Zpět doma

Včera odpoledne jsem se vrátil domů. Děkuji mé rodině a přátelům, kteří mě přišli přivítat na letišti.

Pokud toho budu schopen, pokusím se někdy napsat článek o životě po návratu.

Přestávka v Dillí

Zdravím vás z Dillí!

v předchozím článku jsem se mýlil, neboť nebyl poslední z Indie. Mezi odjezdem z Golaghatu a odletem z Dillí jsem se rozhodl udělat třídenní pauzu v hlavním indickém městě. Především proto, abych v případě problémů či zpoždění nezmeškal svůj let. Půjde-li vše hladce, chtěl jsem něco podniknout v Dillí, kde bydlí můj indický kamarád Sanoj, který působil jako dobrovolník rok v Praze. V Indii jsem si zvykl nic nedohadovat s předstihem, a tak jsem se dva dny před odjezdem dozvěděl, že Sanoj je momentálně v Norsku. Nyní tedy sedím sám ve svém hotelovém pokoji a říkám si, že dvoudenní rezerva by bývala stačila…

Než napíši pár řádek o Dillí, vrátím se do našeho Golaghatu. Poslední čtyři dny jsem si moc neužil. Měl jsem stále dost práce s přípravou pololetních zkoušek, vedle toho jsem si připravoval svoje věci na cestu a skoro každý den jsem měl nějakou rozlučku. Nejsmutnější loučení bylo jednoznačně ve škole – strávil jsem tam kus života a děti mi přirostly k srdci víc, než bych čekal. Poslední den jsem od některých z nich dostal propisku, jiné se přišly jen tak rozloučit a potřást mi rukou. Upřímně mě to dojalo, protože to byly malé děti a přišly samy, nikdo je za mnou neposlal. Slzy v očích jsem měl ale až tehdy, když jsem při odjezdu viděl smutné pohledy na tvářích některých z nich. Přestože můj odjezd samozřejmě neprožívali, jako já, mnohým z nich to evidentně jedno nebylo.

Když jsem se se všemi rozloučil, nezbylo mi než nasednout do vlaku a vydat se na cestu. Do Dillí to s jednou přestávkou trvá dva dny. Až ve vlaku jsem si uvědomil, že jsem si nevzal nic na čtení ani žádnou jinou zábavu (nakonec mě zachránila kniha předchozí dobrovolnice Janky, o jejíž dovezení mě požádala. Vydat se v červnu z Asámu do Dillí znamená přes noc přejet do jiného ročního období. Do hlavního města ještě nepřišly monzuny, takže je zde sucho a horko. Teprve tady jsem pochopil, proč mi v Asámu bylo takové vedro, přestože se teploty pohybovaly jen kolem 32°C. Zřejmě za to mohla vlhkost, která byla v Asámu v období dešťů velmi vysoká. Teploty v Dillí se s těmi asámskými srovnávat nedají – v novinách jsem si přečetl, že za posledních 25 dní pouze třikrát nepřesáhly 40°C. Včera po poledni, když jsem si prohlížel Qutab Minar, bylo 42°C. Jelikož je zde sucho a fouká vítr, dá se v tom ale normálně existovat. Potím se méně, než když bylo v Golaghatu třicet. 

Důvodů, proč nakonec svého rozhodnutí navštívit indickou metropoli nelituji, je ale víc. Dillí je jiné než Kalkata a další velká města, které jsem navštívil, a tak vidím Indii opět z trochu jiného pohledu. Např. indické metro mě docela šokovalo. Komplet nové, moderní, s tím pražským se vůbec nedá srovnávat. Stejně tak autobusy, patřící dillískému dopravnímu podniku jsou klimatizované a velmi pohodlné. Překvapily mě ale i ceny. Když jsem podával průvodčímu v autobuse deset rupií za lístek, jen se na mě usmál a řekl „twenty five“. A za jednu jízdu metrem jsem dal dokonce 40 rupií (16 Kč). Vám to asi přijde laciné, ale v Indii je to hodně peněz. V Kalkatě jsem za metro zaplatil čtvrtinu. 

