Vážení přátelé,
musím se vám hned na úvod přiznat, že co se týká psaní
článků, jsem rád, že se z Indie brzy vracím domů. Psaní už pro mě není
taková radost, jako na začátku, a také mi pomalu začíná docházet inspirace.
Přesto vydržím až do konce a naplánoval jsem ještě čtyři články. Poté se
z Indie vrátím domů a uzavřu jednu kapitolu svého života. Je možné, že
přidám ještě jeden článek psaný po návratu, ale to vám momentálně neslibuji.
Jelikož píši i o indické kultuře, nemohu vynechat jeden podstatný rys
zdejší společnosti, a sice její hierarchizaci.
V nedaleké vesnici bydlí jedna asi šestnáctiletá dívka –
Elisabeth – která chodí do deváté třídy v nejlepší škole ve městě
(mimochodem, o její rodině jsem psal v minulém článku). Jelikož je velmi
chytrá, sympatická i pohledná, když ji potkám, občas mě napadne, komu
ji asi rodiče jednou dají za ženu, a doufám, že to nebude žádný alkoholik,
násilník či lenoch. Při našem posledním setkání ale Elisabeth tyto moje obavy
snadno zahnala. Sdělila mi, že po desáté třídě se chce stát řeholní sestrou (jeptiškou). Nějakou dobu mi to leželo v hlavně (především to, jak si tím
v šestnácti letech byla jistá), až jsem se na ní jednou při večeři zeptal
otce Rajeshe. Zajímalo mě, jak by srovnal život indické ženy v manželství
a život indické sestry v konventu. Jeho odpověď a vysvětlení bylo tak
stručné, že jsem se ani nezmohl na další reakci. „Jako sestra získá vyšší
společenský status,“ odpověděl. A na to se v Indii hraje.
Pokud nyní čekáte, že vám udělám přednášku o indickém
kastovním systému, který je zřejmě jednou z příčin hierarchizace, tak vás
zklamu. Pochybuji, že toho o něm vím víc, než vy. Dokonce si ani nepamatuji
názvy čtyř základních kast. Důvodem není to, že zde žiji mezi křesťany (i když
to hraje velkou roli), ale skutečnost, že v oblasti severovýchodní Indie
lidé kasty tolik neřeší. Místo kast se zde hledí na kmenovou příslušnost. Lidé,
kteří patří k různým kmenům (tzv. tribals), si ale prosím nepředstavujte,
jako polonahé divochy, tancující kolem ohně. Těmi byli možná před sto lety.
Nyní je většina z nich více či méně vzdělanými lidmi nejrůznějších
profesí.
Přestože příslušnost k většině kmenů není rozpoznatelná
vizuálně, každý tribal má na čele pomyslnou nálepku, která ho řadí k jeho
kmeni a jeho původ je všem velice dobře znám. A jak asi správně tušíte, není
pravda, že všechny kmeny jsou si rovny, protože některé jsou si rovnější. Mezi
dva velké kmeny, na které je zde nahlíženo asi tak, jako česká společnost
nahlíží na Romy, patří Adivasi a Bihari. A právě ke kmeni Adivasi patří drtivá
většina zdejších křesťanů.
Jak už jsem uvedl, o kastách toho moc nevím. Poprvé jsem se
zde s tímto pojmem setkal až po asi měsíci pobytu, když mi jedna kamarádka
hinduistka vyprávěla o svém problému, který byl jak z nějakého
romantického filmu. Byla zamilovaná do kluka, kterého si chtěla vzít. Její
rodiče jí k tomu ale nikdy nedají svolení, protože ten kluk je
z nižší kasty. A aby jí to nahradili, našli jí muže ze stejné kasty –
jakéhosi perspektivního inženýra – a chtějí, aby si vzala jeho. To pochopitelně
zase odmítá ona. Tehdy mě to docela dojalo, ale když jsem se o tom klukovi
dozvěděl víc, pochopil jsem, že pro ni opravdu není nejlepším partnerem a
v rozhodnutí rodičů možná nehraje roli jen kasta.
Přestože kasty patří do hinduismu, týkají se i křesťanů.
Jelikož prakticky všichni křesťané byli původně hinduisté, nesou si svou
kastovní příslušnost stále s sebou. Dokonce jsem slyšel, že křesťané
v některých diecézích jižní Indie chtějí mít dva biskupy – jednoho pro
nižší kasty a druhého pro vyšší.
