Indické posvícení

Jelikož jsem dnes nestihl prakticky nic z toho, co jsem chtěl, rozhodl jsem se, že místo obvyklého článku nahraju jen nějaké fotky do galerie. Pak jsem si řekl, že aspoň vysvětlím, proč jsem to dnes nestihl. Nakonec jsem si ale uvědomil, že by z toho byl stejně normální článek, takže tentokrát to je pár postřehů z dnešní neděle.

Ráno jsem vstal v šest hodin, což je doba, kdy už to v areálu Don Bosco žije. Jak salesiáni, tak kluci z intru, tak kluci z učiliště (říkáme jim „Technical Boys“) vstávají každý den v pět, takže když jsem šel v šest deset do Janky pokoje (teď už mého pokoje), všichni už venku pracovali. Přijde mi, že Indové obecně vstávají mnohem dříve, než jsem zvyklý z domova. Nedávno mi večer volala jedna kamarádka učitelka z Rangajan School, jestli bych jí druhý den mohl půjčit flashku. Potřebuje si uložit nějaké písničky a přinést je do školy (prosím nedělejte si iluze, že by v její škole byl nějaký počítač, měla to do hudebního přehrávače). Řekl jsem jí, že to není problém a že vstávám v půl šesté. „OK, tak já k tobě v šest pošlu bráchu,“ zněla její odpověď. Její bratr má sice školu od devíti, ale vstává stejně jako já. Indové tak ráno, než jdou do práce, stihnou ještě spoustu věcí.

Ve svém novém pokoji jsem nakonec strávil asi deset minut, během nichž jsem přemýšlel, jak uspořádat 3 kusy nábytku, které tam jsou (2 postele a stůl). Nakonec jsem se spokojil s tím, že jsem otočil stůl o devadesát stupňů, abych mohl lépe čelit návštěvám. Jinak ten pokoj je opravdu obrovský. Přestože případného spolubydlícího bych asi snášel velice těžko, cítím se trochu hloupě, že ho mám sám pro sebe. Naše kuchařky jsou celkem čtyři v pokoji, který je skoro poloviční a co se týká Technical Boys, tak těch je téměř 60 a spí všichni v jedné místnosti!

Včera jsem se dohodl s otcem Rajeshem, že s ním dnes pojedu do jedné z vesnic, kde budou slavit posvícení. Prý vyrazíme v devět (což může v Indii znamenat také v deset – sám mi řekl, že pokud bude mít práci, vyjedeme později). Jaké tedy bylo moje překvapení, když mi v 8.50h klepal na dveře, že právě vyrážíme. Indie mě už ale naučila v takovýchto situacích reagovat promptně, takže jsem se za minutu oblékl a v další minutě už jsem naskakoval do džípu, kde už byli (k mému údivu) všichni připraveni a čekali jen na mě.

Když jsme dorazili do vesnice, už na nás čekaly děti s uvítací písní. Když přijede kněz (v tomto případě salesián otec Rajesh, do jehož farnosti vesnice spadá), je to pro vesničany vždy velká událost. Tentokrát to bylo ještě umocněné tím, že se slavilo posvícení. Po přivítání jsme dostali něco k jídlu. Měl jsem hlad a jako jediný jsem snědl všechno, co mi dali. Později se to ukázalo jako nejlepší, co jsem v neděli udělal – další jídlo – oběd – byl totiž až v půl čtvrté. 

V galerii se můžete podívat na fotky, jak slaví Indové posvícení.

Nebyla by to Indie, abych si i z dnešního dne neodnesl nějaký zážitek, který mi v paměti zůstane delší dobu. Když byly oslavy u konce, sešla se celá vesnice na společný oběd (rýže, dál a maso). Půjčil jsem v tu dobu jedné Indce svůj foťák, a přestože evidentně fotila poprvé v životě (nebo právě proto), velmi ji to chytlo a chtěla mi udělat fotku, jak mě krmí rýží jedna malá holčička. Takže jsem si vedle ní kleknul, a když jsem ji viděl, jak žmoulá ve své pravé ruce rýži s dálem, řekl jsem si, že to nemusím brát tak vážně a bude stačit, když jen otevřu pusu, jakože mě krmí. Pak jsem ale pochopil, že ta holčička mi opravdu chce dát aspoň jedno sousto, tak jsem jí chtěl udělat radost, otevřel jsem pusu a to, co mi právě užmoulala, jsem snědl. Bohužel v ten moment to pro změnu zase nečekala ona, takže jsem ji při tom kousnul do prstu. No, celá vesnice se tomu nasmála a myslím, že ta holčička o tom bude jednou vyprávět svým dětem (tuto situaci dokumentuje tato fotografie – všimněte si, jak naše počínání sledují všichni přítomní).

Když jsem se tedy i já pořádně najedl (po několika hodinách hladovění), nasedli jsme všichni do auta a vydali se na cestu zpět. Brzy jsem ale zjistil, že ještě nejedeme zpět, ale do jiné vesnice, kde nedávno zemřel jeden významný člověk. Jak jsem pochopil, přestože byl pohřben před více než týdnem, dnes byl den, kdy přicházeli pozůstalé navštívit všichni vesničané z okolí. No a součástí toho bylo, že se podávalo jídlo (jak jinak než rýže, dál a maso). Na moji námitku, že jsem se před půl hodinou nacpal k prasknutí, mi bylo odpovězeno, že odmítnout by byla urážka rodiny, takže jsme se všichni pustili do dalšího jídla. Já jsem to měl ještě těžší, protože mi jedna sestra, co nás doprovázela, zakázala pít jejich vodu. Ve vesnicích totiž vodu nefiltrují. Dají vám to, co napumpují ze studny, což samozřejmě není dobré. Obecně se snažím vodu ve vesnicích nepít, ale není to lehké. Zkuste si přijít k někomu domů a začít mu vysvětlovat, že voda z jeho studny, kterou pije celý život, může být špatná a že vy ji pít nebudete. No nakonec jsem to snědl a kolem páté jsme vyrazili zpět.

Vidím, že nakonec je z toho můj nejdelší příspěvek a to bych mohl v psaní klidně pokračovat. Díky tomu opět odkládám stěhování, které tak začíná nabírat poněkud indické zpoždění.

PS: Děkuji vám všem za důvěru a zájem o moje zdejší působení. Tento týden jsem zaznamenal 10 000 zobrazených fotek v galerii (od jejího vzniku v červenci).