Deník - Cesta a první den v Indii (část čtvrtá)

Do Golaghatu jsem dorazil v 7 hodin ráno. To, že je období dešťů, mi připomněla průtrž, která právě probíhala. Na nádraží jsem měl zase o trochu více pozornosti, než v Guwahati. Ale zde bylo jen pár lidí. I tak se mě hned ujal Alam, který byl zvědavý, jako všichni Indové, ale uměl anglicky. Na nádraží pro mě měli dojet salesiáni, aspoň jim to prý říkala Maruška. Ve čtvrt na devět už mě to moc nebavilo, tak jsem Alamovi řekl, že bych si vzal tu rikšu, kterou mi nabízel. On se obrátil na jednoho z rikšáků, dal mu svých deset rupií a řekl, kam mě má odvézt. 

Upřímně nevím, pro koho byla ta cesta těžší, jestli pro něj nebo pro mě. Měl jsem co dělat, abych si udržel své dva batohy, on zase musel občas seskočit a rikšu tlačit. Z Golaghatu jsem neviděl vůbec nic, měl jsem totiž hlavu hned pod střechou a neviděl jsem přes její okraje. Viděl jsem jen cestu a odpadky v příkopech (pozn. nyní, v prosinci, se ochladilo a neprší, takže rikšáci udělali ze svých dopravních prostředků kabriolety). 

Každopádně asi za 15 minut se přede mnou z ničeho nic objevil areál Dona Boska a otec Rajesh stál zrovna hned u vchodu. A tak jsem přesně po padesáti hodinách dorazil úspěšně do cíle!

Moc pěkně a vřele mě přivítal, tak jsem z toho měl radost. Když jsem se ho později nenápadně zeptal, jestli věděl, že dnes ráno přijedu nebo jestli to pro něj bylo překvapení (jinými slovy proč pro mě nikdo nepřijel na nádraží), s úsměvem na tváři řekl, že věděl, že mám někdy přijet, ale úplně zapomněl kdy. Ale že když mě viděl před areálem, řekl si, že už jsem asi přijel (tomu jsme se společně zasmáli). 

Po chvíli mě vzal do mého pokoje, kde budu ale jen do té doby, než holky odjedou (něco přes měsíc). Jsou zde dvě postele a stůl s židlí. K tomu dvě moskytiéry, větrák a okno, to je vše. Pro mnoho lidí by to asi moc vyhovující nebylo, ale mně se tu líbí. Vlastně jsem si až teď uvědomil, že tu není skříň – jelikož nemám s sebou skoro žádné oblečení, tak mi to ani nevadí. Zajímavá situace nastala v koupelně – otec Rajesh řekl, že to je moje koupelna, že většinou teče studená voda a že se můžu klidně osprchovat a on zatím zajistí snídani. Problém byl v tom, že v té koupelně nebyla žádná sprcha. Bylo tam jen umyvadlo, záchod a dva kohouty s vodou. Po chvíli analyzování jsem pochopil, že si asi mám napustit vodu do kýble a pak to na sebe vylít. K tomu jsem došel podle toho, že podlaha měla mírný sklon a ústila v rohu, kde byl odtok. Vedle toho tam byla nádoba na polévání. Tak jsem se tedy „osprchoval“… 

Moje první indické jídlo bylo něco jako ovesná kaše (hodně sladká) a k tomu malá chapati a pálivá omeleta. Bylo to docela dobré. Další jídlo jsem měl asi za 2 hodiny, jednalo se o oběd. Taky mi to chutnalo, akorát mě dost překvapila rýže. Čekal jsem něco na úrovni kvalitní Basmati, ale měli jsme jednu z nejhorších rýží, kterou jsem v poslední době jedl – krátká, tlustá a tvrdá. Přesně to, čemu Khoo (můj spolubydlící v Anglii pocházející z Malajsie) říkal „jíst písek“. Otec Rajesh to zmínil, ještě než jsem si stihl nandat. Řekl, že my určitě máme lepší. Oni prý lepší rýži mají jen o slavnostech. Je prý drahá. 

