Do Golaghatu raději studovat nechoďte

Původně jsem chtěl psát o naší škole, kde už mám odučených víc než 10 hodin. Raději si ale ještě dopřeju nějaký čas na vytříbení názorů a podělím se o včerejší zážitek, kdy jsme spolu s Jankou byli pozváni na zdejší College (vysoká škola). 

Už ani nevím, kde to celé vzniklo, ale jednoho dne se u nás v Don Bosco objevil mladý Ind – Abhishek – který o sobě tvrdil, že má velký zájem o naši kulturu. Přestože jsem si téměř jistý, že doteď neví, kde ČR leží, chtěl se dokonce učit česky a druhý den si přišel pro několik frází, které jsem mu mezitím přeložil. No a také nás s Jankou pozval na jeho vysokou školu – Debraj Roy College Golaghat. Tím, co následovalo, vás zatěžovat nebudu. Pouze uvedu, že aby nás tam salesiáni pustili, musel nejdříve přinést oficiální pozvánku od rektora. V dalších dnech pak měl večer vždy schůzky s otcem Dilipem, kde řešili všechno, od programu naší návštěvy až po otázky, které se nás budou studenti ptát na závěrečné diskuzi. Prostě Indie – to, co by se u nás vyřešilo dvěma maily a jedním telefonátem se tady řeší osobně několik hodin. Oni ten čas prostě mají a nenapadne je, že to třeba není efektivní. Jen pro zajímavost – Abhishek k nám chodil pěšky a jedna cesta mu trvala asi 45 minut.

Naše návštěva ve škole tedy začala u rektora. V jeho kanceláři jsem pochopil, že buď se někde stala chyba a považuje nás za někoho důležitějšího, než ve skutečnosti jsme (později jsem se dozvěděl, že nás zřejmě považoval za vysokoškolské vyučující) anebo je tady běloch opravdu takovou atrakcí, že ho chce vidět i rektor. V jeho kanceláři jsme nakonec strávili asi čtvrt hodiny, z nichž jsem si mnoho neodnesl – nejenže mluvil indickou angličtinou, ale ještě k tomu šišlal, takže jsem mu nerozuměl a spíš jsem přikyvoval a usmíval se. Když zrovna na chvíli zmlkl a díval se na mě, pochopil jsem, že asi právě položil otázku, tak jsem si ji nechal párkrát zopakovat a pak se pokusil odpovědět. Naštěstí Janka už je po roce v Indii vytrénovaná, tak mu rozuměla lépe. Po této audienci se vytvořil jakýsi tým, který nás měl provést po kampusu školy.

V původním plánu bylo, že navštívíme dvě katedry a nakoukneme do nějaké přednášky. Nakonec to skončilo tak, že jsme obešli všech patnáct kateder školy. Všude to bylo prakticky stejné – pozdravili jsme se s jejími členy, zeptali se nás, odkud jsme, ukázali nám, jaké používají vybavení, případně učebny a šlo se dál. Některé katedry bohužel měly něco jako knihu návštěv, tak jsme tam museli napsat pár vět. Poprvé k tomu došlo na katedře chemie. Nevěděl jsem přesně, co po nás chtějí, tak jsem se zeptal Abhisheka, co bych tam měl napsat. Řekl mi, ať napíšu, že členové této katedry jsou schopnější a efektivnější než členové jiných kateder. Tak jsem mu poděkoval a napsal, že se nám na katedře líbilo a že nás pěkně přijali. Což byla pravda – ukázali nám dokonce pokus, kdy smíchali dvě čiré tekutiny, a výsledek byl žlutý. Návštěvy jedné katedry jsme nakonec byli ušetřeni. Bylo to proto, že její členové tam zrovna neměli vedoucího a bez něj se neodvážili nás přijmout.

Po tomto maratonu, kdy jsme nabrali více než hodinové zpoždění, nás čekala závěrečná diskuze se studenty. Přišlo jich kolem stovky, ale už se asi nikdy nedozvím, jestli tam byli dobrovolně nebo jestli je tam nahnali před začátkem organizátoři. Každopádně jejich otázkám jsem většinou nerozuměl (mluvilo se do mikrofonů, ale byla špatná akustika) a jak jsem se později dozvěděl od otce Josepha, který nás doprovázel, většinou jsem prý odpovídal na něco úplně jiného, než na co se ptali. Zřejmě jim to ale nevadilo, protože na konci se k nám nahrnulo asi 20 studentů. Všichni s námi chtěli mít fotku (fotilo se samozřejmě mobily a bylo tam málo světla, takže to všichni musí mít rozmazané…) a někteří dokonce chtěli autogram! Tomu už jsem opravdu odmítal uvěřit.

No a tak skončila naše návštěva na golaghatské college. Jak jsem později pochopil, rektor poslal všem vedoucím katedry „important notice“ (důležité upozornění), že jejich školu navštíví dva akademici z České, resp. Slovenské republiky, a mají se tak k nim chovat hezky.

Přestože nás tedy všude pěkně přijali a kampus se mi líbil, studovat bych zde nechtěl. Jak uvidíte na fotkách, je to trochu jiná úroveň, než co nabízí naše univerzity. Jen pro zajímavost - znám osobně čtyři studenty této školy. Žádný z nich nemá doma internet, jen jeden má počítač a jeden bydlí v naší škole, kde nemá ani elektřinu.

Tento příspěvek jsem napsal proto, že docela dobře dokresluje, jakou je tady běloch atrakcí. Přirovnal bych to asi k tomu, jako kdyby na začátku devadesátých let přijel někdo z Afriky do nějakého malého českého města.

Nemějte ale strach, že bych si tu užíval postavení celebrity. Mám už poměrně pevně stanovený program – od rána do dvou škola, pak kluci na internátu – takže se opravdu nenudím. Daří se mi tu ale dobře, tak doufám, že mi to co nejdéle vydrží.
Fotky ze školy jsou zde.