Jednou z výhod Dillí je, že i když je tu člověk sám, má dost možností, jak se zabavit. Přestože nejsem přílišný milovník památek, rozhodl jsem se, že navštívím aspoň ty, o kterých jsem učil svoje žáky v předmětu General Knowledge. Aniž bych si to plánoval, spojil jsem to s jednou neobvyklou činností – smlouvání o vstupné. Půjdete-li navštívit jakoukoli aspoň trochu známou indickou památku, téměř jistě se stanete obětí „dvojích cen“. Indické vstupné je 10 rupií, ne-Indové jdou za 250 rupií (100 Kč). Sice přiznávám, že jsme bohatší, než Indové, ale platit dvacet pět krát víc se mi nechtělo, tak jsem zkusil na člověka za okénkem mluvit v hindštině a tvrdil jsem mu, že jsem Ind. Vyslechl mě a požádal o indickou občanku. Tu jsem samozřejmě neměl, ale po další diskuzi mě poslal za svým šéfem. Než jsem se s ním setkal, došlo mi, jaká je to blbost tvrdit někomu, že jsem Ind, když v šortkách (Indové nosí dlouhé kalhoty), v klobouku a s foťákem vypadám jako tuctový turista (o barvě pleti nemluvě). Změnil jsem tedy strategii. Vysvětlil jsem mu (napůl v hindštině, napůl v angličtině), že nejsem turista, že žiju v Asámu, kde učím ve škole. Ukázal jsem mu, že nemám turistické vízum a že jsem přijel skutečně před rokem a řekl mu, že jsem v Dillí kvůli jeho prodloužení a poté se do Asámu vrátím. A k překvapení mého samého to zabralo – dostal jsem lístek za deset rupií. Stejnou strategii jsem ten den zopakoval ještě jednou a za jeden den jsem tak ušetřil víc, než kolik tu platím za hotel. Tato metoda už bohužel nezabrala na muslimy před největší indickou mešitou Jama Masjid. Ti používají jiný přístup. Vstup je zdarma, ale za foťák se platí 300 rupií. To, že Indové za foťák platit nemusí, asi dodávat nemusím. 

Dillíské památky jsem tedy viděl, ale mé oblíbené místo je jinde. Na břehu Yamuny najdete Raj Ghat, kde proběhla kremace těla Mahatmy Gandhiho. A kolem něco se rozprostírá nádherný park, kde si můžete sednout do trávy a připomenout si, že prostý park, pro nás něco tak přirozeného, je v Indii tak vzácný. 

Líbilo se mi tam natolik, že pokud zítra včas nakoupím poslední dárky, zabalím batohy a připravím se na cestu, vrátím se tam a budu v klidu pod stínem stromů rozjímat o mém dobrovolnickém roce. 

Na viděnou doma.

Nejnapínavější kapitola

Zdravím vás všechny naposledy z Indie.

Je to tak, v pátek opouštím náš Golaghat a naposledy usedám k psaní pravidelného článku. Přestože se na cestu zpět už trochu připravuji, teprve nyní u tohoto textu mi začíná skutečně docházet, že odtud opravdu brzy odjedu. A není to moc příjemný pocit. 

Tento příspěvek se mi píše zdaleka nejhůře. To, co jsem za uplynulý rok v Indii zažil, se nedá předat slovy a už zdaleka ne textem. Pocity, které ve mně vyvolaly nejrůznější události, se nedají předat vůbec. Jak vám mám vysvětlit, proč jedna Němka měla při loučení s našimi žáky slzy v očích, přestože ve škole strávila jen půl dne? Zřejmě ji dojala zároveň chudoba, úcta, pokora a radost našich dětí, ale pokud byste tomu chtěli porozumět, museli byste si to přijet prožít sami.

Můj dobrovolnický rok tedy končí a již brzy se na něj budu ohlížet do minulosti. Jsem moc rád, že jsem se sem vydal jako dobrovolník a ne jako turista-cestovatel. Během mé lednové dovolené jsem potkal mnoho tzv. „dlouhodobých turistů“ (jak jsem jim říkal) a většina z nich byla po pár měsících v Indii dokonale unavena až znuděna (jeden Švéd si dokonce připlatil za přebookování letenky, aby se mohl vrátit dříve). Naopak pro mne, člověka žijícího v těsném kontaktu s domorodci, byl prakticky každý den něčím zajímavý a jedinečný. A přestože i já jsem to měl někdy těžké, za celý rok jsem svého rozhodnutí odjet jako dobrovolník do Indie nikdy nelitoval. 

