Když se splní norma

Když nám minulý týden onemocněla kuchařka ze školního internátu (stále mi přijde úsměvné, že dvěma místnostem z bambusu a plechu říkáme internát (boarding)), zastoupila ji jedna dívka ze sousední vesnice – Silina. Brzy jsem se s ní spřátelil (nevím, jestli to bylo tím, že byla ze všech našich kuchařek nejvzdělanější – dokončila osmou třídu základky). Nicméně jednou při obědě zmínila, že byla v Kerale (stát v jižní Indii). Jelikož do Keraly je to od nás asi jako z Prahy do Moskvy, přičemž většina našich vesničanů byla nejdále v sousedním okrese, zbystřil jsem, sehnal jsem si někoho na překlad (její angličtina byla ještě horší než moje hindština) a začal se ptát. O tom, co jsem se dozvěděl, jsem se nakonec rozhodl napsat tento článek.

Před dvěma lety ji, spolu s dalšími stovkami dívek ve farnosti, oslovil náš otec Rajesh s lukrativní nabídkou: odjet pracovat jako šička do Keraly. To by samo o sobě asi příliš atraktivní nebylo, kdyby neznala nabízenou mzdu. Pět tisíc rupií měsíčně (2000 Kč) je trojnásobek toho, co vydělává její maminka sběrem listů na čajové plantáži. 

Přestože žádný člen její rodiny nikdy neopustil hranice Asámu, rozhodla se na cestu na druhý konec Indie vydat. Dorazila bez problémů, ale už první den v podniku, kde měla pracovat, si uvědomila, že peníze, které dostane, budou vydělané opravdu těžce. 

Začala patnáctidenním školením, kde se měla naučit jedinou věc, kterou bude dělat každý den, šest, někdy i sedm dní v týdnu – šít dětské dupačky. Poté mohla rozšířit řady 790 šiček, které pracovaly ve stejném podniku. První šok jsem při našem rozhovoru zažil, když jsem dostal odpověď na otázku, jestli jí ten podnik zajistil nějaký pokoj nebo kde byla ubytovaná. Silina mi bez jakýchkoli emocí sdělila, že v místnosti, kde přespávala, bylo spolu s ní dalších 300 dívek. Vím, že Indové jsou skladní a skromní, ale tři sta mi přišlo už trochu moc. 

Její pracovní den začínal v 7.30h. Jídlo všem zaměstnancům zajišťoval podnik. Za rýži třikrát denně jim také všem strhnul měsíčně z výplaty tisíc rupií. Když jsem se Siliny zeptal, v kolik práce končila, najednou viditelně posmutněla a odpověděla mi, že tehdy, když se splnila norma. Pochopitelně mě zajímalo, kolik kusů oblečení musela za den ušít, aby splnila normu. Tentokráte mi odpověděla už opravdu tichým, sotva slyšitelným hlasem: „dva tisíce.“

„Cože?! To přeci není možné!“ namítl jsem. Následně jsem si nechal její odpověď dvakrát zopakovat, protože jsem se domníval, že jsem se přeslechl. Ona ale skutečně trvala na tom, že měla každý den ušít dva tisíce dětských dupaček. Když se jí to podařilo, bylo často po sedmé hodině večer, což znamenalo, že pracovala i 12 hodin a víc. A po celou tuto dobu opravdu jen šila a šila. Látku dostávala nastříhanou a připravenou, hotové oblečky jí odebíraly pracovnice, které dělaly jen tuto činnost, takže za celý den prakticky téměř nevstala od šicího stroje.

Dozvěděl jsem se i to, že šicí stroje nebyly elektronické, ale ovládaly se manuálně pohybem chodidla na „pedálu“. To znamenalo konečnou pro mnohé dívky. Po pár dnech práce jim nohy natekly tolik, že v práci nemohly pokračovat. Mnohé další skončily po měsíci či dvou, protože práci nezvládaly po fyzické i psychické stránce. Silina vydržela nejdéle – celý rok. Poté se svými nejvytrvalejšími kolegyněmi odjela zpět domů. 