Následně mě vzal ven a trochu mě provedl po areálu. Během toho se mě občas zeptal, jestli vím, jaký je tohle strom apod. V jeden moment jsem předvedl ukázkový freudovský „chybný výkon“ a náramně se ztrapnil. Otec Rajesh totiž ukázal na husu a zeptal se mě, jestli vím, co je to za zvíře. Jelikož v Anglii jsem takováto slovíčka moc nepoužíval a zvířátka jsem se učil naposledy na základce, nemohl jsem si vzpomenout, jak se řekne husa. Jelikož ale vedle stála koza, téměř ihned ze mě vypadlo „goat“ (koza). Přestože jsem mu později vysvětloval, že to bylo způsobeno jazykovým problémem a nikoli znalostním, vždycky když chceme někoho pobavit, zmíníme historku z prvního dne, kdy si Cyril spletl husu s kozou.

Druhý problém byl, že bylo po dešti a já jsem šel ve svých nových ortopedických pantoflích. Hned byly od bahna, tak abych je hned nezničil, zul jsem si je a vzal je do ruky. Pak jsem si ale uvědomil, že od exdobrovolníků jsem slyšel, že v Indii se boty v ruce nenosí. Zeptal jsem se tedy otce Rajeshe, jestli to, co jsem právě udělal, je v pořádku. Vypadal, že nechce, abych chodil bos, ale moc jsem mu nerozuměl, tak jsem to dál neřešil. Odpoledne také přijeli další dva salesiáni otec Joseph a Dilip. 

Už je po večeři a sedím jen ve spodkách pod moskytiérou a píšu. Odpoledne jsem byl na netu, poslal jsem mail a SMS domů. Jestli to došlo nevím, můj mobil zde nefunguje (pozn.: v severovýchodní Indii je kvůli teroristům zablokován roaming). 

Pozn.: v mém deníku následuje popis mého prvního seznámení se šváby, které jsem ale zmiňoval ve svém druhém příspěvku, tak jej nyní vynechávám.

…Nebýt těch švábů, hodnotil bych svůj první den jako mimořádně dobrý – strava mi vyhovuje a nemám s ní problémy (pozn.: Je opravdu vtipné, to teď po sobě číst. Hned následující den jsem totiž probudil s horečkou a můj žaludek se rozhodl, že indickou stravu neakceptuje tak hladce. Následující dva dny jsem vůbec neměl chuť k jídlu a byl jsem rád za každé sousto, které jsem do sebe dostal). Salesiáni jsou také fajn a otec Rajesh se o mě moc dobře stará. 

Tímto končím vyprávění o mé cestě do tehdy neznámé Indie a prvním dnu v mém současném působišti. Jednalo se o přepis mého deníku, který jsem vydržel psát zhruba dva týdny (do doby než začala škola). O tom, co jsem zde prožíval dále, si můžete přečíst v mých starších příspěvcích na tomto blogu.

Deník - Cesta a první den v Indii (část třetí)

Poměrně brzy jsem si uvědomil, že venku působím jako pěst na oko (v jeden okamžik kolem mě bylo asi 10 Indů a moc jsem nevěděl, co od nich čekat). Rozloučil jsem se tedy se svými „přáteli“ a šel jsem se přesunout na první nástupiště. Tady jsem roztáhl karimatku a začal psát deník. Mám tu docela klid, akorát občas se něco vyskytne. Když se tady z vlaku vykládala pošta (celé to trvalo přes hodinu, z toho půl hodiny se deset Indů snažilo otevřít zaseknuté dveře), tak se pak na vyskládaných balících uvelebilo pár Indů a jeden si mě asi dvě hodiny prohlížel. 

Teď zase ke mně přišel nějaký „svatý muž“ a chtěl si ustlat dvacet čísel ode mě. Tak jsem mu anglicky řekl, že tady je to moje místo a ten jeho ranec jsem mu odstrčil dál. Moc se mu to nelíbilo, říkal něco v hindštině a ukázal rukou ven, což možná znamenalo, že ten, co by měl vypadnout, jsem já. Jelikož se zrovna v ten moment na mě dívalo více lidí, nevěděl jsem, jestli jsem si nedovolil moc. Každopádně tam už zůstal. 

Z druhé strany, ještě blíž ke mně, leží pro změnu jednonohý Ind. Je polonahý a komáři se to docela množí, tak ten asi malárii moc neřeší. Můj Autan (pozn. sprej proti komárům) zatím funguje. 

