První dny ve škole

Ze všeho nejdřív bych chtěl vám všem poděkovat za podporu, které se mi dostává. V posledních dnech jsem obdržel opravdu spoustu mailů a pozdravů. Je to opravdu výborný pocit vědět, že mám doma tolik přátel, kteří mě zde podporují. Budu se snažit o sobě pravidelně informovat. Rád bych sem vždy v neděli večer přidal nový příspěvek nebo alespoň fotky do galerie.

A teď už novinky z Indie. Jak jsem zmiňoval, v pondělí nám zde začal nový školní rok. Ráno jsem tedy spolu s otcem Anthonym (ředitel školy) vyrazil džípem do školy Jibon Jyoty, ve které budu učit. Fotky bohužel zatím nemám, ale při vytváření představ o Jibon Jyoty prosím zapomeňte na to, jak vypadají školy u nás. Je to malá vesnická škola (dvě předškolní třídy + první až čtvrtá třída), některé třídy mají stěny z bambusu, v celé škole není zavedena elektřina a v některých třídách je přes padesát dětí. Odlišností by se ale našlo mnohem víc. Salesiáni například o těchto dětech mluví jako o první generaci studentů – rodiče většiny z nich totiž ještě do žádné školy nechodili. Před začátkem výuky je assembly – všichni se shromáždí před školou a zazpívá se hymna. Pak mě vzal jeden učitel do čtvrté třídy. Nejdřív jsme udělali docházku – z celkem asi pětapadesáti dětí chybělo dvacet, což, jak jsem pochopil, je i na indickou školu hodně. Mohlo to být prý způsobené tím, že někteří rodiče potřebují děti na práci na rýžových polích, protože zbývá poslední týden na zasazení rýže. Část dětí také prý může být nemocná, protože je to náročná práce na přímém slunci. První den jsem tak viděl jen část úvodní hodiny, pak byla schůze vyučujících (celkem 8 osob na 6 tříd) a pak ředitel usoudil, že je přeci jenom velké vedro a krátce před polednem se šlo domů (normálně škola končí něco po druhé odpoledne).

Dnes jsem tak šel do školy s tím, že konečně uvidím, jak Indové učí a kolik toho děti zhruba umí. Na assembly se ukázalo, že čtvrťáci znají pouze dvě země – Indii a Pákistán, a tak jsem pochopil, že s českými školáky je opravdu srovnávat nemůžu. O několik okamžiků později mi ale bylo sděleno, že chybí někteří učitelé, a tak si mám vzít výuku v první třídě. Už si ani nepamatuju, co to bylo za předmět (tuším, že Social Science), protože jsem pak odučil ještě další dvě hodiny. Vzal jsem si tedy od někoho učebnici, zeptal se, kde skončili, a začal učit. Brzy jsem si ale všiml, že několik dětí se na mě dívá jako na zjevení. A když jsem se jich na něco zeptal, tak neodpovídali. V ten moment se ozval jeden kluk a řekl: „Sir, they don’t understand, they don‘t speak English.“ (Pane učiteli, oni vám nerozumí, oni nemluví anglicky). To mi trochu vzalo vítr z plachet, protože jsem pochopil, že mám ve třídě asi deset dětí, které mluví jen asámsky nebo sádrí (místní jazyky) a se kterými se tak nedorozumím. Když jsem to ale o přestávce říkal učitelům, jen se tomu usmáli a řekli: „No jo, oni ještě moc neumí, ale už trochu rozumí.“ A tak jsem si uvědomil, že používám ještě pořád české myšlení a mám tendenci řešit problémy, které ale v Indii žádnými problémy nejsou. Když v Jibon Jyoty schází učitelé, tak má třída prostě hodinu volno. No a tak jsem odučil svoje první tři hodiny v Indii. Druháci a třeťáci už anglicky uměli, tak to bylo lepší. To, jak se mi bude dařit udržet ve třídě kázeň, zjistím asi v následujících dnech. Pokud jsem to dobře pochopil, tak v naší škole se totiž právě přestaly používat rákosky (i když dnes tam nebyl ředitel a všichni učitelé kromě mě ji měli). Můj první dojem ale je, že se indické děti od těch našich liší v tom, že, přestože nevydrží chvíli v klidu, tak k učiteli mají větší úctu. Je ale možné, že i tento názor brzy přehodnotím.

Přestože můj první den ve škole byl hodně náročný, budu na něj vzpomínat v dobrém. Kromě onoho prvňáka, který mi perfektní angličtinou sdělil, že mi jeho spolužáci nerozumí, k tomu přispěly i další úsměvné události. Když jsem se například ptal, kdo má doma kozu, zvedla ruku většina třídy. V jedné učebnici zase byla na prvním místě mezi dopravními prostředky, které děti mohou používat pro cestu do školy, uvedena rikša. A když jsem se zeptal, jaké znají děti ovoce, jako první jsem slyšel mango.

Jediné, s čím mám tedy pořád problémy, jsou zdejší vedra. Teď sedím ve svém pokoji, je 22 hodin a mám tu 32,2 stupňů. S vysokými teplotami sice problém nemám, ale jelikož venku téměř nefouká vítr, tak se prakticky celý den potím. Jediné, co mě utěšuje je, že sami Indové přiznávají, že je teď opravdu vedro. Horší už to ale prý nebude a na konci září by se snad mělo ochladit.