V soukromé škole příliš dívek nenajdete

Jak mnozí z vás jistě víte, můj pobyt v Indii (a tím i život tohoto blogu) se blíží ke konci. Začínám tudíž více zvažovat, kterému tématu ještě věnuji článek a kterému ne. Tento a možná i příští týden, jsem se rozhodl napsat něco o indických ženách.

Po necelém roce v Indii mám pocit, že postavení zdejší ženy je poněkud dvojaké. Na jednu stranu zde žena v manželství hraje poněkud podružnou roli po boku svého manžela, na druhou stranu se těší výsadám, jako např. vyhrazená místa v autobuse a ve vlaku nebo vyhrazené přepážky na vlakových nádražích.

Celkově ale platí, že na prvním místě je vždy muž (otec Anthony nechápal, jak jsem mohl při vytváření jednoho formuláře dát kolonku „jméno matky“ před „jméno otce“) a indické dívky to moc dobře ví už tehdy, když nastupují do školy. Mají to okoukané ze své rodiny. Během mé dovolené v Radžastánu jsem byl jednou jakýmsi mužem pozván na večeři k němu domů. Se svou ženou měli dvě děti – kluka v sedmé třídě a dívku v páté třídě. V momentě, kdy jeho syn dojedl, otec houkl na svou dceru (tím říkal něco ve smyslu: „kam koukáš, nevidíš, že tvůj bratr dojedl?“), která se okamžitě zvedla od svého jídla, odnesla bratrovi prázdný talíř, přinesla mu sklenici vody, a když vypadal, že mu nic neschází, poslušně se vrátila na své místo a pokračovala v jídle.

Je zřejmé, že takováto výchova nutně ovlivní chování indických dívek ve škole. Vedle kluků jsou vždy mnohem pasivnější, zpravidla se nikdy do ničeho nehrnou jako první a tuto pozici nechávají svým spolužákům. Minulou sobotu, kdy moji druháci dopsali test na sčítání dříve, než jsem čekal, jsem pro ně zorganizoval jednoduchou hru. Dva žáci dostali na tabuli spočítat stejný příklad a ten, kdo ho měl správně jako první, vyhrál. V momentě, kdy děti pochopily, o co se jedná, se mezi kluky strhla málem rvačka o to, kdo bude moci jít k tabuli. Po dvou kolech jsem nabídl možnost účasti dívkám, ale žádná z nich k tabuli jít nechtěla (zde samozřejmě sehrálo roli i to, že dívky obecně nemají takovou touhu soupeřit a předvádět se). Vím jistě, že některé by si také rády zasoutěžily, ale pouze tehdy, kdyby to bylo jen pro holky a kluci by tam nebyli. 

Pokud byste navštívili naši školu a vstoupili do některé z tříd, zřejmě byste si nejdříve všimli, že kluci a holky sedí odděleně – nalevo holky a napravo kluci. Hned potom by vám ale došlo, že kluků je více, a tak někteří sedí v dívčí části. Vysvětlení je prosté. V Indii platí, že zatímco dívka se po svatbě stěhuje do domu ženicha a o svoje rodiče se dále nestará, veškerá zodpovědnost za ně padá na syna, který se má o své rodiče postarat do konce jejich života. V zemi, kde neexistuje penzijní systém (resp. existuje, ale jen pro vybrané státní zaměstnance), je tak pro rodiče klíčové mít alespoň jednoho syna a ideálně co nejlépe vzdělaného, aby měl jednou dost peněz a oni nemuseli jíst suchou rýži. A protože naše škola je soukromá a očekává se, že nabízí lepší vzdělání než ty státní, rodiče, kteří myslí aspoň trochu na budoucnost, dávají svoje děti tam. A protože nemají peněz nazbyt, u nás vzdělávají primárně syny, dcery posílají v lepším případě do státních škol, v horším případě jsou doma, kde se starají o mladší sourozence.

Jak zřejmě vyplývá z předchozího odstavce, vzdělávat dcery v soukromé škole je pro chudé vesničany luxus, který si dovolí jen ti, kteří své děti mají opravdu rádi a nemyslí jen na sebe.

To, jaké vzdělání dívka nakonec získá, se samozřejmě promítá do výběru partnera a jejího následného života v manželství. Dotáhne-li to alespoň na bakaláře, může si být téměř jistá, že jí rodiče seženou manžela-vysokoškoláka, který bude mít nadprůměrný příjem a zajistí jí život v materiální hojnosti. Vzdělané ženy zpravidla chodí do práce a bydlí téměř výhradně ve městech, takže je nečeká starost o slepice, krávy apod.

Naopak ženu, která do školy nikdy nechodila nebo chodila, ale po pár letech přestala, moc růžová budoucnost nečeká. V lepším případě bude mít její manžel stálou práci a ona se bude starat o domácnost. Žít budou v malém domku ve vesnici a zřejmě budou mít dost peněz na jídlo a základní životní potřeby, ale to bude tak všechno. V horším případě pak bude její muž pracovat jen tehdy, když nebudou mít peníze ani na jídlo (to zde není nijak neobvyklé) a ona tak stráví celý život trháním listů na čajové plantáži. O tom, co čeká indickou ženu, z jejíhož muže se stane alkoholik, ani raději psát nebudu.

Jelikož zde nežiji v rodině, ale salesiánské komunitě (jedinými ženami v celém areálu jsou naše čtyři kuchařky), na vlastní kůži jsem roli ženy v rodině zažil jen párkrát, většinou během mé dovolené. Jak už jsem uvedl v jednom mém únorovém článku, žena, která se o rodinu opravdu stará, se nezastaví, jak je den dlouhý. Na druhou stranu jsou zde i matky (a není jich málo), které odvedou své děti v půl deváté do školy, následně se uvelebí pod stromem na trávníku před školní budovou a čas do půl třetí stráví klábosením se svými kamarádkami, jejichž děti chodí do stejné školy. Odpoledne cestou domů nakoupí něco k večeři, vyzvednou prádlo z prádelny (nechat si vyprat a vyžehlit triko stojí v Indii 5 rupií (2 Kč), což je laciné i pro indickou střední vrstvu) a svoje povinnosti coby ženy-hospodyně považují za skončené. 

Tolik první část mého článku o indických ženách. Nutno podotknout, že se týkal především křesťanských rodin. V životě hinduistických rodin hrají hlavní roli kasty, o kterých toho ale příliš nevím. Co se týká muslimů, tak asi sami víte, že muslimská žena je vždy plně podřízená svému muži. Vloni jsem byl v jedné muslimské rodině a doma byl otec (asi 50 let), jedna žena (28 let) a jeden kluk (12 let). Nebyl jsem si jistý, jaký je vztah mezi tou ženou a tím klukem. Nakonec vyšlo najevo, že je to jeho matka. V patnácti letech ji rodiče provdali a od té doby plně poslouchá svého muže. Přestože nosí běžné indické oblečení (burku jsem v Indii viděl jen párkrát), ven sama nesmí. Jejímu muži by to nevadilo, ale sousedi by mu prý říkali, co že je to za muže, že si jeho žena sama courá venku. Tak aspoň v něčem to mají indické křesťanky snazší.