Zdravím vás z Dillí!
v předchozím článku jsem se mýlil, neboť nebyl poslední
z Indie. Mezi odjezdem z Golaghatu a odletem z Dillí jsem se
rozhodl udělat třídenní pauzu v hlavním indickém městě. Především proto,
abych v případě problémů či zpoždění nezmeškal svůj let. Půjde-li vše
hladce, chtěl jsem něco podniknout v Dillí, kde bydlí můj indický kamarád
Sanoj, který působil jako dobrovolník rok v Praze. V Indii jsem si
zvykl nic nedohadovat s předstihem, a tak jsem se dva dny před odjezdem
dozvěděl, že Sanoj je momentálně v Norsku. Nyní tedy sedím sám ve svém
hotelovém pokoji a říkám si, že dvoudenní rezerva by bývala stačila…
Než napíši pár řádek o Dillí, vrátím se do našeho Golaghatu.
Poslední čtyři dny jsem si moc neužil. Měl jsem stále dost práce
s přípravou pololetních zkoušek, vedle toho jsem si připravoval svoje věci
na cestu a skoro každý den jsem měl nějakou rozlučku. Nejsmutnější loučení bylo
jednoznačně ve škole – strávil jsem tam kus života a děti mi přirostly
k srdci víc, než bych čekal. Poslední den jsem od některých z nich dostal
propisku, jiné se přišly jen tak rozloučit a potřást mi rukou. Upřímně mě to
dojalo, protože to byly malé děti a přišly samy, nikdo je za mnou neposlal.
Slzy v očích jsem měl ale až tehdy, když jsem při odjezdu viděl smutné
pohledy na tvářích některých z nich. Přestože můj odjezd samozřejmě neprožívali,
jako já, mnohým z nich to evidentně jedno nebylo.
Když jsem se se všemi rozloučil, nezbylo mi než nasednout do
vlaku a vydat se na cestu. Do Dillí to s jednou přestávkou trvá dva dny.
Až ve vlaku jsem si uvědomil, že jsem si nevzal nic na čtení ani žádnou jinou
zábavu (nakonec mě zachránila kniha předchozí dobrovolnice Janky, o jejíž
dovezení mě požádala. Vydat se v červnu z Asámu do Dillí znamená přes
noc přejet do jiného ročního období. Do hlavního města ještě nepřišly monzuny,
takže je zde sucho a horko. Teprve tady jsem pochopil, proč mi v Asámu
bylo takové vedro, přestože se teploty pohybovaly jen kolem 32°C. Zřejmě za to
mohla vlhkost, která byla v Asámu v období dešťů velmi vysoká.
Teploty v Dillí se s těmi asámskými srovnávat nedají –
v novinách jsem si přečetl, že za posledních 25 dní pouze třikrát
nepřesáhly 40°C. Včera po poledni, když jsem si prohlížel Qutab Minar, bylo 42°C.
Jelikož je zde sucho a fouká vítr, dá se v tom ale normálně existovat.
Potím se méně, než když bylo v Golaghatu třicet.
Důvodů, proč nakonec svého rozhodnutí navštívit indickou
metropoli nelituji, je ale víc. Dillí je jiné než Kalkata a další velká města,
které jsem navštívil, a tak vidím Indii opět z trochu jiného pohledu.
Např. indické metro mě docela šokovalo. Komplet nové, moderní, s tím
pražským se vůbec nedá srovnávat. Stejně tak autobusy, patřící dillískému
dopravnímu podniku jsou klimatizované a velmi pohodlné. Překvapily mě ale i
ceny. Když jsem podával průvodčímu v autobuse deset rupií za lístek, jen
se na mě usmál a řekl „twenty five“. A za jednu jízdu metrem jsem dal dokonce
40 rupií (16 Kč). Vám to asi přijde laciné, ale v Indii je to hodně peněz.
V Kalkatě jsem za metro zaplatil čtvrtinu.
Jednou z výhod Dillí je, že i když je tu člověk sám, má
dost možností, jak se zabavit. Přestože nejsem přílišný milovník památek,
rozhodl jsem se, že navštívím aspoň ty, o kterých jsem učil svoje žáky
v předmětu General Knowledge. Aniž bych si to plánoval, spojil jsem to
s jednou neobvyklou činností – smlouvání o vstupné. Půjdete-li navštívit
jakoukoli aspoň trochu známou indickou památku, téměř jistě se stanete obětí
„dvojích cen“. Indické vstupné je 10 rupií, ne-Indové jdou za 250 rupií (100
Kč). Sice přiznávám, že jsme bohatší, než Indové, ale platit dvacet pět krát
víc se mi nechtělo, tak jsem zkusil na člověka za okénkem mluvit
v hindštině a tvrdil jsem mu, že jsem Ind. Vyslechl mě a požádal o
indickou občanku. Tu jsem samozřejmě neměl, ale po další diskuzi mě poslal za
svým šéfem. Než jsem se s ním setkal, došlo mi, jaká je to blbost tvrdit
někomu, že jsem Ind, když v šortkách (Indové nosí dlouhé kalhoty),
v klobouku a s foťákem vypadám jako tuctový turista (o barvě pleti
nemluvě). Změnil jsem tedy strategii. Vysvětlil jsem mu (napůl
v hindštině, napůl v angličtině), že nejsem turista, že žiju
v Asámu, kde učím ve škole. Ukázal jsem mu, že nemám turistické vízum a že
jsem přijel skutečně před rokem a řekl mu, že jsem v Dillí kvůli jeho
prodloužení a poté se do Asámu vrátím. A k překvapení mého samého to
zabralo – dostal jsem lístek za deset rupií. Stejnou strategii jsem ten den
zopakoval ještě jednou a za jeden den jsem tak ušetřil víc, než kolik tu platím
za hotel. Tato metoda už bohužel nezabrala na muslimy před největší indickou
mešitou Jama Masjid. Ti používají jiný přístup. Vstup je zdarma, ale za foťák
se platí 300 rupií. To, že Indové za foťák platit nemusí, asi dodávat nemusím.
Dillíské památky jsem tedy viděl, ale mé oblíbené místo je
jinde. Na břehu Yamuny najdete Raj Ghat, kde proběhla kremace
těla Mahatmy Gandhiho. A kolem něco se rozprostírá nádherný park, kde si můžete
sednout do trávy a připomenout si, že prostý park, pro nás něco tak
přirozeného, je v Indii tak vzácný.
Líbilo se mi tam natolik, že pokud zítra včas nakoupím
poslední dárky, zabalím batohy a připravím se na cestu, vrátím se tam a budu
v klidu pod stínem stromů rozjímat o mém dobrovolnickém roce.
Na viděnou doma.
Žádné komentáře:
Okomentovat