Rikša je za čtyři koruny

Pokud jste četli minulý článek, víte, že nám v Indii tento týden skončil školní rok. Mně tedy začaly takové „poloprázdniny“. Ve škole jsem si opravil svoje testy a teď pomáhám ostatním učitelům zpracovávat známky a psát vysvědčení. Výsledky mé třídy byly o něco lepší, než jsem čekal, tak jsem měl docela radost. Mám trochu podezření, že každodenní vyhrožování našeho ředitele o tom, kolik žáků bude opakovat ročník, trochu zabralo, a tak se učili i ti, kteří normálně doma knihu nevyndají. S koncem školního roku také odjeli kluci z našeho internátu, takže odpoledne mám teoreticky víc času. Píšu teoreticky, protože včera jsme jezdili po vesnicích a fotili nové studny, které rodinám sponzorovali nějací Němci, a dnes jsem otce Rajeshe učil Excel, v čemž budeme v dalších dnech pokračovat. Celkově mi ale tyto poloprázdniny vyhovují, protože mám volnější režim a můžu fungovat více po indicku. 

Tento článek věnuji smlouvání, jakožto aktivitě, které se v Indii opravdu nevyhnete. V Indii se smlouvá hodně, ale není pravdou, že by se zde smlouvalo všude a o všem, jak jsem někdy slyšel. Většina výrobků od potravin, přes léky, domácí potřeby až po oblečení a boty má na obalu přímo od výrobce vytištěnou „maximální maloobchodní cenu“, za kterou se také prodává. Pokud si tedy budete kupovat dvoje sušenky, žádný obchodník vám slevu nedá. Teprve když uděláte velký nákup, je možné, že vám prodavač nějaké ty rupie odpustí. Nevím, jaké mají na potravinách marže, ale každopádně to nedělají rádi. Tento týden jsme s kluky oslavovali konec školního roku, tak jsem jim koupil sedm lahví koly po 30 rupiích. Když jsem paní za pultem sdělil, že zaplatím pouze 200 rupií (10 rupií sleva), tak rezolutně to odmítla, až se spletla a dala mi do batohu omylem jednu lahev navíc.

Za co se naopak dá smlouvat vždy, je oblečení. I pokud bude mít prodavač za zády velkou ceduli „fixní ceny“, můžete začít smlouvat. Bude se sice rozčilovat, ale věřte mi, že vám nakonec nějakou tu rupii sleví.

Obecně bych řekl, že pro úspěšné smlouvání jsou klíčové dvě věci. První a opravdu stěžejní je znalost cen na trhu a druhou je nastavení první navržené částky dostatečně nízko. Jakožto nováček jsem zde měl po příjezdu dost problémy s prvním bodem, tedy neměl jsem absolutně tušení, kolik by tak mělo různé zboží stát. Kvůli tomu jsem občas platil více, než bylo třeba, což mohu ilustrovat následujícím příběhem.

Po přestěhování do nového pokoje jsem usoudil, že potřebuji nějaké přenosné světlo. Svíčky jsou sice romantické, ale pokud se chcete večer sprchovat, tak nejsou zrovna praktické. Všichni mi říkali, že v Golaghatu ho neseženu, ale jednou jsem ho náhodou zahlédl ve výloze obchodu. Nechal jsem si ho předvést, usoudil, že přesně takové potřebuju a zeptal se na cenu. Obchodník si řekl o 750 rupií (300 Kč). Jelikož v Čechách by stálo dvojnásobek, zajásal jsem, ale vzpomněl jsem si, že jsem v Indii a musím začít smlouvat. Navrhl jsem tedy 600 rupií. Obchodník to samozřejmě zásadně odmítal, ale něco slevil. Nakonec to dopadlo tak, že jsem nabízel 650 rupií, ale on se zasekl na 680 a dál už nechtěl slevit ani rupii. Nechtěl jsem se vzdát a akceptovat jeho cenu, tak jsem využil poslední možnost. Řekl jsem, že 680 rupií platit nebudu a sebral jsem se a odešel z obchodu ke svému kolu. Obchodník mě bedlivě sledoval a v momentě, kdy jsem se nasedl a chystal se odjet, mě zavolal zpět. Vítězoslavně jsem tedy vkráčel do obchodu a zaplatil 650 rupií. Večer mě ale radost z úspěšného nákupu přešla. Když jsem světlo nadšeně ukazoval otci Josephovi, komentoval zaplacenou částku slovy: „Cože?! Za tohle jsi zaplatil 650 rupií? Já jsem to moje koupil za 400 a svítí líp než to tvoje.“
Kde se stala chyba? Neznal jsem cenu zboží na trhu. 

