Příliš složité životy

Jsem zpět z mého dvoudenního a zároveň jistě posledního indického výletu. Hned na úvod se vám svěřím s tím, co mi v ČR opravdu, ale opravdu scházet nebude. Je to indická doprava. Nepíšu to jen tak. Během 180 kilometrů dlouhé cesty (tam a zpět) jsme potkali tři dopravní nehody. Tu první jsme (naštěstí) neviděli, pouze nás na jedné křižovatce zastavila policie, s tím, že nějací lidé blokují hlavní silnici a musíme jet jinudy. Později jsme zjistili, že auto srazilo dívku, která zemřela. Řidič ujel a tak lidé na protest blokují cestu, aby ho policie našla. V Indii bohužel platí, že způsobí-li řidič vážnou nehodu, je-li jeho auto aspoň trochu pojízdné, tak ve sto procentech případů ujíždí. (Druhá nehoda byla ještě čerstvá – motorkář (samozřejmě bez přilby) a cyklista se svíjeli v bolestech na kraji cesty. Třetí byl čelní náraz osobního automobilu do sloupu elektrického vedení. Náklaďák, který z nějakého důvodu vysypal polovinu nákladu do příkopu, jsem nepočítal).

Jelikož ale naše cesta proběhla bez problémů, celý výlet jsem si velmi užil. Protože jsem se na něj vydal s Thomasem, nemusel jsem se téměř o nic starat. Pouze při jeho plánování jsem musel mírně zasáhnout. Když jsem se dozvěděl, že Thomas dostal od Rajeshe za úkol mě provést po všech salesiánských střediscích v Dibrugarhu a Tinsukii, řekl jsem mu: „Prosím tě, hlavně mě nevoz po školách a salesiánských komunitách. Pojeďme raději navštívit nějaké tvoje přátele.“ A tak se stalo. Odpoledne jsme si prošli Dibrugarh a následně se vydali do jedné z přilehlých čajových plantáží, kde nás v malé vesnici čekala jedna velmi pohostinná rodina. 

Jsem už v Indii nějakou dobu, ale přesto mám vždy upřímnou radost, když se dostanu do domu rodiny, která má sice nízké příjmy (matka pracuje na čajové plantáži, otec v továrně vyrábějící čaj), ale jejíž členové se zdají spokojení a doma vládne příjemná atmosféra. Tato rodina toho byla zářným příkladem. Rodiče mají čtyři syny (kolem dvaceti let), přičemž třem z nich zaplatili vzdělání v soukromé anglické škole. Vedle práce se starají o hospodářství – krávy, prasata, kozy, slepice a kachny a mají vlastní rýžové pole a malý vesnický obchod. 

V jejich bambusovém domku toho moc nenajdete, ale nestěžují si, a tak, když jsem u nich včera večer usínal, připomněl jsem si jednu skutečnost, o kterou jsem se s vámi zde na blogu zatím nerozdělil. 

Chudí Indové mají oproti nám jednu velkou výhodu – jejich životy jsou velmi jednoduché. Jak to myslím? My, v západním světě, máme peníze, za které si kupujeme zboží a služby, které nám přinášejí nejen (větší či menší) uspokojení našich potřeb, ale zároveň i starosti. Prakticky všechno, co si pořizujeme, nás stojí rozhodování a následně vyžaduje nějakou údržbu, ať už se jedná o mobil, notebook, kolo, v horším případě auto, dům, bazén. Příklad uvedu sám na sobě. Jen od mého stolu v Indii jsem si zavzpomínal a spočítal, že jsem majitelem zhruba čtrnácti párů „bot“ (počítám vše, co se dá nasadit na nohu). Tady je můj seznam:

Dvoje pantofle – jedny do práce a jedny na doma. Nosit jedny každý den v batohu byl vopruz.

Dvoje sandále – sandále tu nosím celý rok. Jedny se rozpadají, tak jsem si tu koupil nové (bohužel ty nové indické se rozpadly ještě rychleji, než ty staré).

Sportovní boty a tretry – ještě z dob, kdy jsem dělal atletiku.

Letní boty do města a zimní boty do města.

Pohorky – čistě do hor. Zkoušel jsem v nich chodit po Praze a málem jsem se zabil. Na dlažbě hrozně kloužou.

