Příběh ze zimní Indie

Skončil další týden a my jsme se v Indii opět přiblížili závěrečným zkouškám (začínají už za osm dní) a konci školního roku. Ve škole jsem byl tento týden jen jednou – tři dny byly plánované i neplánované prázdniny (toho jsme využili s kluky z intru k přípravě na zkoušky) a v pátek a sobotu jsem zůstal doma v posteli. V krku mě bolí tak, že každé polknutí je pro mě, jako kdybych polykal střepy, a protože vážím každé slovo, usoudil jsem, že opravdu nejsem schopen překřikovat čtyřicet uličníků při výuce angličtiny. Nemám tedy ani moc energie na psaní článku, ale popíšu jeden příběh z minulého týdne.

V neděli jsme v naší škole Jivon Jyoti slavili Den rodičů. Jelikož náš ředitel otec Anthony chtěl ukázat svoji školu v co nejlepším světle, muselo být všechno perfektní až dokonalé, takže jsme přípravou trávili opravdu hodně času a poslední tři dny se dokonce vůbec neučilo. Jedním z mých úkolů bylo připravit společně s jedním učitelem hlavní proslov. Napsali jsme ho v pátek a v sobotu jsem se dozvěděl, že ho nebudeme číst my, ale má ho přečíst někdo z dětí.
Ostatní učitelé v těchto situacích postupují zpravidla tak, že podobné záležitosti svěřují vždy těm stejným žákům. Proslovy vždy čte čtvrťák Mojesh, básně zase recituje Shanti nebo Rashmi. Tyto děti navíc vystupují ve většině představení, sebevědomí mají na rozdávání, a některé i díky tomu jsou už docela nafoukané.

Rozhodl jsem se tedy, že tentokrát bude proslov číst někdo, kdo se na pódium nikdy nedostal. Že dám jednou příležitost někomu průměrnému, kdo v miliardové Indii nikoho nezajímá. Vybral jsem čtvrťáka Edmona, o kterém jsem věděl, že dokáže vystupovat před lidmi a v této roli obstojí. Znal jsem i jeho rodinu, kterou jsme jednou navštívili. Rodiče jsou zemědělci a žijí jen z toho, co vypěstují. Přes den pracují na poli a v noci chrání rýžové pole před divokými slony.
Šel jsem se ho tedy zeptat, jestli chce zítra číst proslov. V ten moment mě ale uviděl můj kolega učitel, zděsil se a zvolal: „Toho ne, ten to nezvládne! Dáme to Mojeshovi!“ Já jsem už ale byl odhodlaný tentokrát to Mojeshovi nedat a prosadil jsem si, že to s ním aspoň zkusíme.

Když se Edmon dozvěděl, že bude číst proslov, úplně se rozzářil. Ten kluk dostal zřejmě poprvé takovouto šanci, byl za ni opravdu vděčný a rozhodl se ji chopit naplno. V momentě, když jsem mu podal text, aby ho zkusil poprvé přečíst, mi ale zatrnulo. Ten kluk četl opravdu příšerně, evidentně měl dyslexii, protože přeskakoval slova, zaměňoval písmenka a každé slovo opakoval pětkrát, než se vydal na další. Moje první reakce byla, že takto to zítra přečíst nemůže a musím to dát někomu schopnějšímu. Když jsem ale viděl jeho nadšení a jeho úžasnou snahu přijít na to, jak správně vyslovit další slovo, neměl jsem už to srdce mu ten proslov vzít. Nedokázal jsem mu říct, že čte opravdu hrozně a že to dostane někdo jiný.
Následující čtvrthodinu jsme strávili nacvičováním. Trochu se zlepšil, ale pořád to byla bída. Ostatní učitelé, kteří nás pozorovali, mě museli mít za blázna. Nechápali, proč ztrácím čas nacvičováním proslovu s klukem, který to stejně nepřečte, když Mojesh by to přečetl bez problémů napoprvé. Protože na Edmona už čekal otec, rozloučil jsem se s ním slovy, „je to velmi dobré, ale zítra to musí být dokonalé, takže to musíš ještě hodně hodně trénovat“ (už dříve jsem pochopil, že děti motivuje více pochvala než kritika, i když zdánlivě není na místě). Odpoledne mě ještě potkal ředitel a naznačil mi, jestli to nechci dát někomu jinému, protože tenhle kluk se mu nezdá dostatečně sebevědomý.