Pevná hierarchie je samozřejmě i v naší farnosti. Na
vrcholu je Parish Priest (farář a ředitel salesiánské komunity, kterým je otec
Rajesh), pak je jeho zástupce a následně ostatní salesiáni. Po nich by byli
bratři (budoucí salesiáni), které ale v naší farnosti nemáme. Následně
jsou pračaři (starosta vesnice a katecheta v jedné osobě), pak bohatší
vesničané a nakonec chudí vesničané. Vše se důsledně dodržuje a pořádá-li se ve
vesnici nějaká větší oslava, hoduje se často na třech úrovních. Nejlepší jídlo
dostanou salesiáni (uvnitř domu), pak pračaři a významní farníci (venku, ale
dostanou stůl a židle) a nakonec ostatní, kteří jedí venku a sedí na zemi (tato
skupina tvoří zhruba 90 procent všech přítomných).
Nedotknutelnost našich salesiánů občas přináší situace,
které pro mě byly dlouho nepochopitelné. Naši učitelé v zimě nedostali
přes dva měsíce výplatu, ale zajít za otcem Anthonym či Rajeshem a zeptat se,
kdy peníze obdrží, si nikdo nedovolil. Jiný příklad je také z letošní
zimy. Otec Anthony sháněl náhradu za jednoho učitele a vybral jednu mladou
holku ze sousední vesnice. Evidentně učit nechtěla, ale jelikož na ni naléhal,
odjela s ním do školy, učila dva dny a pak skončila. Jak mu pak jednou při
snídani vysvětlil otec Dilip, „toto není dobrý způsob, jak přijímat nové
učitele. Před námi si nedovolí odmítnout, takže učit začnou, ale jakmile bude
první příležitost, skončí.“
Přestože já nepatřím k žádné kastě ani kmeni a jsem
z tohoto systému vyňat, každý den se mě týká zvláštní forma hierarchizace, a to ta, která panuje na silnicích. Je založena na tom, jaký
dopravní prostředek zrovna řídíte. Na indických silnicích zpravidla nenajdete
dopravní značky a pravidla se dodržují jen ta, které dá rozum. Přednost se zde
často dává podle toho, jaká se setkají vozidla. Jednoznačně nejvýše jsou tak
řidiči kamionů, následováni autobusy. Pak jsou větší vozidla a menší vozidla.
Následně motorky, cyklisté a nakonec chodci. A protože tato hierarchie je zde
pevně zažitá, její nerespektování by mohlo být dost nebezpečné.
Přestože to z mého článku možná nevyplynulo, tak
indická hierarchizace společnosti je něco, co mi doma určitě scházet nebude.
Sice se mě až tak netýká (a pokud ano, jsem v ní jako běloch docela vysoko),
ale občas musím u jídla poslouchat vyprávění typu, že otec Rajesh dostal při
jedné oslavě doma „first priority“, přestože tam byla spousta dalších
významných lidí včetně vrchního „Tax Collectora“ nebo si salesiáni stěžují, že
jim lidé neplatí farní příspěvky, přitom někteří farníci jsou rádi, že mají na
rýži a daal, zatímco salesiáni mají tři auta, dvě kuchařky a ohromné rýžové
pole a čajovou plantáž. Holt indičtí salesiáni jsou od těch českých opravdu
hodně odlišní.
Chápu, že po roce psaní se dostaví jistá únava. Za všechny příspěvky moc děkujeme a těšíme se na poslední čtyři. A klidně mohou být i kratší :-))
OdpovědětVymazatJaV.
Čau Cyrile,
OdpovědětVymazatdíky moc za další příspěvek. Nechávám si posílat notifikace na mail a pravidelně čtu novinky :-) Všechny články jsou moc zajímavé a dávají nahlédnout do úplně jiné kultury. Rád z nich občas vyprávím kamarádům nějaké zvláštnosti Indie :-)
Měj se tam fajn a klidně piš třeba kratší články, i odstavec potěší.
Zdar,
Pavel
Ahoj Pavle,
OdpovědětVymazatdíky.
Já se ty články snažím psát krátké, ale většinou se mi to nedaří :-)
Cyril
Cyrile, nevymlouvat se a koukat psát, únava neúnava, vyčerpání, nevyčerpání.
OdpovědětVymazatDokud víš, že jsi unavený, nejsi unavený.
Zlý Jakub!
Kubo! Ty ses sem taky dostal. To je dobře.
OdpovědětVymazatJinak momentálně je sobota 5.55h a začínám psát nedělní článek, tak neboj :-)
Ahoj Cyrdo,tobě se to krátí a já mám konečně možnost v klidu doma si číst tvé zajímavé čtení.Tak vydrž s psaním až do posledních dnů.IVAHO
OdpovědětVymazat