Dovolená 2/2, Radžastán

Zdravím vás na konci dalšího týdne. Tímto článkem se chystám uzavřít povídání o mé lednové dovolené. 

Po Uríse jsem se přesunul do Radžastánu s jednodenní zastávkou v Kalkatě. Přestože jsem byl tehdy v Indii již půl roku, právě v této metropoli jsem v plné míře potkal něco pro mě nového, a sice lidi žijící na ulici a ve slumech. Nejen proto, že jsem na ně pak narážel ve všech větších městech, ale i proto, že pohled na některé z nich byl hodně smutný, začali mě více zajímat. Moc daleko jsem se nakonec ve studiu jejich situace nedostal, přesto mám pocit, že většina lidí žijících na ulici spadá do jedné ze dvou skupin. Lidé v první skupině si tento život vybrali dobrovolně a jsou příliš líní na to, aby si našli stabilní práci a zajistili si lepší životní podmínky. Občas si něco přivydělají/vyžebrají, takže na jídlo peníze mají, ale aby si pronajali pokoj, kvůli kterému by pak museli pravidelně pracovat, to jim za to nestojí. 

Do druhé skupiny pak spadají lidé s jistým handicapem (ať už fyzickým či psychickým). Ti samozřejmě žádnou volbu nemají, pokud se o ně nepostará rodina, končí na ulici, protože stát jim příliš nepomůže.

Jednou se mi stalo, že jsem šel večer po ulici a na chodníku zrovna jedna rodina vařila večeři. Když mě matka zahlídla, ihned poslala asi desetiletou dceru vyžebrat na mně pár rupií. Jakmile ke mně přiběhla, dal jsem se s ní do řeči. Zjistil jsem, že ona sice do školy nechodí, ale její bráchové ano. A když pochopila, že jí nic nedám, odhodila onu žadonící masku a byla to normální veselá dívka. Následně se vrátila k mámě a pokračovali v přípravě rýže.

Jeden salesián mi dokonce řekl, že mnozí z těchto lidí, dostali od vlády zdarma byt, ale jelikož je daleko od centra, kde by si nic nevyžebrali, pronajímají ho a žijí dále na ulici v centru města plném turistů. A zajímavé měřítko na posuzování žebráků má můj indický kamarád Milton. Když jsem jednou ukázal na poměrně slušně vypadajícího muže dožadujícího se rupií od kolemjdoucích, prohlásil: „Tenhle muž by neměl žebrat. Nohy má obě a ruce má taky zdravé. Ten by mohl pracovat.“

Tím chci pouze říci, že ne všichni lidé jsou na ulici proto, že by neměli jinou volbu.

Z Kalkaty jsem se přesunul přes celou Indii až do nejzápadnějšího státu Radžastánu. Už v první zastávce – Jodhpuru – jsem pochopil, co to znamená „oblíbená turistická destinace“. Potkal jsem tam více bělochů, než za celý předchozí půlrok v Indii. Bohužel právě díky tomu jsem si (přestože město samo o sobě bylo pěkné) svůj tamější pobyt moc neužil. Jen jsem vyšel na ulici, neustále se mi někdo snažil něco prodat. Mojí „nevýhodou“ oproti ostatním turistům bylo, že jsem znal ceny, a tak jsem věděl, že se mě všichni snaží pouze okrást. 

Ještě horší byl Jaisalmer. Překrásné město maharádžů, které mi ale obchodníci, rikšáci a hoteliéři dokonale znechutili. Přesto jsem tam nakonec prožil asi nejlepší část své dovolené. Do Jaisalmeru jsem se totiž vydal s jasným cílem: strávit několik dní v poušti na velbloudu. 

Už při plánování dovolené jsem měl jasno v tom, že ji nechci strávit ve velkoměstech, ale spíše v přírodě. Naplánoval jsem si tedy poušť a Himaláje. Hory jsem ale zrušil, protože leden opravdu není vhodný měsíc a místo nich jsem nakonec zvolil moře. 

