Deník - Cesta a první den v Indii (část třetí)

Poměrně brzy jsem si uvědomil, že venku působím jako pěst na oko (v jeden okamžik kolem mě bylo asi 10 Indů a moc jsem nevěděl, co od nich čekat). Rozloučil jsem se tedy se svými „přáteli“ a šel jsem se přesunout na první nástupiště. Tady jsem roztáhl karimatku a začal psát deník. Mám tu docela klid, akorát občas se něco vyskytne. Když se tady z vlaku vykládala pošta (celé to trvalo přes hodinu, z toho půl hodiny se deset Indů snažilo otevřít zaseknuté dveře), tak se pak na vyskládaných balících uvelebilo pár Indů a jeden si mě asi dvě hodiny prohlížel. 

Teď zase ke mně přišel nějaký „svatý muž“ a chtěl si ustlat dvacet čísel ode mě. Tak jsem mu anglicky řekl, že tady je to moje místo a ten jeho ranec jsem mu odstrčil dál. Moc se mu to nelíbilo, říkal něco v hindštině a ukázal rukou ven, což možná znamenalo, že ten, co by měl vypadnout, jsem já. Jelikož se zrovna v ten moment na mě dívalo více lidí, nevěděl jsem, jestli jsem si nedovolil moc. Každopádně tam už zůstal. 

Z druhé strany, ještě blíž ke mně, leží pro změnu jednonohý Ind. Je polonahý a komáři se to docela množí, tak ten asi malárii moc neřeší. Můj Autan (pozn. sprej proti komárům) zatím funguje. 

Mám ještě čas, tak se ještě zmíním o dvou klucích, kteří u mě byli vlastně úplně první. Chtěli rupie, chvíli jsem odolával, ale byli fakt neodbytní, tak jsem podlehl. Dal jsem jim tedy dvourupii, s tím, že je jako společná pro oba. Hned jsem ale pochopil, že ten, kterému jsem ji dal, si ji nechá pro sebe a ten druhý z ní nic mít nebude. Měl jsem ještě jednorupii, dal jsem ji tedy tomu druhému. Vzal ji, ale pěkně se naštval, protože chtěl samozřejmě taky dvourupii (to jsem pochopil, i když nemluvil anglicky). Už jsem se ale rozhodl, že jim nic dalšího nedám. Ten s tou jednorupkou na mě nakonec ale ještě vyloudil sušenku, čímž se zase naštval ten první, protože ten žádnou sušenku nedostal (pozn. vděku se v Indii dočkáte málokdy. Často se mi stane, že když pro někoho udělám fotky a nechám dvě z nich vyvolat, místo aby mi pak poděkoval, sdělí mi, že správně měly být tři). 

Nakonec ale s kluky byla docela legrace – měli třeba nacvičený jeden trik, kdy si jeden lehl na záda, druhý na něj a dali si vzájemně hlavu mezi nohy a dělali takhle kotrmelce. Pak ale přišel nějaký muž, vrazil každému jednu ránu do zad a odehnal je. Čekání na vlak ale byl nakonec příjemně strávený čas a jsem rád, že jsem nezůstal na tom letišti. Udělal jsem aspoň další krok v poznávání Indie. 

Ještě dodatek k tomu „svatému muži“: příliš rychle jsem si vytvořil předsudek, že Ind, který se ke mně přiblíží, to dělá proto, aby z toho měl nějaký prospěch. Ten člověk na tomto místě možná přespává každý den a dneska si mu tam lehnul nějaký Evropan, který ho tam navíc nechce a strká ho pryč…

O něco málo později mě oslovil jiný Ind, který mluvil plynně anglicky a pak mi pomohl najít vlak a vagon. Ukázalo se, že ten už stál na nástupišti, tak jsem vše rychle sbalil a vyrazil hledat místo. Ten kluk studuje na univerzitě, a tak byl úplně jiný než ti, které jsem dosud potkal. 

Ve vlaku jsem si lehl, věci si dal tak, aby mi je nikdo neukradl, natáhl budík a šel spát.

15.7.

Druhý den jsem se probudil a na okamžik, kdy jsem se podíval z okna, si budu pamatovat ještě hodně dlouho. To, co jsem viděl, se dá popsat jediným slovem – džungle. Ano, my máme lesy, Indové džungli. A já jsem jí právě projížděl. (Pozn.: Přiznám se, že při tom pohledu mi opět trochu zatrnulo a vrátily se mi obavy, kam to vlastně jedu. Teď, při přepisování, se mi vybavil jeden pár let starý zážitek. Pracoval jsem tehdy v jedné malé IT firmě, která sídlila ve sklepě pražského činžáku. Zákazníky jsme tam pochopitelně nevodili, ale občas se tomu vyhnout nedalo. Jednou jsem tam vedl majitele úspěšného e-shopu. Když viděl, ty špinavé schody do sklepa, na celou chodbu se smíchem prohlásil: „No ty vole, kam to du!?“)

Pokračování příště.