Deník - Cesta a první den v Indii (část druhá)

No a pak už přišel ten zmiňovaný kulturní šok. Letiště v Guwahati bylo samozřejmě úplně něco jiného, i když největší rozdíl byl v tom, že jsem tam byl jediný Evropan a začínal jsem silně přitahovat pozornost. Taxikáři, kteří mě zahlídli zvenku, hned ožili. Bylo mi více lidmi doporučeno, abych si vzal „Prepaid taxi“. V ceníku ale bohužel nebylo nádraží (a jen velmi zhruba jsem tušil, jak je to asi daleko), tak jsem nevěděl, kolik by to mohlo stát. Šel jsem se tedy zeptat k okénku a ten člověk mi řekl 425 rupií (něco pod dvě stovky). To se mi na Indii zdálo docela hodně, tak jsem se zeptal, proč to nemá v ceníku a kolik je to asi kilometrů. On mi v něm ukázal na nějaký „bazaar“ a řekl, že je to asi 20 km. Na takovou vzdálenost mi to přišlo docela dobré, tak jsem to vzal (pozn. teď už vím, že kdybych šel ven a začal smlouvat s taxikáři, dostal bych se tam mnohem laciněji. V lednu se tam vydám znovu, ale tentokrát pojedu autobusem (za pár rupií), tak vám bohužel neřeknu, na kolik se to s těmi taxikáři dalo usmlouvat). Venku se na mě hned sesypali všichni taxikáři, ale když viděli lístek od prepaid, nechali mě jít za tím, který mě tam měl odvézt. 

Až v autě jsem se tak mohl trochu rozkoukat. Ani nevím, jestli o tom má smysl psát, protože popíšu to samé, co už popsaly spousty lidí přede mnou. Ocitl jsem se náhle v jiném světě – jiní lidé, jiné domy, jiné stromy, jiná doprava, a tak bych mohl pokračovat. Jako první mě asi zaujaly krávy, sedící v klidu na silnici. Naopak na dopravu jsem byl připraven a zas tak hrozné mi to nepřišlo. Měl jsem pocit, že hlavní pravidla jsou dvě – uhnout větším autům a „být slyšen“ těmi menšími. 

S řidičem taxíku jsem během cesty nemluvil – netvářil se vůbec příjemně a já jsem spíš řešil, jak to udělám, abych mu nezaplatil dřív, než si ověřím, že jsem opravdu na nádraží. Navíc neuměl moc anglicky. Cestu, která nakonec trvala asi půl hodiny, jsem si docela užil. Pouze když jsme projížděli ulicí, kde spali lidé přímo na chodníku, mi trochu zatrnulo. 

To, že jsme nakonec dorazili na nádraží, bylo jasné. Nejen podle počtu vojáků se samopaly, kteří jsou zde prakticky všude, ale i podle cedulí. Když jsem platil tomu taxikáři pětistovkou, zkoušel na mě, že nemá nazpět. Nakonec jsem mu dal 530 a vrátil mi stovku, tak těch pět rupií jsem mu nechal. 

Ovšem v momentě, kdy jsem vystoupil z auta a on odjel, se ztratila poslední hranice mezi mnou a Indií. Už mezi námi nebylo letiště, ani dveře auta. Byl jsem skutečně v Indii – jak by možná řekla bývalá koordinátorka našeho dobrovolnického programu – vydán napospas Indům. Stál jsem před nádražím a většina lidí si mě prohlížela. Tehdy mě napadlo, že jsem možná udělal první chybu. Místo čekání na vlak na letišti s klimatizací, budu čekat zde, kde je vedro a nemám se kam uklidit. 

Další šok ale přišel, když jsem vstoupil na nádraží – lidé ležící jen tak všude na zemi a do toho neskutečný chaos. A nejlepší byly Informace. V kanceláři za sklem stála taková menší usměvavá Inda a před kanceláří asi 10-15 Indů a každý se snažil zeptat se jí na to, co potřeboval. No a ona čas od času vzala mikrofon a prozradila dotyčnému odpověď. Jelikož jsem zjistil, že na mé jízdence (vlakové) je všechno, včetně mého věku a pohlaví, ale není tam uveden čas odjezdu vlaku (zřejmě proto, že se měnil jízdní řád), tak jsem se na ty informace musel vydat taky. Vedl jsem si ale docela dobře – asi za 3 minuty už jsem byl v první řadě a paní zareagovala hned na jedno z prvních opakování mé otázky (nutno podotknout, že za to asi mohla moje bílá kůže). A tak jsem se dozvěděl, že vlak by měl přijet ve 22.30h, tedy za 6 hodin. 

Jelikož na nádraží bylo hrozné vedro, sedl jsem si nejdřív venku. Hned se se mnou začali seznamovat Indové. Vytáhl jsem foťák, abych udělal video, a už se někdo přišel podívat na fotky. Poměrně rychle (asi za půl hodiny) mi ale došlo, že jediné, o co jim jde, je, jak se mě dostat nějaké peníze – nebo mi rovnou něco ukrást (jejich nabídka, že zatímco si půjdu koupit vodu, oni mi pohlídají věci a zklamané obličeje, které si vyměnili, když jsem to odmítl, mě pobavila). Respektive na tu vodu jsem se jich ptal sám a nakonec mě jeden z nich skutečně vzal do nejbližšího obchodu. Za dvoulitrovku chtěl 25 rupií, evidentně to bylo předražené, ale jelikož jsem čekal, že nasadí mnohem větší cenu a taky proto, že jsem byl zaujat zkoumáním neporušenosti uzávěru (slyšel jsem, že někteří obchodníci sbírají prázdné lahve a naplňují je vodou z kohoutku), jsem ani nezačal smlouvat a vzal jsem ji (pozn. teď už vím, že těch 25 rupií byla skoro běžná cena). 

Pokračování příště.