Jiný příběh zase dopadl přesně opačně. V září jsem se rozhodl, že si na kolo pořídím zpětné zrcátko. Těsně před obchodem jsem se ale zarazil, zapomněl jsem se totiž někoho z kamarádů zeptat, kolik by taková věc mohla stát. Trochu jsem zauvažoval a rozhodl se, že pokud si prodavač řekne o více než 250 rupií (100 Kč), pokusím se cenu snížit. Vešel jsem tedy dovnitř, vybral si zrcátko, a když jsem se zeptal na cenu, prodavač si řekl o 55 rupií (20 Kč). Domníval jsem se, že jsem se přeslechl, tak jsem se zeptal znovu, ale opravdu to bylo jen 55 rupií. Tak jsem zaplatil a spokojeně odjel (montáž byla v ceně). To ukazuje na druhou skutečnost – i po několika měsících života v Indii mě občas překvapí, jak je něco laciné.

Jak jsem právě uvedl, částky, které zde platím, jsou občas tak nízké, že smlouvání je spíše bojem o moji čest než snahou ušetřit (kdybych vůbec nesmlouval, byl bych tu za chvíli všem pro smích). Extrémním příkladem je dohadování ceny s řidiči cyklorikši, kde se smlouvá opravdu o koruny. Zatímco běžná cena za jednu cestu Inda je dle vzdálenosti 10-20 rupií (4-8 Kč), mě – jako bělocha – samozřejmě nikdo za deset rupií svézt nechce. Přesto jsem už několikrát za 10 nebo 15 rupií jel. Nedávno se mi dokonce podařilo narušit jejich nepsanou dohodu o vyšších cenách pro turisty – první dva rikšáci mě za 15 rupií z nádraží odvézt odmítli, ale třetího už jsem přesvědčil, za což si samozřejmě vysloužil nadávky těch prvních dvou. Z toho jsem měl velkou radost, protože jsem si vzpomněl na hodiny ekonomie, kdy jsme se bavili o kartelu a o tom, jak je pro prodávající výhodné držet uměle ceny výše, ale nikdy to nebude fungovat, protože dříve nebo později se vždycky najde někdo, kdo to poruší (což byl v tomto případě můj rikšák). 

Pokud si po přečtení tohoto textu říkáte, že si zde smlouvání užívám, tak ale vězte, že opak je pravdou. Sice už mám docela přehled o cenách, ale smlouvání mě moc nebaví. Nedá se totiž nakupovat tak, že si vyberete zboží a pak začnete smlouvat. Musíte na to myslet už v průběhu nákupu. Pokud byste například obchodníkovi řekli: „Tyhle dvě košile se mi líbí, asi si vyberu jednu z nich“, nikdy neusmlouváte takovou cenu, jako když jste otrávení, zdá se, že nemáte o nic zájem a na všem najdete tisíc chyb. Nedávno jsem se rozčílil v jednom obchodě. Potřeboval jsem oblečení na zimu, tak jsem se rozhodl všechno nakoupit na jednom místě, abych usmlouval více. Měl jsem vybrané ponožky, spodní prádlo, pyžamo, košili a svetr, a když jsem chtěl začít smlouvat, prodavač mi sdělil, že nedává slevy. Chvíli jsem se s ním dohadoval, ale nedal mi ani rupii, tak jsem se naštval, řekl jsem mu, ať to všechno uklidí a začal jsem smlouvat jen o košili, což byl jediný kus oblečení, který jsem nutně potřeboval. Slevil mi 30 rupií, což mě naštvalo ještě víc, tak jsem odešel. Když jsem ale sedal na kolo, bylo mi líto toho času, který jsem tam strávil zbytečně a taky jsem si spočítal, že ta košile stála jen 160 Kč, tak jsem se pro ni vrátil. Když jsem si pak večer stěžoval otci Dilipovi, zvolal: „Do tohohle obchodu nikdy nechoď! Tam jsem byl jednou a nedal mi žádnou slevu. Tam už nikdy nevkročím!“ 

Smlouvání je pro mě tedy jakousi hrou, která už mě sice poněkud omrzela, ale hrát ji musím. Když se poštěstí, narazím na ziskuchtivého obchodníka, který mě považuje za neznalého turistu a klidně mě požádá o desetinásobek běžné ceny. Pak už se nejedná jen o moji čest, ale i o peněženku a smlouvání se opět věnuji naplno.

(v galerii je pár nových fotek)