Poznal jsem zde, že vedle světu, ve kterém jsem vyrůstal a přes dvacet let žil, existuje ještě alespoň jeden svět, ve kterém žijí jiní lidé a platí jiná pravidla. A díky tomu jsem trochu více porozuměl světu, do kterého se brzy vrátím. Pozorujíc naše chudé vesničany jsem si připomněl, že není až tak důležité, kolik toho člověk má, ale to, jak je spokojený s tím, co má. A že my máme vše potřebné k tomu, abychom byli doopravdy šťastní. To, co mi můj pobyt v Indii dal, si ale zřejmě plně uvědomím až s odstupem času po svém návratu domů.

Jako dobrovolník jsem se samozřejmě také snažil dávat. Většinu své energie jsem nechal v naší škole, kde jsem denně vyučoval a doučoval. Spolu s naším ředitelem jsme se ji snažili trochu pozdvihnout, byť spolupráce s ním byla dosti náročná. Přesto je to právě naše škola, co mi k srdci přirostlo nejvíce a to samozřejmě díky našim žákům. Děti poznaly, že je mám rád a oplácely mi stejnou mincí. Jen díky nim jsem se na některé hodiny matematiky doslova těšil. Pouze tím, že jsem učil aspoň trochu „po česku“ se mi podařilo z mnoha žáků, kteří propadali, udělat žáky průměrné. Jakmile tyto děti zjistily, že příklady, které zadávám na tabuli, dokážou spočítat i oni, začali se o ně hlásit s takovou razancí, až převraceli lavice (pod kterými se naopak dříve schovávali, aby je učitel nevyvolal). Na jejich radost, když jsem je pochválil za správně spočítané příklady stejně jako na hlasité pozdravy, které na mě volaly při ranním příjezdu, si budu pamatovat dlouho. A to přesto, že většina z nich jsou uličníci na druhou. 

Nyní už mě čeká jen loučení, balení a odjezd. A zanedlouho si budu opět zvykat na život doma.

Jak už jsem napsal v jednom z článků, člověk nemůže být celý život dobrovolníkem. Tímto tedy uzavírám jednu kapitolu svého života. Kapitolu, která byla jednoznačně nejnapínavější a od těch minulých se výrazně lišila. Přesto věřím, že do mého života patří a zůstane tam navždy.

Na viděnou doma!

Děkuji vám všem, kteří jste navštěvovali můj blog. Přiznám se, že váš zájem o něj mě překvapil a potěšil. Již nyní jsem přislíbil uspořádat jedno povídání o Indii, tak budete-li mít zájem, můžete se také přijít podívat. Bližší info bude zde na blogu. 

PS: Neslibuji to, ale rád bych ještě napsal jeden článek po návratu domů.

Příliš složité životy

Jsem zpět z mého dvoudenního a zároveň jistě posledního indického výletu. Hned na úvod se vám svěřím s tím, co mi v ČR opravdu, ale opravdu scházet nebude. Je to indická doprava. Nepíšu to jen tak. Během 180 kilometrů dlouhé cesty (tam a zpět) jsme potkali tři dopravní nehody. Tu první jsme (naštěstí) neviděli, pouze nás na jedné křižovatce zastavila policie, s tím, že nějací lidé blokují hlavní silnici a musíme jet jinudy. Později jsme zjistili, že auto srazilo dívku, která zemřela. Řidič ujel a tak lidé na protest blokují cestu, aby ho policie našla. V Indii bohužel platí, že způsobí-li řidič vážnou nehodu, je-li jeho auto aspoň trochu pojízdné, tak ve sto procentech případů ujíždí. (Druhá nehoda byla ještě čerstvá – motorkář (samozřejmě bez přilby) a cyklista se svíjeli v bolestech na kraji cesty. Třetí byl čelní náraz osobního automobilu do sloupu elektrického vedení. Náklaďák, který z nějakého důvodu vysypal polovinu nákladu do příkopu, jsem nepočítal).

Jelikož ale naše cesta proběhla bez problémů, celý výlet jsem si velmi užil. Protože jsem se na něj vydal s Thomasem, nemusel jsem se téměř o nic starat. Pouze při jeho plánování jsem musel mírně zasáhnout. Když jsem se dozvěděl, že Thomas dostal od Rajeshe za úkol mě provést po všech salesiánských střediscích v Dibrugarhu a Tinsukii, řekl jsem mu: „Prosím tě, hlavně mě nevoz po školách a salesiánských komunitách. Pojeďme raději navštívit nějaké tvoje přátele.“ A tak se stalo. Odpoledne jsme si prošli Dibrugarh a následně se vydali do jedné z přilehlých čajových plantáží, kde nás v malé vesnici čekala jedna velmi pohostinná rodina. 

