Deset let prázdnin

Když některý z našich vesničanů potřebuje mluvit se svým panem farářem – otcem Rajeshem, přijede do našeho areálu Dona Boska a posadí se na lavičku před jeho kanceláří. Je-li otec Rajesh zrovna někde na cestách, zjistí si, jestli se vrátí ještě ten den a pokud ano, uvelebí se na lavičce a čeká. A čeká. Někdy hodinu, někdy půl dne a to i tehdy, pokud otec Rajesh sedí celou dobu ve svém pokoji. I po několika hodinách jsou ale klidnější než já v Praze, když už deset minut nejede žádná tramvaj.

Čas má pro chudé Indy úplně jinou hodnotu, než pro nás Evropany. Zjednodušeně bych mohl říci, že Evropané mají peníze, ale nemají čas. Naopak Indové mají čas, ale nemají peníze. Každé ráno jezdím přes kus silnice, která se právě buduje. Práci, kterou by u nás zastal jeden bagr, zde dělá dvacet žen. Proč? Protože v Indii vás den práce dvaceti žen vyjde na dvacet až třicet dolarů. Bagr by byl mnohem dražší.

Zajímavé důsledky to má občas i pro mě. Jednou jsem vytiskl testy do školy, ale zjistil jsem, že 80 stránek má špatně číslované otázky. Když jsem to chtěl tisknout znovu, můj kolega namítl, že by to bylo plýtvání a že to číslování můžeme snadno ručně přepsat (dodávám, že ty potisknuté jsem nechtěl vyhodit; později bych využil tu nepotisknutou stranu). Podobně jsem jednou strávil několik hodin vystřiháváním písmenek z barevného papíru, abychom z nich druhý den na třech nástěnkách mohli sestavit text Happy Birthday, Dear Father Anthony. 

Indický přístup k času se pochopitelně promítá i v jejich pracovním tempu. Pokud vám krejčí sdělí termín, kdy budou hotové vaše nové kalhoty, říká vám spíše svoje přání, do kdy by to rád stihl. Tato přání se ale nikdy nesplní, a tak vyzvedávat si zboží v už v den, kdy má být zhotoveno (případně opraveno či vyčištěno) opravdu není dobrý nápad.

Po několika měsících v zemi, kde má většina věcí zpoždění, si začnete klást otázku proč?
Moje odpověď na ni je překvapivě jednoduchá – lenost. Všichni bez rozdílu jsme do jisté míry líní, lišíme se pouze v tom, že někdo je líný více a někdo méně. To platí i pro Indy, pouze mám dojem, že ve srovnání s Čechy jsou prostě o něco línější. Zatímco my, Češi, občas něco necháme na poslední chvíli, Indové nechávají na poslední chvíli prakticky všechno (výjimkou je pouze otec Joseph – před zkouškami měl testy pro celou školu připravené ještě dříve než já). Věřím totiž, že tendence k odkládání (mimochodem, odborně se tomu říká prokrastinace a určitě jste na to slovo už narazili, protože je teď hrozně moderní (o to více mě překvapuje, že mi ho Word červeně podtrhl jako neznámé)) je lidské bytosti přirozená a neodkládat se člověk musí naučit. A pokud jste ve společnosti, kde to nikdo neumí, tak se to prostě naučit nemáte od koho. Tímto odmítám názory, že Indové mají lenost v povaze apod. Spíše to souvisí se vzdělanosti, o čemž jsem psal minule.

Jednou mi brzy ráno otec Rajesh řekl, že musím hned vyfotit Savia, jednoho z našich kluků na internátu. Fotku mu mám uložit do jeho počítače. Po snídani ale nechtěl vidět, kam jsem ji uložil, ani ji nechtěl dát na flashku, prý to bude stačit odpoledne. Odpoledne se už ale neozval, tak jsem to pustil z hlavy. Znovu se najednou ozval až asi po týdnu. Fotku prý musím hned nechat expresně vyvolat v několika kopiích, protože ji zítra odveze do Dimapuru. On prostě celou dobu věděl, že do toho Dimapuru někdy pojede, ale nemohl poslat někoho pro vyvolání s předstihem a muselo se to dělat na poslední chvíli expresně za čtyřnásobnou cenu. A tak je to víceméně se vším. Jako nezúčastněnému pozorovateli mi to zpočátku přišlo úsměvné, jelikož jsem se ale postupně stal zúčastněným, úsměv mě pomalu přešel. Čas od času na mě v půl šesté ráno zabouchá otec Dilip, že potřebuje poslat něco mailem. Když se zeptám, kdy to musí být, odpoví, že včera už bylo pozdě.

Občas se mi ale stále daří zůstávat nezúčastněný. Když naši učitelé v prosinci začali půl hodiny před závěrečnou písemnou zkouškou z asámštiny na test ručně připisovat otázky, protože si uvědomili, že druháci to mají moc krátké, pobaveně jsem je pozoroval, protože s asámštinou jsem jim opravdu pomoci nemohl.

A na závěr se s vámi rozdělím o jeden relativně čerstvý a překvapivý poznatek.

V některém z předchozích článků jsem možná uvedl, že v našem areálu Dona Boska nabízíme tříměsíční technický kurz (svářeč, elektrikář, stavař), určený pro kluky, kteří z různých důvodů nedochodili základku nebo střední školu. Teprve nedávno jsem se ale dozvěděl, že mezi nimi jsou i tací, které v patnácti vyhodili ze školy a oni pak deset let nic nedělali! Prostě se celý den jen poflakovali po vesnici. Pouze čas od času si něco přivydělali prací na poli nebo ve městě. V Indii to totiž není nic neobvyklého. Když jsem říkal otci Rajeshovi, že naše společnost tyto mladé lidi nemá moc ráda a vyvíjí na ně větší či menší tlak, aby si zajistili aspoň nějaké vzdělání a našli si práci, byl z toho nadšený, říkal, že to je úžasné a přál si, aby to v Indii fungovalo stejně. 

V Indii to ale ještě nějakou dobu stejně fungovat nebude. Pro Indy čas plyne jinak, pomaleji. I já se po půl roce v Indii občas někde „nachytám“. Když jsem se jednou ptal naší kuchařky, jak dlouho vaří těch deset kilo rýže, nechápavě se na mě podívala a řekla: „já opravdu nevím.“