Mám ještě čas, tak se ještě zmíním o dvou klucích, kteří u mě byli vlastně úplně první. Chtěli rupie, chvíli jsem odolával, ale byli fakt neodbytní, tak jsem podlehl. Dal jsem jim tedy dvourupii, s tím, že je jako společná pro oba. Hned jsem ale pochopil, že ten, kterému jsem ji dal, si ji nechá pro sebe a ten druhý z ní nic mít nebude. Měl jsem ještě jednorupii, dal jsem ji tedy tomu druhému. Vzal ji, ale pěkně se naštval, protože chtěl samozřejmě taky dvourupii (to jsem pochopil, i když nemluvil anglicky). Už jsem se ale rozhodl, že jim nic dalšího nedám. Ten s tou jednorupkou na mě nakonec ale ještě vyloudil sušenku, čímž se zase naštval ten první, protože ten žádnou sušenku nedostal (pozn. vděku se v Indii dočkáte málokdy. Často se mi stane, že když pro někoho udělám fotky a nechám dvě z nich vyvolat, místo aby mi pak poděkoval, sdělí mi, že správně měly být tři). 

Nakonec ale s kluky byla docela legrace – měli třeba nacvičený jeden trik, kdy si jeden lehl na záda, druhý na něj a dali si vzájemně hlavu mezi nohy a dělali takhle kotrmelce. Pak ale přišel nějaký muž, vrazil každému jednu ránu do zad a odehnal je. Čekání na vlak ale byl nakonec příjemně strávený čas a jsem rád, že jsem nezůstal na tom letišti. Udělal jsem aspoň další krok v poznávání Indie. 

Ještě dodatek k tomu „svatému muži“: příliš rychle jsem si vytvořil předsudek, že Ind, který se ke mně přiblíží, to dělá proto, aby z toho měl nějaký prospěch. Ten člověk na tomto místě možná přespává každý den a dneska si mu tam lehnul nějaký Evropan, který ho tam navíc nechce a strká ho pryč…

O něco málo později mě oslovil jiný Ind, který mluvil plynně anglicky a pak mi pomohl najít vlak a vagon. Ukázalo se, že ten už stál na nástupišti, tak jsem vše rychle sbalil a vyrazil hledat místo. Ten kluk studuje na univerzitě, a tak byl úplně jiný než ti, které jsem dosud potkal. 

Ve vlaku jsem si lehl, věci si dal tak, aby mi je nikdo neukradl, natáhl budík a šel spát.

15.7.

Druhý den jsem se probudil a na okamžik, kdy jsem se podíval z okna, si budu pamatovat ještě hodně dlouho. To, co jsem viděl, se dá popsat jediným slovem – džungle. Ano, my máme lesy, Indové džungli. A já jsem jí právě projížděl. (Pozn.: Přiznám se, že při tom pohledu mi opět trochu zatrnulo a vrátily se mi obavy, kam to vlastně jedu. Teď, při přepisování, se mi vybavil jeden pár let starý zážitek. Pracoval jsem tehdy v jedné malé IT firmě, která sídlila ve sklepě pražského činžáku. Zákazníky jsme tam pochopitelně nevodili, ale občas se tomu vyhnout nedalo. Jednou jsem tam vedl majitele úspěšného e-shopu. Když viděl, ty špinavé schody do sklepa, na celou chodbu se smíchem prohlásil: „No ty vole, kam to du!?“)

Pokračování příště.

Deník - Cesta a první den v Indii (část druhá)

No a pak už přišel ten zmiňovaný kulturní šok. Letiště v Guwahati bylo samozřejmě úplně něco jiného, i když největší rozdíl byl v tom, že jsem tam byl jediný Evropan a začínal jsem silně přitahovat pozornost. Taxikáři, kteří mě zahlídli zvenku, hned ožili. Bylo mi více lidmi doporučeno, abych si vzal „Prepaid taxi“. V ceníku ale bohužel nebylo nádraží (a jen velmi zhruba jsem tušil, jak je to asi daleko), tak jsem nevěděl, kolik by to mohlo stát. Šel jsem se tedy zeptat k okénku a ten člověk mi řekl 425 rupií (něco pod dvě stovky). To se mi na Indii zdálo docela hodně, tak jsem se zeptal, proč to nemá v ceníku a kolik je to asi kilometrů. On mi v něm ukázal na nějaký „bazaar“ a řekl, že je to asi 20 km. Na takovou vzdálenost mi to přišlo docela dobré, tak jsem to vzal (pozn. teď už vím, že kdybych šel ven a začal smlouvat s taxikáři, dostal bych se tam mnohem laciněji. V lednu se tam vydám znovu, ale tentokrát pojedu autobusem (za pár rupií), tak vám bohužel neřeknu, na kolik se to s těmi taxikáři dalo usmlouvat). Venku se na mě hned sesypali všichni taxikáři, ale když viděli lístek od prepaid, nechali mě jít za tím, který mě tam měl odvézt. 