Jsem už v Indii nějakou dobu, ale přesto mám vždy upřímnou radost, když se dostanu do domu rodiny, která má sice nízké příjmy (matka pracuje na čajové plantáži, otec v továrně vyrábějící čaj), ale jejíž členové se zdají spokojení a doma vládne příjemná atmosféra. Tato rodina toho byla zářným příkladem. Rodiče mají čtyři syny (kolem dvaceti let), přičemž třem z nich zaplatili vzdělání v soukromé anglické škole. Vedle práce se starají o hospodářství – krávy, prasata, kozy, slepice a kachny a mají vlastní rýžové pole a malý vesnický obchod. 

V jejich bambusovém domku toho moc nenajdete, ale nestěžují si, a tak, když jsem u nich včera večer usínal, připomněl jsem si jednu skutečnost, o kterou jsem se s vámi zde na blogu zatím nerozdělil. 

Chudí Indové mají oproti nám jednu velkou výhodu – jejich životy jsou velmi jednoduché. Jak to myslím? My, v západním světě, máme peníze, za které si kupujeme zboží a služby, které nám přinášejí nejen (větší či menší) uspokojení našich potřeb, ale zároveň i starosti. Prakticky všechno, co si pořizujeme, nás stojí rozhodování a následně vyžaduje nějakou údržbu, ať už se jedná o mobil, notebook, kolo, v horším případě auto, dům, bazén. Příklad uvedu sám na sobě. Jen od mého stolu v Indii jsem si zavzpomínal a spočítal, že jsem majitelem zhruba čtrnácti párů „bot“ (počítám vše, co se dá nasadit na nohu). Tady je můj seznam:

Dvoje pantofle – jedny do práce a jedny na doma. Nosit jedny každý den v batohu byl vopruz.

Dvoje sandále – sandále tu nosím celý rok. Jedny se rozpadají, tak jsem si tu koupil nové (bohužel ty nové indické se rozpadly ještě rychleji, než ty staré).

Sportovní boty a tretry – ještě z dob, kdy jsem dělal atletiku.

Letní boty do města a zimní boty do města.

Pohorky – čistě do hor. Zkoušel jsem v nich chodit po Praze a málem jsem se zabil. Na dlažbě hrozně kloužou.

Dvoje společenské boty. Bez těch se vysokoškolák neobejde.

Zimní a in-line brusle.

Boty na snowboard. Na to, že je vyndám jednou za dva roky, zabírají hrozně místa.

Ploutve na potápění – ty už nepočítám, ale také se nosí na nohou.

Nejdříve se vám to možná zdálo moc, ale po přečtení mého seznamu si říkáte, že když odečtete mou sportovní obuv, snadno byste našli osoby, které mají bot ještě víc. Asi nemusím dodávat, že například gore-texové pohorky, vyžadují jistou údržbu (impregnace apod.), in-line brusle nová kolečka, zimní brusle nabrousit a s indickými sandály jsem byl u ševce už třikrát (naštěstí si nikdy nevzal víc, než 5 rupií (2 Kč)). Vydržování takovéto armády bot mě stojí čas i peníze.

A jak jsou na tom Indové? Ti nejchudší nemají boty žádné, většina má ale aspoň jedny – žabky. Například naši kluci na internátu mají dvoje – žabky a školní boty jako součást uniformy. Většina našich vesničanů pak má jedny plné boty a žabky a s tím si vystačí po celý rok. Jinými slovy – péče o obuv jim jistě starosti nedělá. Neřeší, kde koupit nová kolečka do bruslí, ani kde uskladnit boty na snowboard.

Tento příklad jsem uvedl s mírnou nadsázkou. Předpokládám, že obuv opravdu není hlavním zdrojem starostí většiny Evropanů. Vzít si hypotéku? Pokud ano, tak jakou? Jak ji budu splácet? Mám dobrou práci? Neměl bych si najít něco jiného? Jaké si koupit auto? Jakou značku? A kde si vzít leasing? Mám investovat peníze do tohoto finančního produktu nebo do jiného? Jakého si zvolit operátora? A jaký tarif? Jakou si vybrat koupelnu? A jakou zvolit barvu kachliček? Bude hezčí tyrkysová nebo světlá modř? Takovéto a podobné rozhodování dělají mnozí obyvatelé západní civilizace pravidelně a naše životy se díky tomu stávají složitějšími až komplikovanými. Neustále se musíme o něčem rozhodovat, shánět informace a provádět volby.

