Život v Indii není pro každého

Tento týden jsem oslavil čtyři měsíce v Indii a je nejvyšší čas podělit se s vámi i o to, co jsem ve svých článcích dosud opomíjel. Ve snaze psát zajímavé a čtivé články jsem vynechával problémy a negativní věci, které mě zde samozřejmě také potkávají. Někteří by mi mohli závidět a mít pocit, jak si zde užívám. Tento článek je tedy o tom, v čem je život v Indii snazší a v čem náročnější než doma.

Odjet na rok do Indie pro mě znamenalo přerušit školu, práci a všechny další aktivity. Dalo by se říci, že můj český život je nyní tak trochu „stopnutý“ a do Indie jsem přijel oproštěný o všechny starosti, začít žít ještě jeden, „postranní, ale dočasný život“. To, že zde nemusím řešit otázky typu „mám správnou práci?“ nebo „co budu dělat po škole?“, je pochopitelně příjemné a je možné, že už takové období nikdy později nezažiju. Nechci svoji dobrovolnou službu přirovnávat k dovolené, (pracuji zde docela dost), přesto s ní má něco společného. Na dovolené také neřešíte to, čemu byste se museli věnovat doma, a proto na ni lidé rádi jezdí. To je také důvod, proč by se někteří dobrovolníci po návratu, kdy je čeká všechna domácí zakonzervovaná práce a starosti, nejraději vrátili zpět. (Ale stejně jako nemůžete být celý život na dovolené, nemůžete být ani celý život dobrovolníkem).

Mohl bych uvést další výhody, jako např., že je zde pro mě lacino, ale jelikož jste se o nich většinou dočetli v minulých článcích, zaměřím se tentokrát spíše na tu opačnou stránku.

Na prvním místě mě napadá strava. Sice nemám problémy s rýží, která je zde dvakrát denně, ale přiznám se, že na jídle už si zde většinou moc nepochutnám. Přestala mi totiž chutnat zelenina, která se k rýži podává (je to indická zelenina, nepodobá se ničemu, co jíme my). Kvůli tomu si dávám menší porce rýže a v konečném důsledku pak mám hlad (samotná rýže se zeleninou vám moc energie nedodá) a dojídám se sušenkami. Někdy je sice maso, ale zpravidla to jsou jen kosti a kůže (kachní křídla, krky apod.). Pouze když se něco oslavuje, bývá pěkné maso, to si pak naložím tolik rýže, kolik jsem doma nikdy nesnědl.
Pokud si říkáte, že si můžu občas něco sám uvařit, tak to není tak snadné. V kuchyni se vaří na ohni a jídlo se připravuje na zemi (včera jsem v jídle náhodou našel housenku). Navíc nevím, jaké bych zde sehnal ingredience – supermarkety sem ještě nedorazily. Nemluvě o tom, že kdykoli přijdu do kuchyně, necítím se tam úplně vítán.

Životní úroveň celkově (tedy i ta moje) je zde trochu někde jinde. Vynálezy typu pračka, vysavač, rychlovarná konvice a další zde ještě neznáme (byť v jedné bohaté rodině jsem pračku viděl). To pro mě jednoduše znamená, že si peru v ruce. Teď v zimě už je to v pohodě, ale v létě jsem se neustále potil a musel jsem si prát košile prakticky každý den.

Alespoň koupelnu mám novou a na indické poměry opravdu luxusní (s evropským záchodem). Sice občas neteče voda (o výpadcích proudu ani nemluvě), ale to jsem vyřešil velkým kýblem, ve kterém mám neustále nějakou rezervu. Voda teče jen studená, teplou jsem v Indii ještě nikde nezažil. 

Můj pokoj, stejně jako všechny ostatní v přízemí, je taková malá zoologická. Možná o tom napíšu samostatný článek. Najdete zde především ještěrky, myši, šváby a mravence (myši a šváby ale pouze v noci). Jednou jsem tu potkal dokonce dvě krysy, ale ty už nepřijdou, protože jsem je sledoval, a když jsem viděl, kudy se sem dostaly, cestu jsem jim zahradil. 

V našem areálu Don Bosco jsou ale hygienické podmínky obecně dobré. Voda se několikrát filtruje a nikdy jsem kvůli ní problémy neměl. O něco horší je to ve škole. Naše vesnické děti na hygienu ani lékařskou péči moc nedají. Můj zdravotní stav je ale dobrý – řeším zde spoustu drobných, ale žádné velké problémy.

Indický přístup ke zdraví obecně je ale hodně odlišný od toho našeho. Mám pocit, že Indové moc neznají pojem „klid na lůžku“. Náš boardingmaster totiž klidně nechá kluky s horečkou sedět ve studovně nebo plít záhonek. Protože i zdravotní péče obecně je trochu jinde než u nás, každou chvíli se dozvím, že někdo někde zemřel. Místní jsou na to ale zvyklí a moc to neprožívají. Otec Dilip v září pomáhal dostat tělo absolventa našeho učiliště z Gujaratu zpět do jeho vesnice. Když jsem se zeptal, co se mu stalo, dostalo se mi stručné odpovědi: „Prostě náhle onemocněl a zemřel. To se někdy stane.“
V září si ode mě náš boardingmaster půjčoval kolo, aby mohl jet na pohřeb svého dědečka. O dva dny později přišel znova, tentokrát mu prý zemřela teta. Ptal jsem se, jak k tomu došlo, a odpověděl mi: „Upadla a sousedi ji našli až ráno mrtvou.“ To, že není úplně normální, aby někdo upadl a zemřel a že ten pád mohl být důsledkem infarktu nebo mrtvice, byste vesnickým Indům nevysvětlili. Odpoledne byl pohřeb a život jde dál.
Nejsmutnější událost jsme ale zažili minulý čtvrtek. Zemřela nám totiž jedna dívka z první třídy. Smutné na tom je, že zemřela na žloutenku a zbytečně. Rodiče nemoc neznali a nevěděli, že ji musí odvést do nemocnice. Vzali ji jen k vesnickému bylinkáři, který jí pochopitelně nepomohl. Přestože jsem ji neučil, znal jsem ji a tak mě to docela zasáhlo. Paradoxně jsem ji necelé dva týdny před smrtí fotil na slavnostní banner ke Dni rodičů. Fotku jsme alespoň nechali vyvolat a ředitel ji odvezl rodině, aby na ni měli nějakou památku. Ve škole se ale jinak nic nezměnilo. Děti nadále o přestávkách řádí, co jim síly stačí a v její lavici sedí místo čtyřech dětí tři. Akorát na tabuli se změnil počet dětí ve třídě z 63 na 62…

Přestože už jsem trochu odbočil od tématu, o které jsem chtěl psát, i tohle je Indie. Pořád to u nás ale není jako v některých oblastech Afriky, kde na AIDS a další nemoci umírají lidé zřejmě mnohem více.

Co se týká mě, tak s nižším životním komfortem tady problémy nemám. Větší variabilita v jídle by mi sice nevadila, ale nad tím, že bych se občas stravoval v restauracích ve městě, jsem zatím neuvažoval. A kdybych mohl něco změnit, měnil bych spíše chování Indů na silnicích, než abych zbavoval svůj pokoj myší a švábů. Ti mě totiž na rozdíl od opilých řidičů ničím neohrožují.