Dvoje společenské boty. Bez těch se vysokoškolák neobejde.

Zimní a in-line brusle.

Boty na snowboard. Na to, že je vyndám jednou za dva roky, zabírají hrozně místa.

Ploutve na potápění – ty už nepočítám, ale také se nosí na nohou.

Nejdříve se vám to možná zdálo moc, ale po přečtení mého seznamu si říkáte, že když odečtete mou sportovní obuv, snadno byste našli osoby, které mají bot ještě víc. Asi nemusím dodávat, že například gore-texové pohorky, vyžadují jistou údržbu (impregnace apod.), in-line brusle nová kolečka, zimní brusle nabrousit a s indickými sandály jsem byl u ševce už třikrát (naštěstí si nikdy nevzal víc, než 5 rupií (2 Kč)). Vydržování takovéto armády bot mě stojí čas i peníze.

A jak jsou na tom Indové? Ti nejchudší nemají boty žádné, většina má ale aspoň jedny – žabky. Například naši kluci na internátu mají dvoje – žabky a školní boty jako součást uniformy. Většina našich vesničanů pak má jedny plné boty a žabky a s tím si vystačí po celý rok. Jinými slovy – péče o obuv jim jistě starosti nedělá. Neřeší, kde koupit nová kolečka do bruslí, ani kde uskladnit boty na snowboard.

Tento příklad jsem uvedl s mírnou nadsázkou. Předpokládám, že obuv opravdu není hlavním zdrojem starostí většiny Evropanů. Vzít si hypotéku? Pokud ano, tak jakou? Jak ji budu splácet? Mám dobrou práci? Neměl bych si najít něco jiného? Jaké si koupit auto? Jakou značku? A kde si vzít leasing? Mám investovat peníze do tohoto finančního produktu nebo do jiného? Jakého si zvolit operátora? A jaký tarif? Jakou si vybrat koupelnu? A jakou zvolit barvu kachliček? Bude hezčí tyrkysová nebo světlá modř? Takovéto a podobné rozhodování dělají mnozí obyvatelé západní civilizace pravidelně a naše životy se díky tomu stávají složitějšími až komplikovanými. Neustále se musíme o něčem rozhodovat, shánět informace a provádět volby.

Naopak chudí vesničtí Indové nic z výše uvedeného nikdy řešit nebudou. Nemusí se rozhodovat, co uvařit k snídani, protože nic jiného než rýže, doma není. Neřeší, jestli mají dobrou práci, protože žádnou jinou mít nemohou. Nepotřebují volit bankovní produkt pro uložení peněz, protože žádné nemají. A tak si v poklidu ráno obstarají hospodářství, pak vyrazí do práce, odpoledne se vrátí, do setmění doma pracují a po večeři jsou spát. 

Netvrdím, že tito lidé jsou šťastnější, než my, protože oni zase řeší jiné problémy. Někteří žijí v manželství po boku člověka, kterého jim vybrali rodiče a oni k němu nemají žádný vztah. V horším případě žijí po boku alkoholika. Dále pro chudé vesničany prakticky neexistuje policie, takže většinu konfliktů si řeší sami a ty tak většinou končí výhrou silnějšího (často doslova). A v neposlední řadě je zde zdravotní péče, která je pro chudé Indy víceméně nedostupná. Mnozí tak žijí celý život s obtížemi, kterých by jich mohla zbavit jedna operace, případně kvalitní vyšetření a předepsané prášky.  

Z těchto a mnohých dalších důvodů bychom si zřejmě život s chudými Indy vyměnit nechtěli. Jsme zvyklí na náš komfort a neradi se ho vzdáváme. V jedné věci se od nich ale inspirovat můžeme – nedělat si naše už tak složité životy ještě složitějšími. Mít před domem bazén je možná fajn, ale když jsem jednou vyslechl, kolik času a peněz si vyžaduje jeho údržba, mám pocit, že se někteří lidé stávají tak trochu otroky svého majetku. Přijedete-li do Indie, přál bych vám zažít, když si indické děti užívají koupel v zatopeném rýžovém poli. Radostnější děti byste nenašli ani v tom největším českém bazénu.

Nové fotky v galerii jsou zde.