Bez vzdělání se indičtí řidiči nikdy nepolepší

V tomto článku vám neodhalím nic nového, přesto jsem se rozhodl ho napsat. Pojednávám v něm o jednom svém poznatku, který jsem udělal vloni v prosinci.

Na úvod ale trochu novinek z Golaghatu. Ve škole se snad ustálily změny v rozvrhu. Já jsem nakonec přišel o svou angličtinu (vzal si ji náš ředitel, který tak aspoň poprvé získává zkušenosti s praktickou výukou). Místo toho teď učím matematiku ve druhé třídě, což mě ale zatím baví velmi. K tomu mám předmět General Knowledge (něco jako naše vlastivěda) ve druhé až čtvrté třídě a nakonec jednu hodinu konverzace také ve čtvrté třídě. S tím vším jsem velmi spokojený, protože mám stále čas věnovat se ve škole dalším věcem. Jsem ale zvědav, jak dlouho to takto vydrží. Jeden učitel sice odešel, ale poslední informace je, že přibudou dva noví a pak bych asi přišel o tu matiku, kterou mi ředitel dal jen velice nerad. Na nové učitele se ale těším velmi, protože nebudu muset tolik suplovat.

A teď už k dnešnímu tématu. Hádejte, co mě vloni po příjezdu do Indie nejvíce překvapilo? Překvapilo mě pochopitelně mnoho věcí, ale jednu z nich jsem si opravdu neuvědomoval a to jak ohromný rozdíl bude celkově ve vzdělanosti mezi společností českou a indickou. 

Když cestujete po Evropě, na jihu se vám bude zdát, že lidé jsou poněkud nedochvilní, o italských řidičích řeknete, že jezdí příliš agresivně a o seveřanech zase, že jsou příliš konzervativní. Ve skutečnosti jsou si ale všechny evropské národy velmi podobné. 

Ten indický je ovšem odlišný velmi. Moje chyba byla v tom, že jsem si neuvědomil, jak stěžejní vliv na chování člověka má jeho vzdělání. Vzdělání totiž ovlivňuje i to, zdali muž řekne v autobuse „dovolíte?“ nebo to, co udělá na ulici s prázdným obalem od čipsů.

Představte si, že jste na vědecké konferenci, kde přednáší mimo jiné profesor z Brazílie a profesor ze Švédska. Každý vypadá jinak, ale chování budou mít podobné. A teď si srovnejme jiného profesora z Indie a jeho spoluobčana, řidiče náklaďáku, který školu viděl vždy jen zvenku. Věřím, že rozdíl v chování mezi druhou dvojicí bude významnější, než mezi tou první.

A tak jsem se i já jednoho dne ocitl ve světě, jehož občané příliš vzdělaní nejsou. Posuďte sami. Rodina, které zemřela dcera na žloutenku, už je v klidu. Na zahradě zakopala dvě panenky, takže zlí duchové, kteří jí zabili tu první, už na jejich další děti nemohou. A včera jsem se dozvěděl, že jistí tři bratři zabili sekerou svého strýce, protože je to čaroděj a způsobil smrt jednoho jejich sourozence. Nemusím však zacházet do extrémů, stačí říci, že většina aut zde nemá pásy, protože majitel je dávno uřízl a použil na něco užitečnějšího než je poutání se k sedačce. Občas mě ale překvapí i vysokoškoláci. Jedna moje kamarádka nevěděla, co je to Tibet, přestože jeho hranice leží asi 100 km od nás. 

Uvažujme nyní chování Indů na silnicích a představte si, že jste indický předseda vlády. Říkáte si, že už toho je trochu moc. Řidiči nerespektují vůbec žádná pravidla, jezdí opilí, v protisměru atd. a počty mrtvých rostou každým rokem. Policisté se nechají uplatit pár sto rupiemi a nic z toho, co jste zkusili, nepomohlo. Co s tím? Jak to změnit? 

Můj názor je ten, že toto není možné změnit hned, ale jediná cesta, jak něčeho dosáhnout, je zajistit, aby co nejvíce dětí absolvovalo alespoň základní školní docházku. A tímto jsem se dostal k jádru článku. Jsem totiž přesvědčený, že vysvětlovat Indům, kteří do školy nechodili nebo v ní strávili jen pár let, že nemají řídit opilí, že nemají odpadky házet na zem, že mají používat moskytiéry nebo že když se potřebují prodrat plným autobusem, mohou říci „dovolíte“, je prakticky zbytečné. Ne, že bychom našim dětem vysvětlovali pravidla silničního provozu, ale po deseti letech ve škole jsou prostě schopni a ochotni se dále učit. Odnášejí si nejen znalosti, ale jsou z nich jiní lidé. Mají tendenci se pohybovat mezi stejně vzdělanými přáteli, takže se mohou dál vzájemně informačně obohacovat.

Pro tyto všechny důvody a mnohé další se domnívám, že cesta pomoci, která vede k rozvoji vzdělanosti (tím mám na mysli, aby co nejvíce dětí chodilo do školy), je v méně rozvinutých zemích ta správná. Bohužel je to cesta zdlouhavá a Indům bude trvat ještě dlouhá desetiletí, než se vzdělaností a kulturou dostanou tam, kde jsme nyní my Evropané. 

Jejich primární školství se potýká s dvěma hlavními problémy. Státní školy jsou nekvalitní, učitelé se výuce nevěnují a často absentují. Soukromé školy nabízejí lepší vzdělání, ale aby si vydělaly, musí mít ve třídě aspoň šedesát žáků, čímž výuka opět trpí. Konečným důsledkem je pak to, že nejlepší indická univerzita je v žebříčku ARWU (srovnává univerzity z celého světa) až ve třetí stovce. 

Trochu odlišný pohled dostaneme, pokud se podíváme na ekonomickou stránku. I zde jsou sice Indové pozadu, ale tempo, kterým se jejich miliardová země rozvíjí, je obdivuhodné. I v našem zaostalém Asámu je vidět, že životní úroveň roste. Prodeje např. nových motorek a automobilů rostou opravdu rapidně a stejně tak si mnou ruce podnikatelé ve stavebnictví a mnoha dalších odvětvích. 

Přiznám se, že mě ale občas trochu mrazí, když si uvědomím, že v zemi, která je v první desítce na světě (dle HDP), je vzdělaných jen 70% lidí, upalují se zde čarodějnice (zrovna včera jsem se dočetl v novinách, že nám upálili jednu v sousedním okrese) a všemu vládne korupce. I proto tedy Indům přeji, aby se vzdělanost jejich národa rozvíjela alespoň takovým tempem, jakým roste jejich ekonomika.