnou ruku, rodiče budou mít o vzdělání opravdu zájem, odvedou ho k zápisu (školní rok zde začíná v lednu, kdy už tu pochopitelně nebudu), budou ho do školy vodit pravidelně a dítě svou školní docházku neskončí dříve, než ji začalo.

Toto dilema jsem nakonec řešit nemusel. Letos v únoru jsem se totiž dozvěděl, že jedna naše loňská čtvrťačka místo aby přešla s ostatními dětmi do druhé salesiánské školy, přestala do školy úplně docházet. Začal jsem se o její situaci zajímat a dozvěděl jsem se, že její otec, který provozoval v jejich vesnici malý obchod, se napůl zbláznil, obchod se musel zavřít a rodina přišla o jediný zdroj příjmu a nemohla platit školné. Jelikož jsem tu dívku znal, věděl jsem, že chce ve škole pokračovat a i její rodina o to má zájem (jinak by za ní neplatili šest let školné). A tak jsem jí za finančního přispění dárců z ČR školné zaplatil a bude-li to možné, rád bych ji podporoval až na vysokou školu. 

Jinak se ale k žádné větší sponzorské akci nechystám. A to přesto, že jsem sem jel s tím, že kdybych našel opravdu zajímavý a přínosný projekt, byl bych ochoten pro něj shánět peníze i po návratu domů. Za celý rok jsem ale neobjevil ani projekt, ani organizaci, které bych úplně věřil. Nijak mi to ale nevadí. Sice se zde děje mnoho užitečných a pro lidi prospěšných věcí, ale většina z nich funguje a rozvíjí se i bez západních peněz. Sice po indicku, ale funguje. 

Dodatek 1: Moje tvrzení, že „chudoba je v mnoha případech pouze převlečená lenost, alkoholismus a další nelichotivé vlastnosti“, je přeci jenom příliš zjednodušující. Je zde ještě početná skupina lidí, kteří nemohou pracovat, protože jsou postižení, mají zdravotní problémy nebo se starají o nemocné blízké či o malé děti. (S péčí o děti se to ale v některých rodinách moc nepřehání. Mám pocit, že jakmile se starší dítě naučí chodit a chápe základní pokyny, hned dostává na starost mladšího bratra či sestru, kteří výše uvedené ještě nezvládají.) Pak bych sem ještě zařadil rodiny, ve kterých zemřel či opustil rodinu jeden z rodičů, což v našem okolí nejsou vůbec výjimečné případy. Všichni výše uvedení mají život mnohem těžší a často jsou závislí na pomoci širší rodiny. 

Dodatek 2: Přestože napsat tento článek mi zabralo opravdu hodně času, nelituji toho. Díky tomu jsem si totiž uvědomil řešení zmíněného dilematu jaké dítě podpořit. Pokud bychom podpořili dítě, u něhož si nejsme jisti podporou rodičů, ideální by bylo dát ho do internátní školy, kde by zároveň i bydlelo a domů jezdilo jen na prázdniny. Na mnoha místech to tak funguje a i naše škola toto od loňska nabízí.