Jedno z témat, které na mém indickém blogu pochopitelně
nemohu vynechat, je jídlo. Článek o něm jsem si nechával na období po dovolené.
Tak nějak jsem tušil, že za hranicemi našeho Asámu jsou k dostání odlišné
pokrmy, což se ukázalo jako pravdivé, a tak článek bude trochu pestřejší.
Má-li obyčejný Ind příležitost vést s vámi rozhovor,
dotaz „co jíte ve vaší zemi?“ přijde zhruba na čtvrtém místě (potom, co se
dozví, odkud jste, co tu děláte a kolik máte bratrů a sester). Pokud se ale
zeptáte na jeho oblíbené jídlo, smysluplné odpovědi se zpravidla nedočkáte.
Proč? Chudí Indové totiž jedí pořád to samé – rýži. Kromě severní a
severozápadní Indie, kde převažují chapati, je rýže potravinou, kterou mají na
talíři třikrát denně. Nadpis tohoto článku tedy není přehnaný. Mnohdy se mi
stane, že člověk, kterého zajímá, jestli jsem už obědval, se mě zeptá: „Už jsi
snědl svoji rýži?“. A když během sportovních dnů ve škole vrhnul jeden kluk
koulí podstatně méně, než ostatní, spolužáci se smáli a komentovali to: „Haha,
ten nedojedl rýži!“.
O rýži bych mohl psát dlouho, ale bylo by to nošení dříví do
lesa, tak mi dovolte ještě poslední postřeh. Doma jsem se často setkal
s názorem, že Indové a Čínani si nechávají tu nejlepší rýži, kterou
vypěstují a do Evropy a Ameriky posílají jen nekvalitní, kterou by sami
nejedli. Jelikož od svého návratu z Anglie jsem tak trochu „labužník přes
rýži“, napjatě jsem první den v Golaghatu očekával, co budeme mít na stole.
Jaké bylo moje zklamání, když se servírovala ta nejlacinější a nejobyčejnější
odrůda. Otec Rajesh si toho možná všiml, a tak mi hned vysvětlil, že oni jedí
jen obyčejnou rýži, protože ta kvalitní je příliš drahá. Tehdy jsem si uvědomil,
že v době globalizace je přeci logické, že pokud je o kvalitní rýži na
západě zájem, tak se určitě najde někdo, kdo ji tam začne prodávat. A to tím
spíš, že za kilogram rýže prodané v ČR dostane 30 Kč (za basmati 50 Kč),
kdežto v Indii jen 5 Kč (samozřejmě, že v té české ceně hrají roli
transportní náklady, daně a cla, které rozdíl v marži mohou prakticky
smazat). Přesto vás ale mohu potěšit - pokud chcete kvalitní rýži, nemusíte
kvůli ní jezdit do Indie.
Pokud ale přesto přijedete a budete se stravovat u salesiánů,
můžete zažít při jídle leckterá dobrodružství. V prvním týdnu svého pobytu
jsem potkal v našem areálu štěňata. Jelikož jsem byl doma varován před psy
nakaženými vzteklinou, hned jsem se ptal otce Dilipa, jestli jsou naše. „Jojo,
ty jsou naše. Až trochu povyrostou, tak je zabijeme a dáme si psí maso.“ Pro mě
to bylo tehdy jedno z mnoha překvapení, které mi první týdny přinesly. Mám
pocit, že štěňata jsou i po osmi měsících pořád naživu, ovšem psí maso už jsme
na stole párkrát měli. Další oblíbenou delikatesou otce Dilipa jsou vosí larvy.
Ty jsou skutečně docela chutné, akorát můj zrak je nějak nechce akceptovat (mám
prostě už od dětství zafixované, že vosa dává žihadla a dávat si ji do pusy
není moc dobrý nápad). Bratr Thomas pro mě zase jednou uvařil zdejší specialitu
– kraví mozek – ovšem tehdy to bylo smíchané s vnitřnostmi, takže nevím, jak
vlastně chutnal.
Jednou jsem večeřel sám s mladým otcem Rajeshem (teď tu
máme dva otce Rajeshe) a v jednom hrnci na stole bylo nějaké maso, které
jsme nedokázali identifikovat. Nakonec jsme se shodli na tom, že to je nějaké
hodně malé kuře. Nicméně nám to nedalo a po večeři jsme se šli zeptat kuchařek.
Dozvěděli jsme se, že odpoledne našli na zahradě zakousnuté holoubě, tak nám ho
udělaly k večeři. Jelikož už bylo po jídle, tak jsem nic nenamítal, jen
jsem doufal, že pes, co ho zakousl, neměl vzteklinu.
Po osmi měsících svého pobytu zde už jsem si stihl všimnout,
že Indové mají k jídlu trochu jiný přístup, než my. Včera jsem si chtěl
k svačině vzít toastový chleba, ale byl už plesnivý a to docela dost.
Protože tady nepoužíváme odpadkové koše, nechal jsem ho ležet na stole. Druhý
den ho kuchařky připravily na stůl k snídani. Tehdy si té plísně všiml
otec Rajesh (už totiž zezelenala). Následně mi ho dal do ruky se slovy: „Odnes
ho do kuchyně a řekni holkám, ať z toho udělají toasty.“ Takže ode dneška
jsem přestal jíst toasty…
Abyste ale nanabyli mylného dojmu, tak většinou zde jíme
normální indická jídla. Kromě vepřového, které občas trochu smrdí, jím všechno
a indické stravě už jsem se plně přizpůsobil. Faktem je, že indická vařená
zelenina (zde se tomu říká kari), které je na stole vždy několik druhů, chutná
všechna prakticky stejně (tak to tedy vnímám já, který na tyto chutě nejsem
zvyklý). Většinou tedy máme rýži, daal a několik druhů zeleniny. Občas je na
stole kachna, ale většinou to jsou jen kosti (kuře i kachna se zde připravuje
tak, že se naseká na špalku na kousky a vaří i s kostmi). Ovšem nejlepší
jsou snídaně – chapati, nudle se zeleninovou omáčkou a vaječná omeleta je můj
oblíbený ranní pokrm.
Nyní mě prosím
omluvte, přestože jsem tento článek napsal už v pátek, tak až do nedělního
poledne jsem se nedostal k tomu, abych ho dokončil. Nyní odjíždím do
školy, kde budu přespávat, tak jsem se rozhodl ho rozdělit na dvě části a tu
druhou dopíšu příští týden.
Žádné komentáře:
Okomentovat