Zdravím vás z Indie, kde po dlouhém létu definitivně začala
zima (ano, podzim zde nemají). Je to tedy indická zima, takže přes den bývá
příjemných dvacet až pětadvacet stupňů, ale ráno už je poměrně chladno. Je
zřejmé, že moje tělo se po třech měsících vedra začalo adaptovat na zdejší
subtropické klima, a tak je mi po ránu docela zima. Zatím jsem to ale vyřešil
tak, že jsem si koupil košili s dlouhým rukávem. Pravdou je, že Indové
začínají trpět o dost víc. Někteří naši kluci už nosí bundy, šály, čepice i
rukavice. Někdy je to docela vtipné – když se s kluky učíme v mém
pokoji, mají na sobě zimní bundy, zatímco já jsem v šortkách a krátkém
tričku. Zima ale teprve začíná, všichni říkají, že v prosinci a lednu bude
mnohem chladněji.
Tento článek jsem se rozhodl věnovat jazykům, které se
v naší oblasti používají. Zjistil jsem, že je totiž rozdíl, když si člověk
doma přečte na Wikipedii, že v Indii je 29 jazyků s více než miliónem
mluvčích a tím, když sem přijede a vidí, jak to funguje v praxi. Ne, že by
se mě to nějak moc dotýkalo, já se zatím s nikým jiným, než anglicky
mluvícím člověkem nedorozumím. Pár věcí mě ale po příjezdu přeci jen
překvapilo, tak bych se o ně chtěl podělit.
Zajímavé je například už to, že většina lidí v naší
oblasti se dorozumí dvěma až třemi jazyky (a to včetně těch, kteří nechodili do
školy), někteří umí i čtyři jazyky a naopak obtížně byste hledali člověka,
který umí pouze svoji mateřštinu. Jak je to možné? Ač to navenek není poznat,
většina Indů patří původem k nějakému kmeni a doma mluví jazykem
příslušného kmene. Nejpočetnějším kmenem v naší oblasti jsou Adibasi,
kteří mluví jazyky sadrí a kharía (všichni čtyři naši salesiáni jsou Adibasi).
Kdybyste se ale zeptali na kmen lidí ve městě, většina by odpověděla, že jsou
„Assamese“ (tedy něco jako já jsem Čech). Jejich jazykem je asámština, což je
také hlavní jazyk naší oblasti a jeden z více než dvaceti indických
úředních jazyků. No a pak přichází samozřejmě na řadu hindština. Pro tento
jazyk s několika sty milióny mluvčích platí, že v jižní Indii se
s ním prakticky nedomluvíte, ale na severu naopak ano. Všichni se jí učí
povinně na školách a např. v Nagalandu dodá ministerstvo školství každé
soukromé škole jednoho učitele hindštiny, kterého také zaplatí. Hindštinou se
tady dorozumí prakticky každý, faktem ale je, že její znalost je hodně různá.
Zejména ti méně vzdělaní mluví, jak jim slova přijdou do pusy a nějaké
skloňování a časování moc neřeší.
Jazykem, který v tomto výčtu nemohu vynechat, je
angličtina. Než jsem se sem vydal, dočetl jsem se kdesi na internetu, že Indie
je stát s nejvíce anglicky mluvícími lidmi (v Indii prý mluví anglicky
přes 250 mil. lidí, což je více než ve Spojených státech). Tento jazyk zde
ovládají pouze ti vzdělanější. Prakticky všichni se ji naučili tím, že chodili
na anglickou základku (tedy např. do našich dvou salesiánských škol). Ve městě
ale na mluvenou angličtinu prakticky nenarazíte, pouze některé cedule a
billboardy jsou psané v angličtině.
V praxi ale tento jazykový labyrint funguje docela
dobře. Všichni, kteří jsou z našeho Asámu nebo zde už pár let žijí, mluví
asámsky a ti, kteří asámsky neumí, se domluví v hidštině. Lidé
z vesnic pak vedle toho umí ještě svůj kmenový jazyk a ti, co chodili do
anglických škol, umí anglicky.
