Seriál o indické škole (díl třetí): Místo školy na pole

Články o tom, jak funguje indická škola, by nebyly úplné, kdybych vynechal naše žáky. O indických dětech jste si mohli přečíst zde, tento článek je o tom, jak s nimi občas „zápasíme“ ve škole. Jeden z hlavních problémů, se kterým se my učitelé při výuce potýkáme, je, že děti se prostě neučí samy doma. Musíme vycházet pouze z toho, co je naučíme v hodinách, což pochopitelně brzdí jakýkoli větší pokrok. 

Nelze ale tvrdit, že je to pouze jejich vina. Naše děti totiž nepochází z prostředí, které bych charakterizoval pojmem „ideální studijní podmínky“. Jejich rodiče jsou většinou analfabeti (o znalosti angličtiny ani nemluvě) a o tom, jak to ve škole chodí, neví nic. Některé děti navíc mají doma spoustu práce (vaření, chození pro vodu, péče o mladší sourozence), k čemuž se v létě a v zimě přidává práce na rýžových polích, která má většinou přednost a někteří rodiče v tuto dobu děti do školy vůbec nepošlou (mimochodem, vtipné je, že i závěrečné zkoušky v listopadu jsou naplánované tak, aby příliš nekolidovaly se sklizní). Dalším problémem je proud. Jelikož našimi žáky jsou pouze vesnické děti, mnoho z nich nemá doma zavedený proud. Bohužel v půl páté už je taková tma, že se bez světla studovat nedá. Vzhledem k tomu, že některým dětem trvá cesta domů i přes hodinu, znamenalo by to pro ně přijít domů a hned začít dělat úkoly, což příliš nekoresponduje s indickým přístupem „odkládat všechno na poslední chvíli“, takže většinou přijdou druhý den bez úkolů. Ani ty děti, do jejichž domů je proud zaveden, nemají vyhráno. Ve vesnicích je proud tak nestabilní, že někdy nejde i několik dní po sobě. 

Posledním problémem je skutečnost, že naše děti jsou prostě příliš malé na to, aby se mohly učit samy (v naší škole je jen první stupeň). Od učitelů sice dostávají úkoly relevantní jejich věku (naučit se kus básničky, dodělat cvičení, které se dělalo v hodině, naučit se pár nepravidelných sloves…), přesto ještě nemají tu zodpovědnost a většina z nich bude raději celé odpoledne lítat venku s kamarády. V praxi to pak vypadá tak, že v každé třídě je jedno až dvě děti, kterým rodiče platí soukromého učitele (tuition) a jedno až dvě děti, které bydlí v hostelu (tak zde říkáme internátu). Tyto děti zvládnou všechny předměty a jsou nejlepší ve třídě. Zbytek třídy propadne v jednom až deseti předmětech (třídu zde ale opakují jen ty děti, které propadly zhruba v osmi a více předmětech). Po čtvrtletních testech jsem si dělal statistiku a zjistil jsem, že v první až čtvrté třídě není jediné dítě, které by se učilo samo a prospělo.

To všechno se pochopitelně odráží na jejich znalostech, které jsou dost bídné. Například ve čtvrté třídě je asi jen pět dětí, které umí dělit. Ještě smutnější je to ve vyšších třídách (druhý stupeň), protože ve spoustě předmětů na sebe látka pochopitelně navazuje. Děti, které se nenaučí násobilku, se nenaučí násobit ani dělit větší čísla a díky tomu jim „ujede“ prakticky celá matika čtvrté, páté a šesté třídy. Pak to dopadá tak, že za mnou přijdou sedmáci z našeho hostelu, otevřou kapitolu „rozklad mnohočlenů na součin“ a chtějí, abych jim to vysvětlil. Začnu tedy vysvětlovat diskriminant, ale vidím, že to nechápou. Postupnými dotazy začnu zjišťovat, kde končí jejich znalosti, a bohužel zjistím, že uvízli ve třetí třídě – dělá jim problémy dělení, neví, co znamená „dvě x“ nebo „x na druhou“ a o řešení rovnic nemají ani tušení. Na začátku týdne jsem se po dvě odpoledne snažil dvěma šesťákům vysvětlit, jak sečíst jednu polovinu a jednu čtvrtinu, ale neuspěl jsem (kluci vůbec nevěděli, co je to zlomek) a rozhodl jsem se, že se budu věnovat pouze klukům od páté třídy níž, protože ještě nemají tak velké manko.  Ještě ale nevím, jak jim to zdůvodním, protože jak se blíží závěrečné zkoušky, je o moje doučování rostoucí zájem a kluci si mě někdy chodí rezervovat už ráno nebo i den předem.

Aby ale tento článek nevyzněl jen negativně, tak bych rád doplnil, že výuka ve škole i doučování mě pořád baví (toto mohu tvrdit díky tomu, že neučím šest sedm hodin za den, jako ostatní učitelé – tedy pokud zrovna za někoho nesupluji). Občas mě sice mrzí, že v hostelu nemůžu se studiem pomoci všem (kluků je celkem devatenáct a já jsem jen jeden), ale ve čtvrtletním vysvědčení byl u některých z nich vidět drobný pokrok, tak jsem z toho měl radost. 

Tolik tedy krátký článek o indických žácích. Ještě vám dlužím pár řádků o indických učebnicích. Jelikož ale budou zřejmě poněkud kritické, schovám si to na dobu, kdy budu mít horší náladu. Dnes ráno jsem totiž prožil jeden z nejradostnějších momentů od mého příjezdu – našel jsem svoji ztracenou peněženku.