Nejnapínavější kapitola

Zdravím vás všechny naposledy z Indie.

Je to tak, v pátek opouštím náš Golaghat a naposledy usedám k psaní pravidelného článku. Přestože se na cestu zpět už trochu připravuji, teprve nyní u tohoto textu mi začíná skutečně docházet, že odtud opravdu brzy odjedu. A není to moc příjemný pocit. 

Tento příspěvek se mi píše zdaleka nejhůře. To, co jsem za uplynulý rok v Indii zažil, se nedá předat slovy a už zdaleka ne textem. Pocity, které ve mně vyvolaly nejrůznější události, se nedají předat vůbec. Jak vám mám vysvětlit, proč jedna Němka měla při loučení s našimi žáky slzy v očích, přestože ve škole strávila jen půl dne? Zřejmě ji dojala zároveň chudoba, úcta, pokora a radost našich dětí, ale pokud byste tomu chtěli porozumět, museli byste si to přijet prožít sami.

Můj dobrovolnický rok tedy končí a již brzy se na něj budu ohlížet do minulosti. Jsem moc rád, že jsem se sem vydal jako dobrovolník a ne jako turista-cestovatel. Během mé lednové dovolené jsem potkal mnoho tzv. „dlouhodobých turistů“ (jak jsem jim říkal) a většina z nich byla po pár měsících v Indii dokonale unavena až znuděna (jeden Švéd si dokonce připlatil za přebookování letenky, aby se mohl vrátit dříve). Naopak pro mne, člověka žijícího v těsném kontaktu s domorodci, byl prakticky každý den něčím zajímavý a jedinečný. A přestože i já jsem to měl někdy těžké, za celý rok jsem svého rozhodnutí odjet jako dobrovolník do Indie nikdy nelitoval. 

Poznal jsem zde, že vedle světu, ve kterém jsem vyrůstal a přes dvacet let žil, existuje ještě alespoň jeden svět, ve kterém žijí jiní lidé a platí jiná pravidla. A díky tomu jsem trochu více porozuměl světu, do kterého se brzy vrátím. Pozorujíc naše chudé vesničany jsem si připomněl, že není až tak důležité, kolik toho člověk má, ale to, jak je spokojený s tím, co má. A že my máme vše potřebné k tomu, abychom byli doopravdy šťastní. To, co mi můj pobyt v Indii dal, si ale zřejmě plně uvědomím až s odstupem času po svém návratu domů.

Jako dobrovolník jsem se samozřejmě také snažil dávat. Většinu své energie jsem nechal v naší škole, kde jsem denně vyučoval a doučoval. Spolu s naším ředitelem jsme se ji snažili trochu pozdvihnout, byť spolupráce s ním byla dosti náročná. Přesto je to právě naše škola, co mi k srdci přirostlo nejvíce a to samozřejmě díky našim žákům. Děti poznaly, že je mám rád a oplácely mi stejnou mincí. Jen díky nim jsem se na některé hodiny matematiky doslova těšil. Pouze tím, že jsem učil aspoň trochu „po česku“ se mi podařilo z mnoha žáků, kteří propadali, udělat žáky průměrné. Jakmile tyto děti zjistily, že příklady, které zadávám na tabuli, dokážou spočítat i oni, začali se o ně hlásit s takovou razancí, až převraceli lavice (pod kterými se naopak dříve schovávali, aby je učitel nevyvolal). Na jejich radost, když jsem je pochválil za správně spočítané příklady stejně jako na hlasité pozdravy, které na mě volaly při ranním příjezdu, si budu pamatovat dlouho. A to přesto, že většina z nich jsou uličníci na druhou. 

Nyní už mě čeká jen loučení, balení a odjezd. A zanedlouho si budu opět zvykat na život doma.

Jak už jsem napsal v jednom z článků, člověk nemůže být celý život dobrovolníkem. Tímto tedy uzavírám jednu kapitolu svého života. Kapitolu, která byla jednoznačně nejnapínavější a od těch minulých se výrazně lišila. Přesto věřím, že do mého života patří a zůstane tam navždy.

Na viděnou doma!

Děkuji vám všem, kteří jste navštěvovali můj blog. Přiznám se, že váš zájem o něj mě překvapil a potěšil. Již nyní jsem přislíbil uspořádat jedno povídání o Indii, tak budete-li mít zájem, můžete se také přijít podívat. Bližší info bude zde na blogu. 

PS: Neslibuji to, ale rád bych ještě napsal jeden článek po návratu domů.