Tak trochu jiná společnost

Vážení přátelé,

musím se vám hned na úvod přiznat, že co se týká psaní článků, jsem rád, že se z Indie brzy vracím domů. Psaní už pro mě není taková radost, jako na začátku, a také mi pomalu začíná docházet inspirace. Přesto vydržím až do konce a naplánoval jsem ještě čtyři články. Poté se z Indie vrátím domů a uzavřu jednu kapitolu svého života. Je možné, že přidám ještě jeden článek psaný po návratu, ale to vám momentálně neslibuji. 

Jelikož píši i o indické kultuře, nemohu vynechat jeden podstatný rys zdejší společnosti, a sice její hierarchizaci. 

 

V nedaleké vesnici bydlí jedna asi šestnáctiletá dívka – Elisabeth – která chodí do deváté třídy v nejlepší škole ve městě (mimochodem, o její rodině jsem psal v minulém článku). Jelikož je velmi chytrá, sympatická i pohledná, když ji potkám, občas mě napadne, komu ji asi rodiče jednou dají za ženu, a doufám, že to nebude žádný alkoholik, násilník či lenoch. Při našem posledním setkání ale Elisabeth tyto moje obavy snadno zahnala. Sdělila mi, že po desáté třídě se chce stát řeholní sestrou (jeptiškou). Nějakou dobu mi to leželo v hlavně (především to, jak si tím v šestnácti letech byla jistá), až jsem se na ní jednou při večeři zeptal otce Rajeshe. Zajímalo mě, jak by srovnal život indické ženy v manželství a život indické sestry v konventu. Jeho odpověď a vysvětlení bylo tak stručné, že jsem se ani nezmohl na další reakci. „Jako sestra získá vyšší společenský status,“ odpověděl. A na to se v Indii hraje.

Pokud nyní čekáte, že vám udělám přednášku o indickém kastovním systému, který je zřejmě jednou z příčin hierarchizace, tak vás zklamu. Pochybuji, že toho o něm vím víc, než vy. Dokonce si ani nepamatuji názvy čtyř základních kast. Důvodem není to, že zde žiji mezi křesťany (i když to hraje velkou roli), ale skutečnost, že v oblasti severovýchodní Indie lidé kasty tolik neřeší. Místo kast se zde hledí na kmenovou příslušnost. Lidé, kteří patří k různým kmenům (tzv. tribals), si ale prosím nepředstavujte, jako polonahé divochy, tancující kolem ohně. Těmi byli možná před sto lety. Nyní je většina z nich více či méně vzdělanými lidmi nejrůznějších profesí. 

Přestože příslušnost k většině kmenů není rozpoznatelná vizuálně, každý tribal má na čele pomyslnou nálepku, která ho řadí k jeho kmeni a jeho původ je všem velice dobře znám. A jak asi správně tušíte, není pravda, že všechny kmeny jsou si rovny, protože některé jsou si rovnější. Mezi dva velké kmeny, na které je zde nahlíženo asi tak, jako česká společnost nahlíží na Romy, patří Adivasi a Bihari. A právě ke kmeni Adivasi patří drtivá většina zdejších křesťanů.

Jak už jsem uvedl, o kastách toho moc nevím. Poprvé jsem se zde s tímto pojmem setkal až po asi měsíci pobytu, když mi jedna kamarádka hinduistka vyprávěla o svém problému, který byl jak z nějakého romantického filmu. Byla zamilovaná do kluka, kterého si chtěla vzít. Její rodiče jí k tomu ale nikdy nedají svolení, protože ten kluk je z nižší kasty. A aby jí to nahradili, našli jí muže ze stejné kasty – jakéhosi perspektivního inženýra – a chtějí, aby si vzala jeho. To pochopitelně zase odmítá ona. Tehdy mě to docela dojalo, ale když jsem se o tom klukovi dozvěděl víc, pochopil jsem, že pro ni opravdu není nejlepším partnerem a v rozhodnutí rodičů možná nehraje roli jen kasta.

Přestože kasty patří do hinduismu, týkají se i křesťanů. Jelikož prakticky všichni křesťané byli původně hinduisté, nesou si svou kastovní příslušnost stále s sebou. Dokonce jsem slyšel, že křesťané v některých diecézích jižní Indie chtějí mít dva biskupy – jednoho pro nižší kasty a druhého pro vyšší. 

Pevná hierarchie je samozřejmě i v naší farnosti. Na vrcholu je Parish Priest (farář a ředitel salesiánské komunity, kterým je otec Rajesh), pak je jeho zástupce a následně ostatní salesiáni. Po nich by byli bratři (budoucí salesiáni), které ale v naší farnosti nemáme. Následně jsou pračaři (starosta vesnice a katecheta v jedné osobě), pak bohatší vesničané a nakonec chudí vesničané. Vše se důsledně dodržuje a pořádá-li se ve vesnici nějaká větší oslava, hoduje se často na třech úrovních. Nejlepší jídlo dostanou salesiáni (uvnitř domu), pak pračaři a významní farníci (venku, ale dostanou stůl a židle) a nakonec ostatní, kteří jedí venku a sedí na zemi (tato skupina tvoří zhruba 90 procent všech přítomných). 

Nedotknutelnost našich salesiánů občas přináší situace, které pro mě byly dlouho nepochopitelné. Naši učitelé v zimě nedostali přes dva měsíce výplatu, ale zajít za otcem Anthonym či Rajeshem a zeptat se, kdy peníze obdrží, si nikdo nedovolil. Jiný příklad je také z letošní zimy. Otec Anthony sháněl náhradu za jednoho učitele a vybral jednu mladou holku ze sousední vesnice. Evidentně učit nechtěla, ale jelikož na ni naléhal, odjela s ním do školy, učila dva dny a pak skončila. Jak mu pak jednou při snídani vysvětlil otec Dilip, „toto není dobrý způsob, jak přijímat nové učitele. Před námi si nedovolí odmítnout, takže učit začnou, ale jakmile bude první příležitost, skončí.“

Přestože já nepatřím k žádné kastě ani kmeni a jsem z tohoto systému vyňat, každý den se mě týká zvláštní forma hierarchizace, a to ta, která panuje na silnicích. Je založena na tom, jaký dopravní prostředek zrovna řídíte. Na indických silnicích zpravidla nenajdete dopravní značky a pravidla se dodržují jen ta, které dá rozum. Přednost se zde často dává podle toho, jaká se setkají vozidla. Jednoznačně nejvýše jsou tak řidiči kamionů, následováni autobusy. Pak jsou větší vozidla a menší vozidla. Následně motorky, cyklisté a nakonec chodci. A protože tato hierarchie je zde pevně zažitá, její nerespektování by mohlo být dost nebezpečné. 

Přestože to z mého článku možná nevyplynulo, tak indická hierarchizace společnosti je něco, co mi doma určitě scházet nebude. Sice se mě až tak netýká (a pokud ano, jsem v ní jako běloch docela vysoko), ale občas musím u jídla poslouchat vyprávění typu, že otec Rajesh dostal při jedné oslavě doma „first priority“, přestože tam byla spousta dalších významných lidí včetně vrchního „Tax Collectora“ nebo si salesiáni stěžují, že jim lidé neplatí farní příspěvky, přitom někteří farníci jsou rádi, že mají na rýži a daal, zatímco salesiáni mají tři auta, dvě kuchařky a ohromné rýžové pole a čajovou plantáž. Holt indičtí salesiáni jsou od těch českých opravdu hodně odlišní.