Naopak chudí vesničtí Indové nic z výše uvedeného nikdy řešit nebudou. Nemusí se rozhodovat, co uvařit k snídani, protože nic jiného než rýže, doma není. Neřeší, jestli mají dobrou práci, protože žádnou jinou mít nemohou. Nepotřebují volit bankovní produkt pro uložení peněz, protože žádné nemají. A tak si v poklidu ráno obstarají hospodářství, pak vyrazí do práce, odpoledne se vrátí, do setmění doma pracují a po večeři jsou spát. 

Netvrdím, že tito lidé jsou šťastnější, než my, protože oni zase řeší jiné problémy. Někteří žijí v manželství po boku člověka, kterého jim vybrali rodiče a oni k němu nemají žádný vztah. V horším případě žijí po boku alkoholika. Dále pro chudé vesničany prakticky neexistuje policie, takže většinu konfliktů si řeší sami a ty tak většinou končí výhrou silnějšího (často doslova). A v neposlední řadě je zde zdravotní péče, která je pro chudé Indy víceméně nedostupná. Mnozí tak žijí celý život s obtížemi, kterých by jich mohla zbavit jedna operace, případně kvalitní vyšetření a předepsané prášky.  

Z těchto a mnohých dalších důvodů bychom si zřejmě život s chudými Indy vyměnit nechtěli. Jsme zvyklí na náš komfort a neradi se ho vzdáváme. V jedné věci se od nich ale inspirovat můžeme – nedělat si naše už tak složité životy ještě složitějšími. Mít před domem bazén je možná fajn, ale když jsem jednou vyslechl, kolik času a peněz si vyžaduje jeho údržba, mám pocit, že se někteří lidé stávají tak trochu otroky svého majetku. Přijedete-li do Indie, přál bych vám zažít, když si indické děti užívají koupel v zatopeném rýžovém poli. Radostnější děti byste nenašli ani v tom největším českém bazénu.

Nové fotky v galerii jsou zde.

První loučení

Přestože do konce mého pobytu v Indii ještě nějaký čas zbývá, jedno loučení už mám za sebou. Minulou neděli odjel domů na dovolenou ředitel salesiánské komunity i celé naší farnosti otec Rajesh. Celé se to odehrálo typicky po indicku. V pátek večer jsem se to náhodou dozvěděl od kuchařek. V sobotu jsem s ním mluvil, on mi to potvrdil, ale na to, že se už neuvidíme, jsem se opět musel doptat já. Večer to sdělil ostatním salesiánům a druhý den odjel. Kdy se vrátí, neví ani on sám, protože Indové ještě tímto způsobem neplánují.  

Asi vás nepřekvapí, že mě jeho počínání moc nepotěšilo, neboť jsem s ním chtěl probrat můj dobrovolnický rok a poradit mu něco ohledně zacházení s budoucími dobrovolníky. Nakonec mě ale potěšil tím, že mi během půlminutového loučení poděkoval. Ono totiž, když pro někoho rok zdarma pracujete a on vám za to nakonec poděkuje, tak to docela potěší…

S Rajeshovým odjezdem také padl výlet do Dibrugarhu (město vzdálené asi tři hodiny cesty), který mi poslední čtvrt rok pravidelně sliboval. Ovšem ne tak úplně. Před pár dny jsme se s mým přítelem Thomasem rozhodli, že se tam vydáme spolu autobusem. Odjíždíme v sobotu ráno a vracíme se v neděli, takže nedokážu říci, kdy se zde (pokud vůbec) objeví nedělní článek.

Abyste ale nepřišli zkrátka, tak se pokusím do galerie přidat opět nové fotky.

Článek v Respektu

Tento týden vyšel v týdeníku Respekt v rubrice Jeden den můj článek. Přečíst si ho můžete v tištěném vydání nebo zde.

Indická žena má jen jednu šanci

Hned na úvod tohoto článku bych vás rád informoval o nových fotkách v galerii. Sliboval jsem je už dříve, ale čas jsem si na ně udělal až tento týden. Jak se blíží můj odjezd, přibývá mi nejrůznějšího zařizování, tak mám čím dál více práce. Fotek je tentokrát přes sto a u každé najdete popisek či krátký komentář. Zachycují nejrůznější situace z druhé poloviny mého pobytu. 

