Jsem rád, že jsem vám minule slíbil článek z dovolené.
Kdybych měl totiž psát o tom, co mě potkalo tento týden, psal bych asi jen o
tvorbě rozvrhu, což by moc zajímavé nebylo. První verzi jsem vytvořil
v úterý a od té doby jsem trávil každý den jeho úpravami. Teprve dnešní
verze vydržela celý den beze změny, ovšem zřejmě ji budu předělávat příští
týden. Náš ředitel sice začal učit, ale dnes mě poslal za sebe do své hodiny a
zdá se, že to po dvou dnech vzdá.
Proto jsem rád, že se mohu v myšlenkách vrátit na
začátek ledna, kdy jsem se spolu s bratrem Thomasem (není salesiánem, ale
jistým způsobem patří do salesiánské kongregace, proto se mu říká „bratr“)
vydal k němu domů do Urísy. Čekala nás cesta vlakem dlouhá téměř 2000 km.
Žádné velké potíže nás naštěstí nepotkaly. Jeli jsme celkem třemi vlaky,
z nichž první i poslední jely načas, pouze prostřední měl sedmihodinové
zpoždění.
První zastávku jsme měli v Rourkele, kde jsme strávili
půl dne u rodiny Thomasova bratra. Tam jsem poznal dva úžasné malé kluky, od
nichž jsem se učil hindštinu. Asi nepřekvapí, že za hodinu v ZOO jsem se
od nich naučil víc, než za týden samostudia (bohužel v Golaghatu hindsky
mluvící rodiny nejsou). Jejich otec Andrias pracuje v ohromné továrně na
ocel a jeho žena Kiran se stará o domácnost. V Indii je to velmi obvyklý
model. Zatímco vysokoškolačky už většinou „jdou po kariéře“, méně vzdělané ženy
do práce nechodí. Pracují pouze tehdy, když plat manžela domácnost neuživí.
(Tím netvrdím, že ty, co jsou doma, nepracují. Naopak, jelikož nemá pračku,
vysavač, ledničku, mikrovlnku a často ani proud, žena v domácnosti se
zpravidla nezastaví od svítání až do soumraku).
Celá rodina bydlí ve skromném malém domečku na předměstí,
který jim poskytuje fabrika. Zajímavá situace nastala, když jsem se chtěl
osprchovat. Koupelnu neměli, myjí se na dvorku domu. Zavedli mě tedy tam, ale
nevěděl jsem, jak hodně se můžu svléct, abych nevyvolal nějaké nepříjemnosti.
Indičtí muži si při koupeli omotají kolem pasu velký ručník a pak se polévají
vodou z malé nádobky. Já jsem žádný neměl, tak jsem se zeptal Thomase,
jestli si můžu vzít plavky. Souhlasil, ale Andrias a Kiran z mého
rozpačitého výrazu usoudili, že jsem zvyklý na větší komfort a jejich
„koupelna“ se mi moc nelíbí.
Večer se k nám přidal další Thomasův bratr Milton a ve
třech jsme se nočním vlakem vydali do Puri, kde jsme měli navštívit Konark
Temple, jeden z nejznámějších indických monumentů. Více než tento monument
(kde jsem mimo jiné platil 25x vyšší vstupné, než Indové), jsem si nakonec užil
koupel v Bengálském zálivu. Poprvé v životě jsem zažil pořádné vlny a
z vody mě nakonec moji indičtí přátelé vytáhli až jako posledního
z celé pláže.
Jelikož jsme přijeli v hlavní sezónně, sehnali jsme jen
jeden hotel za rozumnou cenu, který bohužel neměl moskytiéru. V noci bylo
v pokoji tolik komárů, že ačkoli jsem na sebe vystříkal polovinu
repelentu, nedalo se vůbec spát, a tak jsem to ve 3.45h vzdal, na rameno si dal
foťák a šel na pláž. Tam jsem si chvíli povídal s rybářem, který se
jmenoval Bharat (v hindštině to znamená Indie). Kolem páté ale přišli jeho
kolegové a jediné, co je zajímalo, bylo, abych jim přinesl lahev alkoholu. To
mě poněkud zklamalo. Díky četbě knih z mládí jsem měl dojem, že rybáři jsou moudré,
vyspělé osobnosti a místo toho přede mnou seděla banda špinavých, nevzdělaných
alkoholiků. Ucelenější obraz jsem si udělal tehdy, když jsem navštívil jejich
rybářskou vesnici. Bohužel to byl pohled dost smutný. Všude neskutečně odpadků,
děti si hrály mezi svými výkaly, spousta z nich nechodila do školy a místo
domů chatrče ze dřeva a plechu.
