Učit a učit

Minulý příspěvek jsem začínal slovy: I když ještě není u konce, vypadá to, že uplynulý týden byl neobvykle chudý na překvapivé a nečekané události… No a chvíli potom, co jsem ho nahrál na blog, jsem poprvé v životě zažil zemětřesení. Přestože, jak jsem se druhý den dozvěděl, si v některých částech Indie vyžádalo lidské oběti a velké škody na majetku, u nás v Golaghatu bylo jen velmi slabé. Trvalo asi 15 vteřin a trochu se mi přitom klepala židle. Samozřejmě to neznamená, že by nemohlo někdy přijít silnější, ale jelikož bydlím v přízemí a stačí mi udělat 3 kroky a jsem venku, zdá se, že Indie ukrývá větší rizika, než je zemětřesení.

Jeden z předsudků, s nímž jsem do Indie přijel, byl, že Indové jsou hrozně líní. Teď už vím, že není možné generalizovat – zatímco někteří dřou od rána do večera, jiní od rána do večera sedí před svým domem a koukají, kdo jede po silnici. Tento článek je tedy o tom, jak vypadá běžný den v kůži člověka, který patří do té první skupiny.

Sushila je učitelkou v naší škole Jivon Jyoty. Je jí kolem padesáti let (přestože v Indii prý není neslušné zeptat se ženy na věk, zatím jsem to nezkoušel) a nevdala se, takže ji děti i učitelé ve škole oslovují Miss (slečno). Bydlí v malém, vesnickém domku asi 15 minut chůze od školy spolu se svýma dvěma neteřemi (4. a 9. třída) a jedním synovcem (10. třída), kteří se k ní vždy přes školní rok nastěhují. Domek má pronajatý, jedná se o útulné, bambusové 1+1, za které platí sympatických 400 rupií měsíčně (asi 160 Kč). Vypadá takto.

Její pracovní den (pondělí až sobota) začíná v 5 hodin ráno, což je doba, kdy pravidelně vstává. Následuje ranní hygiena a případné drobné domácí práce, které je zrovna třeba vykonat. Času není nazbyt, protože v šest hodin už čeká ve dveřích první žák, který přišel na doučování - tuition. Říkat tomu doučování je ale trochu zavádějící – vzdělaní nebo bohatší rodiče totiž platí svým dětem soukromé hodiny, a to i tehdy, pokud má jejich dítě nejlepší výsledky z celé třídy. A ono to tak často i bývá. Jelikož většina našich žáků doma knihu nevyndá, jak je den dlouhý, mívají ti, kterým rodiče platí soukromé hodiny, lepší výsledky, než ostatní.

V sedm hodin tedy tento žák odchází a Sushila si za hodinu doučování přišla zhruba na 15 rupií (6 Kč).

Pokud už to neudělala její starší neteř, dá hned poté vařit rýži. Nejdříve tedy musí samozřejmě připravit dříví a zatopit, takže všechno nějakou dobu trvá a všichni jsou rádi, když můžou včas vyrazit do školy. Rýže je základem indické kuchyně a Sushila ji má většinou třikrát denně. Nestěžuje si však, rýži jí celý život a je na ni zvyklá. Navíc ví, že jsou i tací, kteří nemají ani tu rýži. K rýži se podává dál, což je omáčka ze zeleniny. Mohla by mít sice snídani pestřejší, ale na větší vaření není čas. Pouze v neděli se dělají chapati (chlebové placky).

Po snídani tedy Sushila vezme deštník (ať už jako ochrana před deštěm nebo před sluncem) a vyrazí do školy. Tam ji čeká většinou šest nebo sedm hodin výuky. Za celý den jsou jen dvě přestávky, takže se prakticky nezastaví. V srpnu ale přijel jeden dobrovolník z ČR, který dostal její angličtinu ve třetí třídě, takže aspoň druhou hodinu má vždy volno… Ve dvě hodiny odpoledne je škola u konce a vydává se na cestu zpět domů. Po návratu ji opět čeká vaření, se kterým ji tentokrát neteře nepomohou, protože jejich škola končí později. Kolem třetí se ale přeci všichni sejdou a dají si podruhé rýži a dál, někdy k tomu přibude i nějaká zelenina. Před čtvrtou hodinou už čeká ve dveřích další žák na doučování. Tentokrát to ale nebude individuální hodina, přijde jich totiž hned 13! Pokud si říkáte, kam je Sushila ve svém malém domě naskládá, tak s tím problém nemá. Většině z nich je totiž mezi 4 a 8 roky. V Indii totiž škola začíná třídou Nursery, do které někteří rodiče zapisují už tříleté děti. Asi tušíte, že vyučovat současně 13 indických dětiček není lehké, byť ve škole jich občas musí zvládat i šedesát. Hodina ale probíhá docela dobře, děti se učí psát písmena a číslice. Po devadesáti minutách si svoje ratolesti přijdou vyzvednout první rodiče. Některé je posadí na motorku, jiné na nosič kola a některé děti půjdou domů samy. Horší je, že Sushila ještě ani nevyhnala posledního žáka a venku už čekají další – tentokrát tři o trochu starší kluci. Jejich hodina končí kolem půl sedmé. Teprve pak si Sushila trochu oddychne, ovšem ne nadlouho. V sedm ji čeká ještě jedna, už nadobro poslední hodina. Objednali si ji u ní bohatí rodiče pro svého syna a výslovně chtěli, aby se jednalo o individuální výuku. Jelikož dobře zaplatili Sushila ho přijala. 

Je jasné, že po takto náročném dni už není na nějaké vyváření moc pomyšlení, a tak se k večeři servíruje opět rýže a dál. Dnes odpoledne dostala od souseda rybu, ale nebyl vůbec čas ji připravit. V půl desáté se pak všichni obyvatelé domku seberou a jdou spát. 

Všední dny jsou tedy pro Sushilu náročné a sama přiznává, že je po většinu dne unavená. Ve škole si za měsíc vydělá zhruba 2 500 rupií (1 000 Kč) a doučování ji přinese zhruba ještě jednou tolik. Jelikož za ubytování a stravu příliš neutratí, každý měsíc jí nějaké peníze zbudou, ale přiznám se, že nevím, co s nimi dělá. 

Sushila tedy patří mezi tu část indické populace, která pracuje hodně, ale na pohodlnější život, než v malém bambusovém domku s rýží třikrát denně, stejně nikdy nedosáhne. Jediné, co ji odlišuje od nekvalifikovaných pracovníků je, že jako učitelka má dvakrát do roka měsíční prázdniny.