V minulém článku jsem zmínil život indických žen v manželství. Tento týden se dotknu toho, jak se do něj dostanou. (Poznámka: v tomto příspěvku píši především o křesťanech z našich vesnic. Ve městech a hlavně ve velkých městech platí často velmi odlišná pravidla.)

Faktem, který ale platí jak pro bohaté, tak pro chudé, je, že v Indii jsou stále velmi rozšířené dohodnuté svatby (svatbu vyjednají rodiče – nevím, jak se tomu říká česky, anglicky je to „arranged marriage“). 

Když jsem byl v lednu v Uríse, v rodném domě mého přítele Thomase, dostal jsem od jeho rodičů pozvání na svatbu jeho bratra Miltona. Bude se konat v lednu 2013 a celá rodina by bylo moc ráda, kdybych přijel. Když jsem se začal trochu ptát, zjistil jsem, že toto pozvání je ale na naše poměry velmi neobvyklé. Čím? Tím, že se ještě neví, koho si Milton vlastně bude brát. Nevěsta se totiž teprve hledá. 

Miltonovi rodiče už jsou velmi staří (v Indii pojem „velmi staří“ znamená, že jim je přes šedesát) a tuší, že mohou kdykoli zemřít. Jelikož všichni jejich synové a dcery už jsou vdaní a ženatí, považují za svou přirozenou povinnost, najít nevěstu i poslednímu svobodnému – Miltonovi. Hledají prakticky všichni – jeho sestry a bratři, bratranci a sestřenice, sousedi i známí, jen jedna osoba nehledá – Milton. 

Jelikož Milton přiznal, že si může nevěstu najít sám a pokud mu ji rodiče schválí, tak si ji i vzít, dlouho jsem nechápal, proč nehledá a nechává to jen na rodičích. Vždyť volba partnera jeho budoucnost ovlivní víc než co jiného (toho si je Milton dobře vědom). Pak jsem to ale pochopil. Hrají v tom roli dvě skutečnosti. 

Zaprvé Milton plně důvěřuje svým rodičům a věří, že mu najdou vhodnou partnerku. A zadruhé on si prostě sám partnerku najít nedokáže. Celý život prožil v rozdělené společnosti – ve třídě seděl v části pro kluky, o přestávce si hrál s kluky, protože s holkami si hrát nesměl, v kostele seděl mezi muži, ženy a dívky seděly naproti, a tak prostě neví, jak se ženou navázat kontakt, začít se s ní bavit, případně o ni projevit zájem. Jelikož ale důvěřuje svým rodičům a zároveň ví, že kdyby to bylo „hodně špatné“, může partnerku odmítnout a rodiče mu ji vnucovat nebudou, nijak ho to netrápí a prostě čeká, koho mu najdou. 

Při čtení těchto řádek vám to asi nepřijde, ale zkuste se na chvíli vžít o jeho situace. Jedete spolu s vašimi rodiči k nějaké rodině, abyste si prohlédli vaši možnou budoucí ženu (či muže). Říkáte si, jaká asi bude? Bude hezká? Bude vysoká nebo malá? Bude usměvavá nebo zamračená? Bude milá nebo chladná? A pak ji přivedou. A vám dojde, že na základě tohoto a ještě jednoho setkání (v domě vašich rodičů) se musíte rozhodnout, jestli je to ta, se kterou chcete prožít celý život. Docela drsné, ne?

Za téměř rok jsem zde navštívil mnoho rodin, kde manželé byli pasivními účastníky dohodnuté svatby a o vybraného partnera neměli zájem. Sice se prý občas stane, že se do sebe nakonec zamilují, ale častější je, že prostě žijí s mužem či ženou, ke kterému nemají žádný vztah. Je to pro ně jen někdo, kdo žije s nimi v jedné domácnosti, protože to tak rozhodli rodiče. Někdy je to docela smutné, nejen proto, že tím v důsledku trpí jejich děti.