Rybářů je prostě příliš mnoho, takže ceny ryb jsou nízko a
oni si za svou práci příliš nevydělají. Dalšími příčinami tohoto nelichotivého
stavu jsou nevýhodné půjčky (na lodě a vybavení) a pak samozřejmě alkoholismus.
Přesto si na rybáře a jejich ranní zápas s rozbouřeným mořem budu
pamatovat dlouho.
Následující den jsme
se vydali na další cestu, tentokrát už do Thomasova domu, který se nachází ve
vesnici v jedné z nejméně rozvinutých částí Indie. Brzy jsem
pochopil, proč tomu tak je. Většina vesničanů byli zemědělci, kteří se živili
tím, co si vypěstovali. Pracovní příležitosti tam nejsou téměř žádné a někteří
lidé žijí prakticky bez peněz. I Thomasův rodný dům (kde žijí jeho rodiče a
jeden z jeho bratrů s rodinou), potřebuje peníze jen na naftu pro pohon
čerpadla, účet za proud a školné pro děti. Dům mají z hlíny (bambus tam
neroste), tašky na střechu si pálí sami, zuby si čistí rozkousaným koncem
klacíku, talíře se pletou spojením více listů, a když jsem chtěl provázek na
přivázání moskytiéry, přinesly mi děti lýko. Jednou jsem se podivoval, proč má
malá rodina více než 10 krav (a k tomu prase, kozy a slepice). Podle toho,
co mi Thomasova maminka vysvětlila, jsem pochopil, že v nich mají uložené
peníze. Když se někdo z dětí vdává/žení, prodají se dvě krávy a hned je
dostatek prostředků na svatbu.
Celkově jsem si v této vesnici připadal jako ve
skanzenu. Kdyby v domě nebyl proud a rodina nepoužívala mobil, řekl bych,
že se tam před pár stoletími zastavil čas.
Přestože jsem u nich strávil jen tři noci, svůj pobyt tam
jsem si užil. Panovala tam ohromně poklidná a příjemná atmosféra. Nikdo nikam
nespěchal a spát jsme šli už brzy po osmé hodině večer. Bohužel jsem tam byl
ale příliš krátce na to, abych se více zapojil do chodu domácnosti. Po celou
dobu jsem byl považován za hosta, a tak jsem nedostal příležitost se např.
postarat o krávy, vařit nebo pracovat na poli a tím více proniknout do
tamějšího stylu života.
Asi vás příliš nepřekvapím, když řeknu, že celá vesnice se
pomalu vylidňuje. Mladí lidé jsou si vědomi toho, že by je tam čekala jen
každodenní tvrdá dřina na poli, a proto odcházejí do měst. Většina z nich
odejde po desáté třídě na střední a ti schopnější na vysokou. Do svého rodného
domu se pak vrátí už jen proto, aby navštívili své rodiče.
Jedna skutečnost, kterou jsem si uvědomil až po odjezdu
z Urísy, mi ale udělala velkou radost. Thomasovi rodiče jsou oba
analfabeti, ale jeho matka byla prozíravá a podařilo se jí získat peníze na
vzdělání všech svých šesti dětí. Všichni udělali základku, někteří šli i na
střední. A tyto děti mají nyní vlastní rodiny a děti a dvě nejstarší
z nich už studují na vysoké. Během dvou generací se tak z analfabetů
stali vysokoškoláci. Kéž by to samé potkalo děti, které učím u nás
v Golaghatu.
Žádné komentáře:
Okomentovat