Večer jsem tedy šel spát s tím, že to bude propadák, ředitel bude naštvaný a učitelé mě budou mít za blbce, ale rozhodl jsem se, že to vezmu na sebe a Edmonovi už ten proslov nechám.

V neděli ráno Edmon přijel dřív, tak jsem si ho vzal stranou, že to ještě zkusíme trochu vylepšit. V momentě, kdy začal číst, mi ovšem spadla brada podruhé. Ten kluk se té šance chopil opravdu fantasticky. Nechápal jsem, co se stalo, ale on ten proslov přečetl naprosto plynule, bez jediného zaváhání (nacvičoval ho celý den a uměl ho téměř nazpaměť). Přiznám se, že v ten moment mě to opravdu dojalo. Pochopil jsem, že není co zlepšovat, protože on to četl lépe, než by to zvládli naši premianti. Zavolal jsem tedy mého kolegu, aby si proslov poslechl. Byl poněkud překvapený, ale uznal, že to je dobré a že mu to necháme. 

Jak už to ale někdy bývá, happy end se nakonec nekonal. Hodinu před začátkem akce si proslov přečetl náš ředitel, usoudil, že to není dobré a napsal ho celý znova. S úplně novým textem si Edmon samozřejmě nevěděl rady, takže proslov nakonec bez nějakého delšího nacvičování přečetl Mojesh. 

Tento příběh jsem se rozhodl popsat proto, že na jeho konci jsem byl svědkem něčeho, co už mě zde dříve párkrát zaujalo. Mám na mysli velkou morální vyspělost některých malých, chudých dětí. Mnohé z nich jsou mimořádně slušné, upřímné a spravedlivé, přestože nepocházejí ze zrovna ideálního prostředí (salesiáni mi občas vypráví, kolik je v některých vesnicích alkoholiků, gamblerů apod.). Když Edmon viděl, že si s novým textem neporadí, bez jakýchkoli emocí pravil: „Pane řediteli, já to bohužel přečíst nedokážu“ a předal papír Mojeshovi. Místo, abych já utěšoval jeho, že celodenní trénink přišel vniveč, utěšoval nakonec on mě.

Jediný, kdo tak byl v neděli zklamaný, byla jeho maminka. Její snaživý, ale podprůměrný syn, který opakoval třetí třídu, protože propadl ve všech předmětech, se tentokrát na pódium nedostal. 

Dodatek:
Přiznám se, že na té situaci nesu podíl já, protože jsem proslov mohl napsat dřív a dát ho řediteli s předstihem. Jelikož ale musel být v angličtině, tedy jazyce, kterému rozumělo zhruba pět z asi dvou set přítomných rodičů (ani těch pět anglicky mluvících mu ale nerozumělo – jejich angličtina na to nepostačovala), nepovažoval jsem obsah za tak důležitý. Fakt, že v angličtině byla ten den většina programu, komentoval jeden můj kolega slovy: „Budou (rodiče) prostě sedět a čumět jak opice, aniž by rozuměli jedinýmu slovu.“ 

A ještě jedna poznámka:
Článek jsem začal psát v sobotu, v neděli už je mi lépe, to jen abyste si nikdo nedělal starosti o moje zdraví. Akorát jsem dnes zjistil, že na sirupu proti kašli, který mi včera dali v lékárně, stojí, že je k prodeji výhradně na předpis registrovaného lékaře a chybí na něm dávkování…

V galerii se můžete podívat na pár nových fotek.