Deník - Cesta a první den v Indii (část první)

Dnes je 14. července 2011 a sedím v letadle asi tak někde nad Afghánistánem. Vlastně je možná ještě 13., protože českého času je asi devět večer, ale indického už je po půlnoci.

Vlastně tomu pořád nechci věřit, že jsem se do té Indie opravdu vydal. Ještě před třemi měsíci, kdy jsem seděl doma a díval se na nástěnku na svůj kalendář, jsem si říkal, že za ten čtvrtrok se může stát tolik věcí, které by mi v tom zabránily… A tak se to postupně blížilo: 2 měsíce, 1 měsíc, 2 týdny, týden, den no a teď sedím v letadle. 

Musím přiznat, že poslední dva dny před odletem nebyly vůbec lehké. Ti, kteří více či méně věděli, do čeho jdu, se se mnou loučili slovy „Hochu, vůbec ti to nezávidím“ nebo „Kdyby to tam bylo hodně špatný, vrátíš se dřív“ a protože se k tomu přidalo pár dalších věcí, začal jsem mít docela obavy. Rok přeci jenom není krátká doba a věcí, které by mě tam mohly potkat, je hodně. Jak jsem se ale vydal na cestu, tak to ze mě spadlo a teď už jsem v pohodě a těším se do Golaghatu. 

Jinak cesta ubíhá dobře, uvidím, co mě čeká, až za půl hodiny přistanu v Dillí. Vedle mě teď sedí Amid, Ind, který studoval medicínu v Kyjevě. Docela dobře jsme se pobavili, takže mi ten let rychle utekl. Kdybych nečekal 5 hodin v Kyjevě, tak se dá do Dillí doletět za 8 hodin.

Indů pochopitelně přibývá – do Kyjeva neletěl žádný, teď jich je tak polovina a z Dillí už budu zřejmě jeden z mála Evropanů na palubě (pozn. nakonec jsme byli v letadle dva). Už velmi brzy mě čeká ten pověstný kulturní šok, tak jsem na to zvědav.

Tak do Dillí jsem dorazil v pohodě. Žádný šok se ale zatím nekonal, protože jsem zůstal celou dobu na letišti. Amid mě sice poradil, že vnitrostátní lety létají z jiného letiště, ale jelikož moje letenka uváděla IGI (Indira Gandhi International), nikam jsem nejel. Nakonec se ukázalo, že to byl dokonce i stejný terminál, na který jsem přiletěl. Jinak letiště je to opravdu ohromné – prý třetí největší na světě (nevím, podle jakého kritéria). Zůstal jsem tam tedy přes noc (přiletěl jsem až asi ve 2 ráno). Do odbavovací haly mě nepustili, protože jsem měl prý ještě čas. Mimochodem, první, co mě udivilo, bylo, že všechny vchody do ní hlídali vojáci se samopaly a zřejmě tam pustí jen člověka s platnou letenkou. Noc, respektive 2 hodiny jsem tak strávil na karimatce a dokonce jsem i usnul. Jednu hodinu spánku jsem si bohužel upřel, protože jsem si špatně posunul hodinky. Doteď nechápu, jak se to stalo. Dovedu si to vysvětlit jen tak, že bychom přiletěli dřív, což evidentně není možné. Hlavně, že jsem si tu hodinu neubral (i když let do Guwahati bych asi nezmeškal, protože byl zpožděný). 

Jinak posnídal jsem brownies  z domova, ale nějak jsem neměl chuť k jídlu. Let do Guwahati jsem víceméně prospal, akorát jsem si dal čaj a sušenku, což mi prospělo. Na konci letu jsem si opět uvědomil, jak není dobré soudit lidi. Vedle mě totiž od začátku letu seděl asi pětačtyřicetiletý muž s turbanem na hlavě (pozn. teď už vím, že to značilo jeho příslušnost k sikhskému náboženství). Nebyl mi vůbec sympatický, od začátku letu se nahlas modlil, byl hodně cítit a nevypadal vůbec příjemně. Nicméně na konci letu jsme se dali do řeči a zjistil jsem, že chodil (asi před 35-ti lety) půl roku do školy k salesiánům a setkal se tam s otcem Medem. Následně mi asi pět minut vyprávěl, že, přestože prý s křesťanstvím nemá nic společného, tak otec Med byl ohromně obětavý a dobrosrdečný člověk. Tak to mi udělalo radost. Jinak prý podniká ve stavebnictví, evidentně se mu to dařilo a na konci letu už mi přišel docela v pohodě. 

Pokračování příště