Poušť jsem si ale užil velmi. Věděl jsem, že indická Thar Desert není typickou pouští s písečnými dunami jako Sahara, tak jsem nebyl zklamaný, jako někteří mí kolegové. Spíše jsem ocenil, že jsem se po půl roce dostal na místo, kde nejsou tisíce Indů a kde vlastně není vůbec nikdo. Od druhého dne jsme cestovali jen ve dvou či ve třech, a tak jsem se více seznámil s naším průvodcem a dozvěděl se o životě v poušti. Byl to muslim, do školy nikdy nechodil a jako všichni průvodci, i on snil o tom, že si jednou koupí vlastního velblouda. Jemu se ale tento sen nikdy nesplní, protože nedokáže šetřit a místo toho bude celý život nadávat na banku, že mu odmítla dát půjčku 5000 rupií (2000 Kč).

Poté, co jsme se více poznali, zeptal jsem se ho, jaké to je, za dva dolary na den vozit do pouště bohaté západní turisty, kteří částku, za kterou se dá koupit pěkný velbloud (15 000 Kč), dokážou utratit za hlouposti během pár dnů. Sklopil oči a odpověděl: „Těžký…“ 

Poslední den jsem ho ale potěšil tím, že jsem koupil kuře, které jsme zabili, uvařili a snědli ve dvou lidech k večeři. 

Jeho nálada ale tak nějak ladila s drsnou atmosférou pouště. Život tam opravdu není jednoduchý, lidé ve vesnicích, které jsme navštívili, byli zřejmě ještě chudší, než ti naši v Asámu. Jen zřídka jsem dostal od dětí na otázku, zdali chodí do školy, kladnou odpověď. 

Na poslední dny své dovolené jsem se přesunul do Gudžarátu, na ostrov Diu, který patřil ještě v 60. letech Portugalcům. Poslední destinace mé dovolené mě ale spíše zklamala. Ukázalo se, že to opravdu nebyl ten tropický ráj, o kterém píše Lonely Planet. To místo bylo stejně špinavé, jako celá Indie. Navíc mě nikdy nenapadlo, že být sám u moře (byť jen tři dny) bude taková nuda. Nakonec se mi ale přeci jen podařilo najít čistou, klidnou pláž, kde jsem mohl po šesti měsících v Indii poprvé otevřít knihu.

Z Gudžarátu jsem se nakonec letecky přesunul do hlavního města Asámu Guwahati, kde mě čekalo setkání s mými přáteli, kteří zároveň vedou náš dobrovolnický program. Následující týden jsem tak strávil společně s nimi a nakonec jsme se dostali až do mého Golaghatu, kde už jsem já zůstal.

Tolik tedy moje dovolená. Bohužel jsem si nesplnil ani jeden ze dvou snů, jimiž bylo vydat se do Himalájí a vypravit se s rybáři na moře. S těmi horami je to trochu paradox. Himaláje jsou z Golaghatu co by kamenem dohodil (začínají už tak 100 km severně od nás), ovšem jedná se o Bhútán a indický stát Arunachal Pradesh, které jsou cizinci prakticky nepřístupné. Přesto jsem to ještě úplně nevzdal, po Velikonocích jsou zde pár dní prázdniny, a tak bych se mohl vypravit do Sikkimu (indický stát mezi Nepálem a Bhútánem). 

A co se týká novinek z Golaghatu, tak ty moc příznivé nejsou. Ředitel naší salesiánské komunity nemá peníze, takže učitelé ve škole ani další zaměstnanci už měsíc nedostali zaplaceno. Zřejmě i v souvislosti s tím už nám odjela jedna kuchařka. Pro mě horší zprávou je to, že nám ze školy odchází jeden učitel. Protože nový by měl přijít až v průběhu března, znamená to, že budu opět suplovat a suplovat, což opravdu není moje oblíbená činnost. Tak jsem zvědav, s jakými novinkami se ozvu příští neděli.