Až v autě jsem se tak mohl trochu rozkoukat. Ani nevím, jestli o tom má smysl psát, protože popíšu to samé, co už popsaly spousty lidí přede mnou. Ocitl jsem se náhle v jiném světě – jiní lidé, jiné domy, jiné stromy, jiná doprava, a tak bych mohl pokračovat. Jako první mě asi zaujaly krávy, sedící v klidu na silnici. Naopak na dopravu jsem byl připraven a zas tak hrozné mi to nepřišlo. Měl jsem pocit, že hlavní pravidla jsou dvě – uhnout větším autům a „být slyšen“ těmi menšími. 

S řidičem taxíku jsem během cesty nemluvil – netvářil se vůbec příjemně a já jsem spíš řešil, jak to udělám, abych mu nezaplatil dřív, než si ověřím, že jsem opravdu na nádraží. Navíc neuměl moc anglicky. Cestu, která nakonec trvala asi půl hodiny, jsem si docela užil. Pouze když jsme projížděli ulicí, kde spali lidé přímo na chodníku, mi trochu zatrnulo. 

To, že jsme nakonec dorazili na nádraží, bylo jasné. Nejen podle počtu vojáků se samopaly, kteří jsou zde prakticky všude, ale i podle cedulí. Když jsem platil tomu taxikáři pětistovkou, zkoušel na mě, že nemá nazpět. Nakonec jsem mu dal 530 a vrátil mi stovku, tak těch pět rupií jsem mu nechal. 

Ovšem v momentě, kdy jsem vystoupil z auta a on odjel, se ztratila poslední hranice mezi mnou a Indií. Už mezi námi nebylo letiště, ani dveře auta. Byl jsem skutečně v Indii – jak by možná řekla bývalá koordinátorka našeho dobrovolnického programu – vydán napospas Indům. Stál jsem před nádražím a většina lidí si mě prohlížela. Tehdy mě napadlo, že jsem možná udělal první chybu. Místo čekání na vlak na letišti s klimatizací, budu čekat zde, kde je vedro a nemám se kam uklidit. 

Další šok ale přišel, když jsem vstoupil na nádraží – lidé ležící jen tak všude na zemi a do toho neskutečný chaos. A nejlepší byly Informace. V kanceláři za sklem stála taková menší usměvavá Inda a před kanceláří asi 10-15 Indů a každý se snažil zeptat se jí na to, co potřeboval. No a ona čas od času vzala mikrofon a prozradila dotyčnému odpověď. Jelikož jsem zjistil, že na mé jízdence (vlakové) je všechno, včetně mého věku a pohlaví, ale není tam uveden čas odjezdu vlaku (zřejmě proto, že se měnil jízdní řád), tak jsem se na ty informace musel vydat taky. Vedl jsem si ale docela dobře – asi za 3 minuty už jsem byl v první řadě a paní zareagovala hned na jedno z prvních opakování mé otázky (nutno podotknout, že za to asi mohla moje bílá kůže). A tak jsem se dozvěděl, že vlak by měl přijet ve 22.30h, tedy za 6 hodin. 

Jelikož na nádraží bylo hrozné vedro, sedl jsem si nejdřív venku. Hned se se mnou začali seznamovat Indové. Vytáhl jsem foťák, abych udělal video, a už se někdo přišel podívat na fotky. Poměrně rychle (asi za půl hodiny) mi ale došlo, že jediné, o co jim jde, je, jak se mě dostat nějaké peníze – nebo mi rovnou něco ukrást (jejich nabídka, že zatímco si půjdu koupit vodu, oni mi pohlídají věci a zklamané obličeje, které si vyměnili, když jsem to odmítl, mě pobavila). Respektive na tu vodu jsem se jich ptal sám a nakonec mě jeden z nich skutečně vzal do nejbližšího obchodu. Za dvoulitrovku chtěl 25 rupií, evidentně to bylo předražené, ale jelikož jsem čekal, že nasadí mnohem větší cenu a taky proto, že jsem byl zaujat zkoumáním neporušenosti uzávěru (slyšel jsem, že někteří obchodníci sbírají prázdné lahve a naplňují je vodou z kohoutku), jsem ani nezačal smlouvat a vzal jsem ji (pozn. teď už vím, že těch 25 rupií byla skoro běžná cena). 

Pokračování příště.