Zdravím vás na konci zkouškového období z temného
Golaghatu (máme už několik dní rozbitý generátor, takže si večer většinou
užíváme nádhernou tmu). Za pár dní nám v Indii skončí školní rok a mně se
nezadržitelně blíží prázdniny. I když v prosinci ještě budu mít dost co
dělat, přiznám se, že na změnu režimu už se docela těším, protože poslední dny
jsem měl dost práce. Také už mě na konci roku trochu unavovalo, když mi kluci,
které jsem snad už definitivně naučil násobení, dělení a jiné „pokročilé“
matematické operace, občas tvrdí podobné nesmysly, jakože dvě mínus nula je
nula apod. Na začátku týdne ode mě dostali páťáci slovní úlohu (učili se zrovna
trojčlenku). Vzal jsem do ruky jednu skleněnou kuličku a řekl, že stojí 20
rupií. Pak jsem si jich do ruky nasypal víc a řekl, že mám v ruce kuličky
za 180 rupií. Na můj dotaz, kolik jich mám v ruce, jsem se dozvěděl, že
mám ve dlani 360 kuliček. Teprve, když jsem se zeptal, jestli si myslí, že se
mi do ruky opravdu vejde víc než deset kuliček, uznali, že to asi nebylo
správně. Podobné situace mě sice většinou pobaví, ale zároveň mi připomínají,
že ve své snaze naučit kluky myslet, zatím poněkud selhávám.
Tento článek jsem se rozhodl věnovat nákupům, protože za více než čtyři měsíce už jsem tu přeci jen nějaké ty rupie utratil a posbíral jisté zkušenosti, o které se mohu podělit.
Asi nikoho nepřekvapím, když řeknu, že v Indii je pro
Evropana obecně lacino. Většina zboží je zde lacinější nebo stejně drahá, jako
u nás. Tužky pro děti kupuji za korunu kus (2-50 rupie), za pantofle pro
jednoho prvňáka jsem zaplatil dvacku (50 rupií), tisícistránkový
hindsko-anglický slovník mě stál asi 150 Kč a za stejnou cenu tu seženete
pěknou bavlněnou košili. Na zboží, za které byste zde naopak zaplatili více než
doma, narazíte poměrně zřídka. V tento moment mě napadá pouze toaletní
papír (asi 15 Kč jedna role), jablka (60 Kč/kg), pivo (30 Kč/plechovka) a víno.
Toto zboží je v Indii považované za luxusní artikly a kvůli jeho ceně si
ho mohou dovolit jen bohatší Indové. Můžete si být stoprocentně jisti, že ze
zhruba 150 obyvatel našeho areálu Don Bosco používá toaletní papír jen jeden a
to já.
Jedna věc je v Indii ale extrémně levná, a sice služby.
Indů je prostě hodně, většina jich je nevzdělaná, a tak nekvalifikovaná
pracovní síla je zde opravdu hodně laciná. Pro příklad nemusím chodit daleko –
v kuchyni máme dvě kuchařky, které žijí na hranici chudoby (dolar na den –
pravdou ale je, že tu mají stravu a ubytování zdarma, takže na tom zas tak
hrozně nejsou). Když jsem se jednou na začátku svého pobytu zeptal při snídani
salesiánů, jestli si můžu půjčit nějaké nářadí, abych si zvýšil sedlo u kola,
jen se tomu zasmáli a poradili mi, ať neztrácím čas hledáním nářadí, protože ve
městě mi to sedlo zvednou za pět rupií (2 Kč). A pokud náhodou píchnete (což se
mi zde stalo už šestkrát), v servisu vám to zalepí za 10 rupií (4 Kč). Na
nízké ceny jsem si zde zvykl rychle – když jsem jednou potřeboval vyměnit
ložiska v náboji předního i zadního kola, měl jsem sto chutí se se
servismanem začít dohadovat, protože 70 rupií (28 Kč) za půlhodiny práce mi
přišlo opravdu hodně drahé. Skutečnost, že mi to ráno opravoval kluk, který by
měl správně být tak v páté třídě, v tomto článku rozebírat nebudu…
Podobně směšné částky, jako za opravu kola, zaplatíte
například u holiče – 20 rupií, tedy 8 Kč. Také vlaková doprava je zde hodně
laciná. V poměrně pohodlné Sleeper Class (lůžko) můžete urazit tisíce
kilometrů za pár stokorun. Nevím, jestli jsem to už v některém ze článků
uváděl, ale naše anglická škola Jivon Jyoti je soukromá, takže se platí školné.
Jelikož je to ale škola pro chudé, platí se měsíčně 50 Kč (130 rupií). A za
pronájem bambusového 1+1 nezaplatíte měsíčně víc než 160 Kč. Co mě ale pobavilo
nejvíc, byla cena za službu jistého mobilního operátora, kterou používá jedna
moje kamarádka. K předplacené sadě si v Indii většinou můžete koupit
balíček volných SMS. Ona má ten nejdražší: za 40 rupií měsíčně (16 Kč), může
poslat 15 000 SMS do všech sítí.
Co mě naopak na začátku mého pobytu poněkud překvapilo, byla
pasivita některých prodavačů. Asámští obchodníci rozhodně nejsou zdaleka tak
akční, jako jejich kolegové v jiných asijských zemích, kteří vás budou
nahánět do svého obchodu, jen co vás zahlédli na ulici. Ještě mnohem horší je
to u prodavačů-zaměstnanců. Ti mě občas nechají čekat, než si dopíšou esemesku.
Někteří obchodníci mě zase překvapí svými chybami – věty typu „tyto slipy jsou
docela drahé“ opravdu nepatří do slovníku správného prodejce.
Na všem se ale najde něco pozitivního. I díky asámským
obchodníkům se v Indii naučím čekat. Naposledy jsem čekal před obchodem, kde
vždy kupuji toaletní papír. Po deseti minutách už jsem asi působil poněkud
nervózně, protože přišel majitel sousedního obchodu a sdělil mi, že prodavač,
na kterého právě čekám, se šel pomodlit do mešity.
A jelikož právě nemáme proud a baterie mého notebooku
ukazuje už je 14%, nechte mě nyní tento článek ukončit. Příště budu psát o smlouvání.
Žádné komentáře:
Okomentovat