Přesným opakem párů, které se podřídily (někdy ochotně, jindy neochotně) vůli svých rodičů, jsou ti, kteří se zamilovali, a to tak, že se rozhodli raději utéci z domova, než aby přišly o svého partnera. Rodiče jednoho či obou z nich prostě nesouhlasili se svatbou, a tak se dvojice sebrala a začala spolu žít bez svatby na jiném místě. Zrovna tento týden jsme v našem areálu Dona Boska měli šedesát takovýchto párů. Po zhruba týdnu přednášek a modliteb dostali to, co je vrátí na úroveň řádně sezdaných manželů – církevně uznaný sňatek. Jelikož některé páry si s sebou přivedly desetileté děti, usuzuji, že jsou spolu už dlouho, a tak jim prý po tolika letech odpustí i jejich rodiče a všichni jsou tedy nakonec opět šťastní. 

Jak už jsem uvedl, přestože v Indii převažují „arranged marriages“, časté jsou i „love marriages“, kdy spolu muž a žena před svatbou nějakou dobu chodí. Chození je to ale hodně odlišné od toho, co si pod tímto pojmem zřejmě představíte. Ilustroval bych to jednou událostí z loňska. Večer jsem byl v domě rodiny Punam – učitelky z naší druhé školy (je jí asi dvaadvacet). Když jsem odcházel, řekla mi, že mě půjde kousek vyprovodit. Jakmile jsme se vzdálili od její matky, vypadlo z ní, že za rohem na ni v jednom obchodě čeká její přítel. Jelikož je ale z nižší kasty, máma jí zakazuje se s ním stýkat. Když jsme tam přišli, spatřil jsem kluka asi v mém věku, který se na nás poněkud nezúčastněně podíval. Aniž by se ti dva pozdravili, či si alespoň pokynuli, Punam mi řekla: „To je on, zkus mu říct něco v hindštině.“ Následně jsem se s ním asi minutu bavil. Pak Punam prohlásila: „Já půjdu,“ a bez rozloučení se obrátila a vydala zpět domů. Za celou dobu se na sebe ti dva sotva podívali, neřekli si ani slovo a stáli zhruba dva metry od sebe. Svědkem podobných „rande“ jsem zde byl vícekrát.

S výjimkou velkých měst v Indii není přijatelné, aby se muž se ženou drželi za ruce, o líbání na veřejnosti ani nemluvě (když jsem poprvé v Indii viděl kluka s holkou držet se za ruce, hned jsem se na to ptal vedle mě stojícího kamaráda. Řekl: „No, když se ti dva cítí v bezpečí, tedy že je neuvidí rodiče, tak se někdy mohou držet za ruce.“). Občas mám pocit, že chození = esemeskování. V Indii si můžete koupit balíček 10 000 SMS měsíčně za 30 rupií (12 Kč) a Indové jsou do mobilů docela blázni (teď jsem si vzpomněl na výrok jednoho našeho salesiána, který kdysi na začátku mého pobytu prohlásil něco jako: „Já jsem si, Cyrile, myslel, že když jsi z Evropy, budeš mít nějaký supermoderní mobil. A teď vidím, že máš docela šunku.“ (mám čtyři roky starou Nokii N73)). 

Indické ženy a dívky také chodí ve srovnání s těmi západními mnohem více zahalené. Vdané ženy nosí většinou sárí, svobodné pak čuridar (taková dlouhá halenka, která sahá do poloviny stehen i níže). Výstřih jsem u ženy neviděl ani v Dillí a sukně se sice nosí, ale vždy alespoň po kolena. 

Kdysi mi někdo řekl, že prostí indičtí muži si myslí, že západní žena = prostitutka a podle toho mají někteří z nich tendenci se k ní chovat. Nejdříve jsem tomu nerozuměl, ale nyní to chápu docela dobře. Když jsem totiž po půl roce poprvé viděl západní turistky, tak jsem si uvědomil, že chování některých z nich se opravdu podobá tomu, jak se v Indii chovají prostitutky. Oproti Indkám chodí polonahé, dotýkají se mužů, kouří (v Indii ženy zásadně nekouří) apod. 