Na konci našeho rozhovoru jsem jí položil ještě jednu otázku: „Šily jste na to oblečení také nějaké logo? Jaká to byla značka?“ Tentokrát jsem ale odpověď nedostal. Loga se prý šila až nakonec na hotové oblečení. Dělalo to malé, uzavřené oddělení, jehož činnost byla vždy přísně tajena, takže šičky samy nevěděly, jakou značku bude jejich oblečení mít. Takové chování je pochopitelné. Kdyby se západní spotřebitelé dozvěděli, v jakých podmínkách producent oblečení svoje produkty vyrábí, jistě by to značce neprospělo.

Přestože těchto pár řádků zřejmě nevypovídá ani o jednom procentu toho, co Silina v Kerale prožila, rozhodl jsem se je napsat. Třeba zrovna někdo z vás sedí v práci, stěžuje si na šéfa/kolegy/zadané úkoly/pracovní dobu apod. Zkuste se schválně na chvíli vžít do role Siliny nebo dalších milionů mladých lidí, pracujících v podobných podnicích. Třeba zjistíte, že na tom jste ještě docela dobře. 

V tomto bodě bych mohl asi článek ukončit, ale rozhodl jsem se ještě připojit ještě pár řádků.

Od druhé poloviny minulého století se velké podniky řídí dvěma trendy – off-shoring (přesun továren do zemí s lacinou pracovní silou) a outsourcing (přesun aktivit, které netvoří jádro podnikání na subdodavatele). Jak tvrdí Naomi Klein v knize No Logo i Thomas Friedman v knize The World Is Flat, pro firmy prodávající oblečení (Nike, Adidas aj.) to znamenalo, zbavit se podřadné, intelektuálně nenáročné činnosti, kterou je výroba a zaměřit se pouze na dvě aktivity – návrh oblečení a jeho prodej. Od momentu, kdy si toto uvědomily, začaly v Číně (a později i v Indii, Bangladéši, Barmě a mnoha dalších zemích s lacinou pracovní silou) vznikat stovky podniků vyrábějících oblečení. 

V jednom z nich pracovala Silina. Těmto podnikům zadávají západní firmy své zakázky. Na dodané oblečení pak našijí své logo a prodávají ho za deseti až padesátinásobek ceny, kterou zaplatily indickému podniku za jeho výrobu. Z hlediska Siliny a dalších milionů nebohých pracovníků nastal problém tehdy, že v Číně, Indii aj. vzniklo těchto podniků mnoho. Začaly si konkurovat o zakázky, což tlačilo dolů ceny, za které zhotovené oblečení prodávaly západním firmám. Aby si udržely ziskovost, musely snižovat náklady, což znamenalo vyvíjet větší a větší tlak na výkon svých zaměstnanců. V konečném důsledku pak máme miliony zaměstnanců na pokraji vyčerpání, kteří pracují v podnicích, které jsou sotva ziskové. 

Pokud se ptáte, kdo tedy dostane vaše peníze, které zaplatíte za nový svetr či džíny, tak už nám zbývá jen oděvní společnost (Nike, Adidas…) a obchodník (v jehož obchodě si oblečení zakoupíte). Pěkně to vystihuje tento obrázek. Zakoupíte-li si v obchodě tričko za 100 Kč, pak vězte, že náklady na jeho výrobu – včetně dopravy z Číny a všech daní a cel – jsou zhruba 25 Kč. Zbytek si rozdělí oděvní společnost s obchodníkem. A přestože Adidas utratí každý rok miliardy za nezbytnou reklamu, za mzdy svým zaměstnancům aj., pořád se v roce 2010 mohl svých akcionářům pochlubit ziskem před zdaněním přesahujícím miliardu eur.

Tímto se vám omlouvám, že jsem poněkud odbočil od tématu mého dobrovolnictví. Ale aspoň vidíte, že i za čtvrt hodiny, kdy člověk sedí v bambusovém domku s hliněnou podlahou a jí pravou rukou rýži, se může dozvědět spoustu zajímavého od dívky, která se nedostala ani do deváté třídy.