Nový školní rok zahájen

Těm z vás, kteří jste si zvykli na mé pravidelné nedělní příspěvky, se omlouvám za to, že jste zde minulý víkend nic nového nenašli. Byl jsem sice v Golaghatu, ale byli tu za mnou čeští salesiáni a zároveň moji přátelé, takže jsem se věnoval jim a psaní jsem musel odložit.

Jak jsem uvedl v posledním příspěvku, v lednu jsou v Asámu prázdniny, a tak jsem se i já vydal na dovolenou. Poprvé (a zřejmě i naposledy), jsem tak opustil náš – v mnohém specifický – severovýchod, a navštívil tři státy – Urísu, Radžastán a Gužarát. Protože jsem zažil mnoho zajímavého, vrátím se ke své dovolené ve dvou článcích za týden a za čtrnáct dnů.

Mezitím ale našim žákům začal nový školní rok a v tomto článku se tedy podělím o dění u nás v Golaghatu.
Je až neuvěřitelné, co všechno se v naší škole změnilo za jediný měsíc. V prosinci jsme zbourali bambusovou část a nahradili ji zděnou. Jak už to v Indii bývá, dokončení se zpozdilo, a tak momentálně učíme v jedné velké učebně zároveň tři třídy, tedy asi 160 dětí. Horší je, že práce probíhají i během výuky, takže o přestávkách se mezi dělníky hemží naši malí žáci. Jelikož dělníci jsou placeni za den práce a nikoli za to, zdali opravdu něco udělají, dávají si záležet, aby pracovali pomalu a dokončení stavby tak zatím není v dohledu.

Na konci prosince mě potěšila zpráva, že získáme novou učitelku. Jednalo se o mladou, schopnou dívku, kterou jsem trochu znal. Věřil jsem, že bude pro školu přínosem, protože se uleví našim přetíženým učitelům. Bohužel si ale před začátkem školního roku našla jinou práci. Nakonec ale jednoho dne přijel náš ředitel otec Anthony do školy s jinou dívkou, kterou slavnostně představil jako novou učitelku. Když jsem se dozvěděl, že ji tehdy do auta dostával pomalu násilím (řečeno s nadsázkou), pochopil jsem, proč ve škole vydržela jen dva dny. Nyní to tedy vypadá, že tento školní rok bude ve stejném personálním složení, jako ten minulý. 

Méně příjemnou změnou je nárůst počtu dětí téměř ve všech třídách. Většina tříd má přes padesát, některé přes šedesát a v nejnižší třídě máme dokonce téměř osmdesát dětí. Právě o náboru do nejnižší třídy Nursery bych mohl napsat samostatný článek. Náš ředitel začal už vloni aktivně shánět žáky. V jedné velmi vzdálené vesnici jich díky závazku zajistit dětem dopravu, získal šedesát. Z jiných vesnic jich přišlo dalších sedmdesát a v jeden moment se zdálo, že budeme mít ve třídě 130 dětí, což je i na Indii hodně. Pak se ale rodiče z první vesnice dozvěděli, že si dopravu budou muset platit (a že bude stát třikrát více než samotné školné), což odradilo téměř všechny, takže jsme skončili na 80 žácích. 

Další změnou, která se mně dotkne nejvíce, bude nový rozvrh, který je bohužel zatím stejně v nedohlednu, jako dokončení naší stavby. Jelikož už ale máme nakoupené učebnice na nové předměty, čekají nás větší změny. My učitelé pevně věříme, že si tentokrát aspoň jednu hodinu denně vezme i náš ředitel, protože z celé školy je to pouze on, kdo ještě nikdy pravidelně neučil (situace, kdy učitelům s deseti lety zkušeností vysvětluje, jak mají učit, jsou přinejmenším úsměvné). Se změnou rozvrhu souvisí také prodloužení výuky, což je jediná novinka, která mě moc nepotěšila. Domů ze školy se teď budu vracet až po třetí hodině odpoledne a musím trochu poupravit svůj denní program.

Další článek bych mohl napsat jen o změnách v našem areálu Don Bosco. Na internát se nám vrátilo méně kluků, tak se z nás stává taková větší rodina. A dnes přijel nový salesián, který s námi bude alespoň pár měsíců. Až se dostaví naše druhá škola (Don Bosco Rangajan), přestěhuje se tam spolu s otcem Josephem. Termín je naplánovaný na duben, ale jelikož k tomu původně mělo dojít už vloni v červnu, jsem si téměř jistý, že se s ním zde setká i další dobrovolník v druhé polovině letošního roku.

A to už jsem se dostal k radostné zprávě, která mě zastihla minulý týden. Po průkopnicích Jance a Marušce a mně, jako jejich pokračovateli, máme dalšího nástupce! Letos v létě by sem měl na rok přijet dobrovolník Jirka. To mě potěšilo nejen proto, že bude v mé činnosti někdo pokračovat, ale i proto, že se jedná o mého kamaráda.

Jelikož během mé dovolené utíkal čas ještě rychleji, než v průběhu předchozího pobytu v Golaghatu, s mírným zděšením jsem po návratu zjistil, že jsem se dostal za polovinu pobytu. A nejen to! Vízum mi vyprší na začátku července, a tak do mého odjezdu z Golaghatu zbývá méně než 5 měsíců. Vám se to zřejmě zdá jako dlouhá doba, ale já vím, že utečou jako voda. Na konci ledna jsem tak poprvé pomyslel na to, že se odtud jednou také budu muset vrátit. Přiznám se, že to moc příjemné myšlenky nebyly, ale jak jsem napsal v jednom z předchozích článků – „člověk nemůže být celý život dobrovolníkem“. Jelikož vím, že můj čas zde je omezený, budu se jej snažit prožít co nejvíce naplno. Rozhodl jsem se skončit se studiem hindštiny a budu se snažit omezit práci na počítači, abych mohl trávit více času s lidmi. Definitivně jsem se rozhodl, že se nijak nezapojím ve druhé škole a místo toho chci více učit a méně suplovat v té naší. 

Kolik se mi toho podaří realizovat, nezáleží jen na mně, ale věřím, že i na druhou půlku svého pobytu budu jednou vzpomínat v dobrém.

V galerii jsou fotky z mé dovolené.