Pane učiteli, spěchejte!

Vítám vás při čtení prvního příspěvku z mého nového pokoje. Byť se zpožděním, nakonec jsem se přestěhoval a za těch pár dní jsem se v něm už i zabydlel. I když stěhování nebyla moje volba, jsem rád, že tu jsem – nový pokoj má totiž více výhod než nevýhod. Poslední nevýhodu – absenci záložního zdroje světla – jsem vyřešil dnes, kdy jsem si ve městě koupil výbornou jedenáctiwattovou přenosnou lucernu. Kdyby tu nebylo tolik mravenců (zatím se zdá, že jsem šváby vyměnil za mravence), považoval bych to za nejlepší pokoj v celém areálu.

I když ještě není u konce, vypadá to, že uplynulý týden byl neobvykle chudý na překvapivé a nečekané události (jsem tu už nějakou dobu a jen tak něco už mě nepřekvapí), a tak dnes přidávám pár řádků o indických dětech. Právě ony jsou totiž zdrojem většiny radosti, kterou mi zde moje působení přináší. 

Jak naši školáci, tak kluci z intru, se v jedné věci naprosto odlišují od dětí českých. Mám na mysli jejich životní úroveň a celkově podmínky, ve kterých vyrůstají. Zatímco české děti žijí v pohodlných domech a bytech a doma mají většinu výdobytků moderní civilizace včetně počítače s internetem, indické děti žijí v domcích z bambusu a některé nemají doma ani proud a pro vodu chodí do společné studny. Jelikož ale většinou neví, že by jejich život mohl být lepší, jsou spokojené s tím, co mají a ohromně vděčné za všechno, co dostanou navíc. V srpnu jsme začali ve škole všem žákům zadarmo rozdávat svačinu. Jednalo se o suchou housku a malý kousek sladkého koláče. Dětem vůbec nevadilo, že po houskách běhají mravenci (kteří si k nim od rána našli cestu) a nadšeně mi housky brali z rukou. Rodiče jim totiž žádnou svačinu nepřipraví, takže děti mají odpoledne hlad (mimochodem – mezi 280 dětmi byste nenašli ani jedno s nadváhou). Navíc většina z nich má třikrát denně k jídlu rýži, takže je to pro ně příjemná změna.

Indické děti jsou plné života. Když přijdete o přestávce k nám do školy, budete se proplétat mezi běhajícími a smějícími se žáky. Když je ráno potkám na cestě do školy, nedělají, že mě nevidí, ale hlasitě volají: „Good morning, Sir!“. Odpoledne jsou pak schopné se poprat o to, koho svezu na nosiči mého kola kus cesty domů. A když už vyrazím ze školy, potkávám na cestě malé dětičky z asámských škol, které na mě volají: „Bye, Miss!“ (nashledanou, paní učitelko), což se naučily, když tudy jezdila moje předchůdkyně Maruška.

Vzhledem k tomu, v jakých vyrůstají podmínkách, jsou zdejší děti také ohromně samostatné. Už šestileté děti na školním intru (zde se místo internátu používá slovo „hostel“) se o sebe (kromě vaření) musí umět kompletně postarat. Rodiče sice zpravidla nebydlí dál než 20-30 kilometrů, ale někteří svoje děti navštěvují jen jednou za několik týdnů. 

To všechno jsou důvody, proč si indických dětí opravdu vážím a mám je moc rád. A to přesto, že se některé z těchto vlastností projevují negativně v mých hodinách, kdy se děti baví a nedávají pozor.

Na závěr bych se ještě přeci jenom rád podělil o jeden zážitek z tohoto týdne. Ve čtvrtek ráno jsem na cestě asi jeden kilometr před naší školou potkal jednoho z mých nejlepších žáků – Rohita. Jel na kole, ale vlastně nevím, jestli se tomu dá říkat kolo. Bylo napůl rozpadlé, blatníky uvolněné, takže rachtaly na půlku vesnice. Kolo bylo zrezlé a nastříkané na růžovo a chyběla mu přední brzda a zadní prakticky nebrzdila (to jsem zjistil později ve škole). Co ale bylo podstatnější, kolo bylo na Rohita moc velké, takže na něm nemohl jet normálně, ale musel šlapat z jedné strany pod rámem (viz tato fotografie). To je v Indii docela časté, rodiče většinou nemohou svým dětem koupit každých pár let nové kolo, takže třeba ve třetí třídě dostanou jedno, které jim musí vydržet až do desítky. To hlavní, co jsem si z našeho setkání ale odnesl, byla jeho radost z toho, že má kolo (většina dětí chodí pěšky) a jeho ohromné úsilí ovládnout ho a dostat se do školy včas. Každých sto metrů musel zastavit, protože neudržel rovnováhu. Zatímco já bych na jeho místě už dávno zahodil kolo do příkopu s konstatováním, že na něčem takovém přece nemůžu jet, on vždy znovu nasedl, aby urazil další kus své cesty. A když viděl, že zastavuju a fotím si ho, zavolal na mě: „Sir, go fast. The bell will ring!“ (pane učiteli, pospěšte si, škola za chvíli začne!). Však si všimněte jeho usilovného výrazu v obličeji. 

Je asi jasné, že doma bych něco takového nezažil. Jsou to drobné momenty, ale naplňují mě radostí. I kdybych měl ve třídě jen jednoho takového žáka (a že jich tam o moc více není), učil bych tam rád.

Do galerie jsem přidal pár fotek našich žáků.