Měnit nebo neměnit?

Na jednom z přípravných víkendů, které předcházely odjezdu na dobrovolnou službu, jsme diskutovali o tématu, zda a případně kdy jsme oprávněni snažit se v místě našeho působení něco změnit. Kdo mě trochu znáte, sotva byste uvěřili, jak jsem v tomto směru zůstal pasivní. Přestože některé věci mi můj západní rozum dosud nebere, většinou jsem se smířil s tím, že v Indii to tak být může a nesnažil jsem se to „napravit“. A tento přístup mi vydržel až dosud. Indové jsou prostě v některých ohledech pár desetiletí za námi, a tak je správně, že používají metody, které jsme my používali v minulém století. Vnucovat jim naše současné přístupy by bylo špatně, protože na ně většinou nejsou připraveni. Příklad? Učení se nazpaměť. Přestože opravdu nesnáším, jak naši učitelé nechávají děti učit se nazpaměť definice (kterým samozřejmě nerozumí), básničky a jiné, pro indického učitele je to často jediná cesta, jak ověřit, jestli se student naučil aspoň něco. Věřím, že až počet dětí ve třídách klesne a úroveň se trochu pozdvihne, učitelé sami přijdou na to, že existují lepší cesty, jak děti něco naučit.

Přesto jsem v Indii zažil situace, kdy jsem opravdu v klidu zůstat nedokázal a řekl si, že s tímhle přeci něco udělat musím. První událost se odehrála vloni na podzim. Z nějakého důvodu jsme s ředitelem kolem desáté ráno sháněli člověka, který ve svém džípu vozí do školy asi dvacet dětí ze vzdálené vesnice. Našli jsme ho spát v jeho autě. Byl opilý a to hodně. Přitom zhruba o tři hodiny později měl odvážet děti zpět. Ředitel to moc neřešil, protože ten muž dětem dopravu poskytuje nezávisle, takže kdyby se něco stalo, škola by snadno argumentovala, že s tím nemá nic společného. Na mě to ale bylo opravdu moc a začal jsem sbírat informace. Od lidí jsem se dozvěděl, že je to opravdu nenapravitelný alkoholik. Když jsem se s tím vším svěřil otci Josephovi (který je jediným člověkem, kterého jsem zde potkal, jehož myšlení se blíží evropskému), pobaveně zvolal: „Ale co sis myslel? Věř mi, že všichni rodiče ho znají a ví, že pije, ale stejně s ním svoje děti do školy pošlou.“ Představa, že mojí snahou změnit současný stav, bych šel opravdu proti všem, mě od mého úmyslu dokonale odradila.

Druhý příběh je bohužel také docela smutný a odehrál se na začátku letošního roku. V době zápisů přišel do školy otec, že chce zapsat svého syna do druhé třídy. Bratr Thomas se ho zeptal, proč ho nepřivedl. Odpověděl něco ve smyslu, že momentálně není doma. Jelikož v naší škole nepotřebujete pro zápis dítěte rodný list ani potvrzení o tom, v jaké škole absolvoval předcházející třídy, bratr Thomas si napsal jeho jméno – Tarun Robidas – přijal zápisné a tím se vše uzavřelo. 

Následně začal školní rok, zhruba po třech týdnech se změnil rozvrh a já jsem začal ve druhé třídě učit matematiku. Brzy jsem si všiml, že mezi dětmi, které nic moc neumí, je jedno, které neumí ale vůbec nic. Ten chlapec se jmenoval Tarun. Jelikož vloni se stalo, že jedna dívka – Rebecca – byla jakýmsi omylem zapsána místo do první do třetí třídy, na což se přišlo až na konci roku a celá záležitost se vyřešila tak, že se dotyčná nechala propadnout a opakuje třetí třídu, rozhodl jsem se, že opakování podobné situace musím zamezit, dokud je čas. Jelikož Tarun byl ze všech dětí ve třídě nejmenší, usoudil jsem (poté, co jsem se dozvěděl, jak probíhal zápis), že ten kluk zřejmě absolvoval jen třídu Nursery (možná ještě KG) a protože jeho otec chtěl ušetřit za školné, rozhodl se přeskočit první třídu (možná i KG) a zapsat ho rovnou do druhé. 

Po krátké konzultaci s učiteli jsem se tedy vydal za naším ředitelem. Celou situaci jsem mu popsal a navrhl, abychom zavolali jeho rodiče, vysvětlili jim, že jejich syn svými znalostmi rozhodně nepatří do druhé třídy (bez ohledu na to, kolik tříd skutečně absolvoval) a přeřadili ho do třídy KG. Ředitel se krátce zamyslel a pak se mě zeptal: „Už dostal knihy?“. „Dostal,“ odpověděl jsem. „Tak jestli už dostal knihy, tak ho necháme ve druhé třídě. Je to blbost rodičů, že ho nechali zapsat do špatné třídy. A pokud to nezvládá, můžou mu přeci zaplatit doučování.“ Namítl jsem, že to s ním bude stejné, jako s Rebeccou – na konci roku propadne a bude tam, kde je teď akorát o rok starší, takže ten rok vlastně zahodí. Ředitel ale nechtěl mít starosti s objednáváním dalších knih, takže na svém rozhodnutí nic nezměnil. 

Tarun tedy i nadále chodí do druhé třídy. V mém čtvrtletním testu dosáhl v matematice na nula bodů z padesáti, stejně jako ve všech ostatních předmětech. Pouze v angličtině měl osmnáct bodů, což je opravdu záhada, vzhledem k tomu, že neumí psát. Ještě smutnější je, že, jelikož nic neumí, stává se terčem posměchu svých spolužáků a jelikož je ve třídě nejmenší, nemůže se pochopitelně při potyčkách bránit silnějším klukům. To všechno negativně zasáhne jeho vyvíjející se osobnost, takže za pár let z něj bude deprimovaný kluk bez sebevědomí, který nedodělá základku, kvůli tomu si nenajde práci a skončí kdoví jak.

A aby toho nebylo málo, jeho život měla ovlivnit ještě jedna událost. Před pár týdny jsme o přestávce seděli s učiteli ve sborovně, když nám jedna mladá učitelka vyprávěla, že v jejich vesnici jeden muž zabil svoji sestru. Prý byl opilý a nelíbilo se mu, že se stýká s nějakým klukem. Za to ji sbil, ale přehnal to a ona na místě zemřela. Policie už ho prý zatkla. No a ten muž má prý v naší škole syna. Chodí do druhé třídy a jmenuje se Tarun. 

Tolik tedy dva příběhy, kdy jsem chtěl porušit svoje pravidlo „nechat indické věci fungovat po indicku,“ ale nakonec jsem stejně neuspěl. Tím, jak se můj pobyt pomalu blíží ke svému konci i moje angažovanost klesá, a tak to vypadá, že už se tu do ničeho „nenamočím“. V Indii spousta věcí funguje podle indických pravidel, které jsou od těch západních hodně odlišná. A já jsem přeci jenom dobrovolník, tak proč si přidělávat starosti řešením problémů, které po mně nikdo nechce.