Zajímavé důsledky má tato situace pro naše děti. Asi 98%
našich žáků jsou Adibasi a většina z nich mluví sadrí (tento jazyk se ve
škole neučí, nemá ani psanou formu). Jelikož jsme anglická škola, tak veškerá
výuka je v angličtině. Jeden z předmětů je asámština a jako další
cizí jazyk pak mají žáci hindštinu. Takhle to funguje od druhé třídy, takže
když nepočítám asámštinu (kterou děti umí), učí se dva cizí jazyky. Jelikož ale
asámština používá jinou abecedu než hindština, znamená to pro ně učit se
vlastně tři abecedy. S tím mají pochopitelně problémy a v asámštině a
hindštině většina dětí propadne.
Nejhorší to mají ty děti, které neumí sadrí ani asámsky. Je
jich sice jen pár, ale ty se pak nedorozumí ani s učiteli, ani se
spolužáky. Jedinou možností je pro ně angličtina, kterou malé děti ještě samozřejmě
neumí. Jednou jsem stál venku před sborovnou a bavil se o jazycích s jedním
naším učitelem. On z ničeho nic odchytil jednoho kluka, který zrovna běžel
kolem a říká: „Tenhle kluk ani sádrí, ani asámština, ani hindština. A protože
je v první třídě, tak ještě ani angličtina. Tenhle kluk jenom kharía.“
Jiný příběh mi zase vyprávěl ředitel druhé školy. Ve třetí třídě byl žák, který
celý rok propadal ve všech předmětech kromě asámštiny. Na konci roku už to bylo
jeho otci divné, tak se vypravil do školy, aby si ujasnil, co se děje. Během
schůzky s ředitelem se zjistilo, že ho dal do naší školy z asámské základky
a ten kluk vůbec neuměl anglicky. Jeho otce prostě napadlo, že anglická škola
bude lepší než asámská, ale jelikož tam sám nikdy nechodil, tak mu nedošlo, že
jeho syn bude mít poněkud problémy.
A jak se s indickými jazyky potýkám já? Záhy po svém
příjezdu jsem zjistil, že anglicky mluví pouze vzdělanější vrstvy a pokud se
budu chtít dorozumět i s průměrnými, chudými Indy, musím se naučit jeden z místních
jazyků. Zvolil jsem si hindštinu, protože pouze tento jazyk bych mohl využít i
mimo Asám. Můj cíl byl naučit se jen mluvit (ne psát a číst), což se neukázalo
jako dobrá cesta, takže jsem následně strávil měsíc jen tím, že jsem se učil
abecedu. Současný stav ale moc dobrý není – rozumím sice některým jednoduchým
otázkám a někdy dokážu odpovědět, ale na to, abych si s někým popovídal,
to ani zdaleka není. Narážím totiž na dva problémy – nemám ani knihu/učebnici hindštiny
(v angličtině), ani učitele, takže se učím sám jen z internetu; nemám moc možnost
hindštinu procvičovat, protože děti ve škole i v hostelu mají přísně
zakázáno mluvit jinak než anglicky. Navíc pro mnoho lidí je hindština až třetí
jazyk, takže je to podobné, jako kdybych přijel do ČR např. z Vietnamu a
začal se učit německy – mnoho lidí němčinu zná, ale v Čechách to nikdy
nepoužívají. Už jsem i uvažoval, že svoji snahu vzdám, protože můj záměr naučit
se dost na to, abych se domluvil během své lednové dovolené, se evidentně
nenaplní. Nakonec ale pomalým tempem pokračuji dál.
O indických jazycích bych mohl psát ještě dlouho, ale
jelikož už jsem opět o polovinu přesáhl plánovanou délku článku, těmito slovy se
s vámi loučím.
Žádné komentáře:
Okomentovat