V Indii na záchod

Pokud se vydáte do Indie a máte v plánu strávit jistý čas i s prostými lidmi (naplánujete si do itineráře i něco jiného, než Taj Mahal a pár měst v Rajasthanu), můžete se dostat do kuriózních situací v okamžiku, kdy potřebujete na záchod.

Tento text je trochu jiný. Jedná se spíše o vyprávění jistých příhod z první poloviny mého pobytu, než o souvislý článek. Prosím nehledejte v něm žádné hluboké myšlenky :-) 

Vloni v létě, zhruba dva týdny od příjezdu do Indie, jsem byl na návštěvě v rodině Punam, jedné z našich učitelek. Před koncem návštěvy jsem se jí zeptal, kde najdu záchod. Odvedla mě za jejich domek, kde byla malá místnost. Dveře měla dokořán a uvnitř na záchodové míse seděl nějaký děda, měl stažené kalhoty a jakási babička se ho snažila táhnutím za ruce postavit. Když Punam viděla, že je obsazeno, poslala mě do místnosti, která byla hned vedle. Vešel jsem, zavřel za sebou dveře, ale co to?  V této místnosti s betonovou podlahou žádný záchod nebyl. Byly tam pouze tři kbelíky plné vody. Hledal jsem, přemýšlel jsem, ale nic jsem nevymyslel, a tak jsem se rozloučil a na záchod si došel cestou domů. 

Nedávno jsem se v mém pokoji učil s našimi prvňáky matiku, když se ozvali, že potřebují na záchod. Jelikož na „jejich“ záchody je to daleko, poslal jsem je na ten, který mám ve svém pokoji. Jakmile vstoupili do koupelny, pronesli jednu z nejroztomilejších vět, kterou jsem od nich slyšel. „Sir, where?“ („Cyrile, kam?“ – o tom, proč mě děti oslovují „Sir“, v tomto článku psát nebudu. Je to prostě jedna z věcí, na kterou jsou nastaveni a já jsem se rozhodl ji neměnit, i když mi, být oslovován „Sir“, od dětí moc příjemné není). Přestože záchodová mísa v koupelně byla přímo před nimi, kluci neměli nejmenší tušení, kam se mají vymočit. Oni prostě ten den viděli poprvé v životě klasický záchod! Vešel jsem tedy do koupelny a ukázal jim záchodovou místu. „To jako tam, jo?“, nevěřícně se ujišťovali. „Jo, tam“, se smíchem jsem odpověděl já. 

Ač to asi není nejlepší ukazatel, životní úroveň indické domácnosti je možné posuzovat i podle toho, jaký má doma záchod. Bohatší Indové, kteří žijí moderně, si zakoupí drahou záchodovou mísu. Střední třída chodí na turecký záchod, ovšem nejsnazší to mají chudí Indové. Ti vezmou motyku (rýč jsem tu ještě neviděl), vykopou malou díru vzadu za domkem, kolem ní zatlučou čtyři bambusové tyče a dokola napnou modrý, neprůsvitný igelit. Tímto je záchod hotov, na velkou pak chodí na pole nebo mezi bambus. Pravidelní čtenáři mého blogu si asi domyslí, že tento typ záchodu používá téměř sto procent našich vesničanů.

Muži si ovšem v Indii příliš starostí dělat nemusí. Indové totiž močí prakticky kdekoli. Přesto mám pro turisty chystající se do Indie jednu radu. Ocitnete-li se náhodou v muslimské vesnici, běžte se raději shovat tak daleko, aby vás nikdo neviděl. V Radžastánu mě můj velbloudář-muslim sdělil, že jeden izraelský turista šel na malou k nejbližšímu stromečku. Bohužel ho viděla nějaká muslimka a hodila po něm kámen. Ve městech je to prý OK, ale muslimky žijící ve vesnicích prý nechtějí vidět muže močit. Přestože v poušti to byl trochu problém, nakonec jsem se shoval tak daleko, kam by kamenem nedohodila ani Helena Fibingerová. 

Potíže mohou nastat tehdy, potřebujete-li v Indii na velkou a chcete si zachovat „čisté ruce“. Toaletní papír v Indii používá opravdový zlomek populace. Když jsem se během dovolené v jedné rodině chystal na záchod, najednou se za mnou ozvalo: „Je kjá he?“, což v hindšitě znamená zhruba „A tohle je co?“ Otázku položil malý Binit a na mysli měl toaletní papír, který jsem si nesl s sebou. Přestože chodí do druhé třídy kvalitní anglické soukromé školy, toaleťák viděl ten den evidentně poprvé v životě. Protože toaletní papír používá v Indii málokdo, není vždy snadné ho sehnat (tedy pokud zrovna nejste v turistické Agře či Radžastánu). Indové ho ale nepotřebují. Spatříte-li někoho, kdo kráčí kamsi do (pra)lesa a s sebou si nese kyblíček s vodou, vsadím se s vámi o tisíc rupií, že vím, co tam bude dělat. A pozor, na mytí zadku se používá zásadně levá ruka (jste-li praváci). Proto je také ve většině asijských zemí považována za nečistou. 

Jednou jsem se při doučování věnoval jednomu z našich třeťáků. Najednou mi řekl, že potřebuje na velkou a odběhl ven. Vrátil se ale už asi za minutu. Když jsem se ho ptal, jestli to stihl tak rychle, zklamaně odpověděl: „Nene, nestihl. Nebyl tam žádný kýbl.“ Neměl si do čeho napumpovat vodu, a tak si nemohl jít na záchod.

A na závěr se vám přiznám k jednomu chybnému úsudku, kterému jsem věřil téměř půl roku. Na indických letištích jsou zpravidla kolem záchodů kaluže jisté tekutiny. V momentě, kdy jsem si všiml, že na stěně visí jakási speciální sprcha, kterou si Indové myjí dotyčné partie, se mi ulevilo, protože jsem pochopil, že se jedná pouze o vodu, kterou dotyčný nevyhnutelně nacáká mimo záchod.

Na našich školních záchodech, jsou také na zemi kaluže jisté tekutiny. Pevně jsem věřil, že je to voda, která se rozlije dětem z jejich kyblíků. Pak jsem ale viděl jednoho chlapečka, stát ve dveřích a močit přímo na podlahu. Chvíli jsem ho pozoroval a během krátké chvíle přišli další dva, kteří udělali totéž. Od té doby vím, že na našich záchodech se nejedná o vodu. O tom, že některé děti chodí do školy bosy, už jsem zde na blogu psal…

Těším se za týden!

PS: K tomuto článku si dovolím ještě dvě poznámky. První je rozluštění té záhady z jeho úvodu - v té místnosti byla ve skutečnosti díra (v rohu na zemi), ale jelikož jsem tehdy hledal záchod, tak jsem ji prostě přehlédl.

Druhá se týká našich kluků, kteří močí na záchodě na podlahu. Rozhodně by nebylo fér jim to vyčítat. Oni prostě chodí celý svůj krátký život na zahradu, a tak opravdu netuší, že mají močit do té strouhy, co je podél stěny. Kdyby jim to někdo řekl, možná by to začali dělat.