A jak je to zde se střídáním partnerů? Pominu-li život v moderních velkoměstech, tak v tom je Indie opravdu hodně odlišná a to bez ohledu na náboženství či kastu. Pokud spolu dva chodí (po indicku – tedy posílají si esemesky a občas se někde potkají (mimochodem – moje předchůdkyně mi jednou řekla, že jí její dvaadvacetiletá indická kamarádka prozradila největší tajemství svého života – dala si s jedním klukem pusu)) a po nějaké době se rozejdou, tak to samozřejmě jejich šance na další vztah nesnižuje. To se ale radikálně mění, pokud spolu ti dva začnou bydlet pod jednou střechou. Dívka, která žila s klukem, ale rozešla se s ním, už se nikdy nevdá. Alespoň ne v té části Indie, kde to o ní všichni vědí. Jinými slovy, dívku, která není panna, si žádný slušný muž nevezme. Drsné je, že to platí i o znásilnění. Jak mi potvrdilo více lidí, znásilněná dívka či žena se také nikdy nevdá (respektive ta, která o tom promluví, což vzhledem k následkům zřejmě nebude téměř nikdo). Bez nadsázky se tak dá říci, že většina indických žen má při hledání partnera jen jeden pokus. 

Asi vás nepřekvapí, že muž, který žil se ženou, ale rozešel se s ní, z toho vyjde lépe. Za to, co jí způsobil, sice bude od vesničanů potrestán (zřejmě bude muset zaplatit „pokutu“ několik tisíc rupií) a podstatně se mu sníží „rating“ (pověst), ale nakonec si nejspíše nevěstu najde (byť v jeho vesnici to zřejmě nebude). 

O tom, jak se seznamují bohatí, toho moc nevím, ale jednou mě zaujaly inzeráty v novinách. První rozdíl oproti českým inzerátům je zřejmý hned. Zatímco Češi hledají partnery, které by si (někteří z nich) později rádi vzali, Indové hledají rovnou ženichy a nevěsty. Vybral a přeložil jsem pár těch, které mě zaujaly.

Groom Wanted (Hledá se ženich)

• Hledá se ženich asámského původu, kasta Brahmin, ve věku 28 až 30 let, žijící v Guwahati; pro krásnou dívku s velmi světlou pletí, pracující jako produkční v médiích. Otec je státní zaměstnanec v důchodu, starší bratr a sestra jsou lékaři, mladší bratr studuje právo. Kontakt 9435909956
•  Hledá se bengálec žijící v Guwahati, kasta Brahmin, začínající akademickou dráhu (ideálně vyučující na vysoké škole) pro dívku narozenou v roce 1983, pracující jako odborný asistent na státní univerzitě v Guwahati. Rodiče se mohou ozvat na 9864346439.
• Pro krásnou osmadvacetiletou bengálku, Mgr., vynikající angličtina, se hledá ženich žijící v Guwahati. Ideálně inženýr nebo státní zaměstnanec. Lze i nižší kasta. Kontakt: 9085932378

Bride Wanted (Hledá se nevěsta)

• Hinduista – z Asámu – kasta Brahmin – rozvedený –  pracující na vysoké pozici – mzda v sedmi cifrách – vlastní dům v Guwahati – lze i nižší kasta. Kontakt: 9078098790

Poznámka: V Indii platí, že čím světlejší pleť, tím je člověk přitažlivější. To, že inzeráty píší rodiče, je asi zřejmé. „Lze i nižší kasta“ neznamená, že by si někdo z nejvyšší kasty byl ochoten vzít partnera patřícího do té nejnižší. Spíše tím dává najevo, že už mu tolik nezáleží na podkastách (každá ze čtyř hlavních kast má mnoho podkast). 

Na závěr tohoto článku se s vámi rozdělím ještě o jednu příhodu. Zhruba v polovině mého pobytu jsem přišel na večeři a dříve, než jsem si stačil sednout, se mě otec Joseph zničehonic zeptal: „Tak co, Cyrile, máš tady nějakou přítelkyni?“ Přestože od něj mě tato otázka překvapila, vzpamatoval jsem se a vysvětlil mu, že jsem dosti skeptický, co se týká interkulturních vztahů. Že naše kultury jsou natolik odlišné, že vztah mezi Čechem a Indkou by si vyžadoval takovou míru tolerance a kompromisů na obou stranách, že moc nevěřím, že by v něm oba mohli být šťastní. A že tu sice mám nějaké kamarádky, ale že s nimi dokážu vydržet zhruba dvě hodiny, ale rozhodně ne déle. Pozorně mě vyslechl a pak diskuzi uzavřel slovy: „Ono je to dobře, že tady nemáš žádnou přítelkyni. Ty se totiž v červnu vrátíš domů, ale pro tu dívku bys zřejmě nedokázal zajistit dlouhodobé vízum nebo občanství. Ona by tady musela zůstat a ty bys ji tak vlastně podváděl. Takže je to takhle lepší.“ 

Mějte se a za týden!