neděle 14. srpna 2011

Dobrovolníkem na plný úvazek


Opět se hlásím s pravidelným nedělním příspěvkem. Mám za sebou první měsíc a ani mi to nepřijde – čas mi tu teď ubíhá hodně rychle. Od pondělí do soboty jezdím každé ráno do školy, která končí ve dvě hodiny (v sobotu je kratší). Kolem třetí se vracím do areálu Don Bosco Golaghat – škola je vzdálená asi půl hodiny cesty na kole – a věnuju se klukům na internátu. Ti mají vždy pevně stanovený režim a od pěti do čtvrt na osm se mají učit. Snažím se jim tedy pravidelně věnovat, ale není to snadné. Někteří propadají v šesti, sedmi i osmi předmětech z deseti, a z celkem dvaceti kluků jen jeden nepropadá z ničeho. Je to tu ale jiné než u nás – když student nepropadne z více než tří, čtyř nebo pěti předmětů, pravděpodobně nebude muset opakovat a pustí ho do další třídy. Pokud si tedy neudělám mimořádně volno, mám o zábavu postaráno až do půl deváté, kdy jdou kluci spát. Mým volným dnem je neděle, kdy si zařizuji, co je zrovna potřeba. Ve městě je vše otevřené, takže s tím není problém.

Těžištěm mé práce zde je tedy škola Jivon Jyoty. Ač se mi tomu nechce věřit, tak jsem za ty dva týdny odučil už třicet hodin. Přesnější by ale bylo říci odsuploval. Ve škole je totiž šest tříd a šest vyučujících, takže když někdo chybí, učí buď ředitel (tím je salesián otec Anthony) nebo má třída volno. Bohužel jeden vyučující chybí hodně často a druhý je zase zdaleka a někdy se do školy nedostane, takže příležitostí učit jsem měl víc než dost. Slovo bohužel nepoužívám proto, že bych nerad učil, ale proto, že po dvou týdnech mě suplování přestává bavit. Je to totiž hodně náročné, člověk se nemůže vůbec připravit. Stává se mi, že přijdu do třídy a dozvím se, že minule četli nějaký text a dnes mají odpovídat na otázky, které se k němu pojí. Jenže já jsem ten text nečetl, tak si ho musím buď rychle přečíst sám (v ten moment se mi nezaměstnaná třída promění v cirkus) nebo ho čteme znova společně. Nejhorší ale je, že suplování není systematická práce, nemám žádnou zpětnou vazbu a nevidím žádné výsledky své práce. V nejbližší době si tak chci dohodnout schůzku s otcem Anthonym (ředitel) a probrat s ním mé další působení ve škole. Ze všeho nejraději bych učil matiku nebo angličtinu.

I po dvou týdnech výuky ale škola zůstává mým hlavním zdrojem zážitků a překvapení. Už jsem se například naučil, že když na mě dítě ukazuje vztyčený malíček a říká „number one“, znamená to, že chce jít na malou. Přestože toho děti někdy zneužívají, prvňáky raději pouštím. Už se mi totiž stalo, že před třídou stál ubrečený chlapeček, který měl „number two“ v kalhotách (number two znamená, že chce jít na velkou), a tak jsem ho místo výuky vzal pod pumpu a pral jsem pokakané kalhoty.
Jednou jsem zase zadal třeťákům práci a řekl, že kdo je hotový, má přijít ke mně dopředu, abych mu to zkontroloval. Jedna holčička předběhla frontu a přišla přímo k mému stolu. Když jsem ji poslal na konec, dotčeně řekla: „Sir, this one boys line and this one girls line.“ Jinými slovy – ve frontě byli samí kluci a ona právě založila holčičí frontu. Nebyla v tom ale žádná její vychytralost, jenom jsem zapomněl, že indické děti prostě vždy tvoří dvě fronty – jednu pro kluky a druhou pro holky.
Dalšímu příběhu jsem nebyl přímo účasten, ale vyprávěl mi ho otec Joseph (ředitel nové školy) u snídaně. Zrovna jsme se bavili o indické angličtině a konkrétně o tom, jak děti často používají pro označení spolužáků slovo „fellow“. Na začátku srpna děti dostávají pololetní vysvědčení a rodiče ho musí podepsat. Přišel k němu tedy jeden žák se svým otcem, a když mělo dojít na podepsání vysvědčení, žák o svém otci prohlásil: „This fellow doesn’t know how to write.“ Použít pro označení svého otce slovo fellow je ale přinejmenším nevhodné a přestože fellow znamená v podstatě člověk, přeložil bych tu větu spíše jako „tenhle týpek neumí psát.“ Tím jsem zmínil další, pro nás těžko představitelnou skutečnost. Jelikož rodiče většiny našich žáků jsou analfabeti, když děti přinesou vysvědčení, musí ho svým rodičům sami přečíst.

Můj první indický měsíc byl tedy především ve znamení aklimatizace, pozorování, přizpůsobování a začátku školy. V tom druhém bych rád svoji pozici ve škole stabilizoval a omezil suplování. O tom, jak se mi to daří, se dozvíte v dalších příspěvcích.

Do galerie přidávám fotky z druhé salesiánské školy – Rangajan School. Jak uvidíte, přestože se teprve staví, výuka v ní už úspěšně probíhá. Byl jsem zde jen druhého srpna na ranní assembly, tak je to jenom pár fotek.

6 komentářů:

  1. Hodně úspěchů ve výuce:-)
    Zajímalo by mě, jestli alespoň starší děti si uvědomují, jaké výhody jim může přinést vzdělání, když jejich rodiče neumějí číst a psát.
    Jakou mají ty děti motivaci ke vzdělání?
    JaV

    OdpovědětVymazat
  2. Neznamená vztyčený malíček a oznámení "number one" že jsi "jednička"? :)
    Petr

    OdpovědětVymazat
  3. Jav: na to asi ještě odpovědět nedokážu. každopádně u malých dětí je to s motivací dost špatné. pokud jejich rodiče sami do školy nechodili, tak je jasné, že toho člověk od nich moc čekat nemůže..

    OdpovědětVymazat
  4. Bylo by to fajn, Petře, ale myslím, že správnější je ta interpretace s tím záchodem :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Ahoj Cyrile, rád čtu tvé zážitky, máš to moc dobře napsané. Jestli už jsi to nevyřešil s tím suplováním nějak jinak, tak nemohl bys prostě při suplování dělat nějaký připravený program, který chceš dělat ty, a chybějící učitel by si dělal svůj program až by zase přišel?
    U nás ve škole moc nesuplujeme za kolegy, pokud teda nechybí dlouho.
    Přeju hodně nadšení a Božího požehnání do dalších měsíců! Jirka Z.

    OdpovědětVymazat
  6. Ahoj Jirko,

    možná by to tak nějak šlo. je totiž pravda, že většinou chybí jeden konkrétní učitel a jeho rozvrh znám.
    zároveň si ale říkám, že on chybí tak často (většinou tak 2 dny v týdnu - prý má problémy s alkoholem), že mu to přeci ředitel nemůže tolerovat donekonečna..

    OdpovědětVymazat