Deník - Cesta a první den v Indii (část čtvrtá)

Do Golaghatu jsem dorazil v 7 hodin ráno. To, že je období dešťů, mi připomněla průtrž, která právě probíhala. Na nádraží jsem měl zase o trochu více pozornosti, než v Guwahati. Ale zde bylo jen pár lidí. I tak se mě hned ujal Alam, který byl zvědavý, jako všichni Indové, ale uměl anglicky. Na nádraží pro mě měli dojet salesiáni, aspoň jim to prý říkala Maruška. Ve čtvrt na devět už mě to moc nebavilo, tak jsem Alamovi řekl, že bych si vzal tu rikšu, kterou mi nabízel. On se obrátil na jednoho z rikšáků, dal mu svých deset rupií a řekl, kam mě má odvézt. 

Upřímně nevím, pro koho byla ta cesta těžší, jestli pro něj nebo pro mě. Měl jsem co dělat, abych si udržel své dva batohy, on zase musel občas seskočit a rikšu tlačit. Z Golaghatu jsem neviděl vůbec nic, měl jsem totiž hlavu hned pod střechou a neviděl jsem přes její okraje. Viděl jsem jen cestu a odpadky v příkopech (pozn. nyní, v prosinci, se ochladilo a neprší, takže rikšáci udělali ze svých dopravních prostředků kabriolety). 

Každopádně asi za 15 minut se přede mnou z ničeho nic objevil areál Dona Boska a otec Rajesh stál zrovna hned u vchodu. A tak jsem přesně po padesáti hodinách dorazil úspěšně do cíle!

Moc pěkně a vřele mě přivítal, tak jsem z toho měl radost. Když jsem se ho později nenápadně zeptal, jestli věděl, že dnes ráno přijedu nebo jestli to pro něj bylo překvapení (jinými slovy proč pro mě nikdo nepřijel na nádraží), s úsměvem na tváři řekl, že věděl, že mám někdy přijet, ale úplně zapomněl kdy. Ale že když mě viděl před areálem, řekl si, že už jsem asi přijel (tomu jsme se společně zasmáli). 

Po chvíli mě vzal do mého pokoje, kde budu ale jen do té doby, než holky odjedou (něco přes měsíc). Jsou zde dvě postele a stůl s židlí. K tomu dvě moskytiéry, větrák a okno, to je vše. Pro mnoho lidí by to asi moc vyhovující nebylo, ale mně se tu líbí. Vlastně jsem si až teď uvědomil, že tu není skříň – jelikož nemám s sebou skoro žádné oblečení, tak mi to ani nevadí. Zajímavá situace nastala v koupelně – otec Rajesh řekl, že to je moje koupelna, že většinou teče studená voda a že se můžu klidně osprchovat a on zatím zajistí snídani. Problém byl v tom, že v té koupelně nebyla žádná sprcha. Bylo tam jen umyvadlo, záchod a dva kohouty s vodou. Po chvíli analyzování jsem pochopil, že si asi mám napustit vodu do kýble a pak to na sebe vylít. K tomu jsem došel podle toho, že podlaha měla mírný sklon a ústila v rohu, kde byl odtok. Vedle toho tam byla nádoba na polévání. Tak jsem se tedy „osprchoval“… 

Moje první indické jídlo bylo něco jako ovesná kaše (hodně sladká) a k tomu malá chapati a pálivá omeleta. Bylo to docela dobré. Další jídlo jsem měl asi za 2 hodiny, jednalo se o oběd. Taky mi to chutnalo, akorát mě dost překvapila rýže. Čekal jsem něco na úrovni kvalitní Basmati, ale měli jsme jednu z nejhorších rýží, kterou jsem v poslední době jedl – krátká, tlustá a tvrdá. Přesně to, čemu Khoo (můj spolubydlící v Anglii pocházející z Malajsie) říkal „jíst písek“. Otec Rajesh to zmínil, ještě než jsem si stihl nandat. Řekl, že my určitě máme lepší. Oni prý lepší rýži mají jen o slavnostech. Je prý drahá. 

Následně mě vzal ven a trochu mě provedl po areálu. Během toho se mě občas zeptal, jestli vím, jaký je tohle strom apod. V jeden moment jsem předvedl ukázkový freudovský „chybný výkon“ a náramně se ztrapnil. Otec Rajesh totiž ukázal na husu a zeptal se mě, jestli vím, co je to za zvíře. Jelikož v Anglii jsem takováto slovíčka moc nepoužíval a zvířátka jsem se učil naposledy na základce, nemohl jsem si vzpomenout, jak se řekne husa. Jelikož ale vedle stála koza, téměř ihned ze mě vypadlo „goat“ (koza). Přestože jsem mu později vysvětloval, že to bylo způsobeno jazykovým problémem a nikoli znalostním, vždycky když chceme někoho pobavit, zmíníme historku z prvního dne, kdy si Cyril spletl husu s kozou.

Druhý problém byl, že bylo po dešti a já jsem šel ve svých nových ortopedických pantoflích. Hned byly od bahna, tak abych je hned nezničil, zul jsem si je a vzal je do ruky. Pak jsem si ale uvědomil, že od exdobrovolníků jsem slyšel, že v Indii se boty v ruce nenosí. Zeptal jsem se tedy otce Rajeshe, jestli to, co jsem právě udělal, je v pořádku. Vypadal, že nechce, abych chodil bos, ale moc jsem mu nerozuměl, tak jsem to dál neřešil. Odpoledne také přijeli další dva salesiáni otec Joseph a Dilip. 

Už je po večeři a sedím jen ve spodkách pod moskytiérou a píšu. Odpoledne jsem byl na netu, poslal jsem mail a SMS domů. Jestli to došlo nevím, můj mobil zde nefunguje (pozn.: v severovýchodní Indii je kvůli teroristům zablokován roaming). 

Pozn.: v mém deníku následuje popis mého prvního seznámení se šváby, které jsem ale zmiňoval ve svém druhém příspěvku, tak jej nyní vynechávám.

…Nebýt těch švábů, hodnotil bych svůj první den jako mimořádně dobrý – strava mi vyhovuje a nemám s ní problémy (pozn.: Je opravdu vtipné, to teď po sobě číst. Hned následující den jsem totiž probudil s horečkou a můj žaludek se rozhodl, že indickou stravu neakceptuje tak hladce. Následující dva dny jsem vůbec neměl chuť k jídlu a byl jsem rád za každé sousto, které jsem do sebe dostal). Salesiáni jsou také fajn a otec Rajesh se o mě moc dobře stará. 

Tímto končím vyprávění o mé cestě do tehdy neznámé Indie a prvním dnu v mém současném působišti. Jednalo se o přepis mého deníku, který jsem vydržel psát zhruba dva týdny (do doby než začala škola). O tom, co jsem zde prožíval dále, si můžete přečíst v mých starších příspěvcích na tomto blogu.