Další týden je za mnou a já přemýšlím, jestli mi někdy v minulosti čas utíkal rychleji než zde. Možná je to tím, že zde máme školu i v sobotu nebo že zde mám pořád co dělat.
Tento týden mi každopádně přinesl jednu příjemnou změnu. Dostal jsem pravidelnou výuku angličtiny ve třetí třídě. Moje působení ve škole tak dostalo nový impuls, a přestože dostávám stále nějaká suplování, ze všeho nejvíc se ráno těším na svoje třeťáky. Za měsíc už jsem toho odučil poměrně hodně, ale teprve s pravidelnou výukou získávám pořádnou zpětnou vazbu. Bohužel zjišťuju, že si toho z mých hodin odnášejí méně, než bych si přál. Beru to ale jako výzvu a doufám, že se to zlepší. Jednání o tom, zdali bych mohl učit ještě nějakou matiku, nakonec nedopadla. Když se byl matikář zeptat ředitele, jestli bych si mohl vzít nějakou jeho hodinu, dostalo se mu odpovědi: „What is your problem to teach Maths? - Ty máš nějaký problém s učením matiky?“, čímž ředitel dialog automaticky ukončil. Holt s podřízenými se v Indii nikdo moc nemazlí…
Každopádně jsem rád, že můžu učit třeťáky a ne naše nejmenší děti. Máme zde totiž ještě Nursery a Kindergarten, což jsou předškolní třídy. Tyto děti ještě neumí anglicky, a já jsem se výuce zde vždy úspěšně vyhýbal. Jednou jsem se rozhodl, že si zkusím vzít psaní v KG, ale spletl jsem si třídy a šel jsem do Nursery. Děti na mě sice koukaly jako na zjevení, ale nikdo mi nedokázal říct, že učím špatný předmět na špatném místě. Že jsem v jiné učebně, jsem se dozvěděl až od jejich příchozího učitele.
Nakonec jsem pak dostal ještě jednu sobotní hodinu psaní a vedle toho prý budu odpoledne učit angličtinu děti z vedlejší asámské školy. Jsou starší, než naše děti (pátá až sedmá třída), ale prý neumí anglicky ani slovo, a tak to asi bude docela dobrodružné.
Každopádně jsem rád, že můžu učit třeťáky a ne naše nejmenší děti. Máme zde totiž ještě Nursery a Kindergarten, což jsou předškolní třídy. Tyto děti ještě neumí anglicky, a já jsem se výuce zde vždy úspěšně vyhýbal. Jednou jsem se rozhodl, že si zkusím vzít psaní v KG, ale spletl jsem si třídy a šel jsem do Nursery. Děti na mě sice koukaly jako na zjevení, ale nikdo mi nedokázal říct, že učím špatný předmět na špatném místě. Že jsem v jiné učebně, jsem se dozvěděl až od jejich příchozího učitele.
Nakonec jsem pak dostal ještě jednu sobotní hodinu psaní a vedle toho prý budu odpoledne učit angličtinu děti z vedlejší asámské školy. Jsou starší, než naše děti (pátá až sedmá třída), ale prý neumí anglicky ani slovo, a tak to asi bude docela dobrodružné.
Na začátku týdne jsme studentům rozdali pololetní vysvědčení. Školní rok zde začíná v lednu a pololetní testy se píšou v červnu, takže výsledky tady děti dostanou s mírným zpožděním. Bohužel to dopadlo dost špatně, některé děti propadly skoro ve všech předmětech (kromě kreslení) a ve třetí a čtvrté třídě byly asi jen 3 děti, které nepropadly v žádném předmětu. V Indii je to ale jinak než u nás – o tom, zdali žák postoupí do další třídy, rozhoduje ředitel a pokud nepropadl ve více než pěti předmětech, zřejmě ho dál pustí.
Samotný proces rozdělování vysvědčení byl prý letošní novinkou. Probíhalo to tak, že žák předstoupil před ředitele, ten si vzal jeho vysvědčení a v kolika předmětech žák propadl, tolikrát dostal přes ruku rákoskou. Nejdřív mi bylo dětí docela líto, ale jsou zvyklé a braly to sportovně. Přestože v matice moc dobří nejsou, vymýšleli různé strategie, jak minimalizovat bolest. Někteří střídali ruce při každé ráně, jiní nastavili jednu ruku a teprve když už to bolelo příliš, nastavili druhou a doufali, že nepropadli v tolika předmětech, aby došlo znova na tu první. Ač to bude znít divně i v této chvíli se našly vtipné momenty. Jeden kluk při každé ráně nadskočil, což rozesmálo celou třídu včetně mě. Ředitel se sice udržel, ale posléze o tom aspoň učitelům vykládal ve sborovně. Jedna holčička zase přišla s úplně černýma rukama. Prý den před tím barvila mámě vlasy. (Zřejmě jsem jí ale špatně rozuměl, protože všechny Indky mají samozřejmě černé vlasy od přírody.) Jeden kluk sice neudělal vůbec nic, ale když jsem mu podával vysvědčení, musel jsem se začít smát. Jmenoval se totiž Maník.
Pouze jednoho kluka mi bylo doopravdy líto, protože na jeho trestu nesu svůj podíl. Když jsem podával řediteli vysvědčení, neslyšel jsem třídního učitele, který mi říkal, že jeden student chybí. Podal jsem mu tedy vysvědčení jeho chybějícího spolužáka, který byl v abecedě před ním. Tento hoch měl bohužel mnohem horší výsledky, než on, a tak nešťastník dostal pár ran navíc. Když se na to přišlo, neřekl ale ani slovo a se vztyčenou hlavou šel studovat svoje vysvědčení.
Tolik pár zážitků z mého dalšího indického týdne. Mohl bych sice psát o všem, co se tady děje, ale to by pak moje články měly 10 stránek, a tak věřím, že toto je rozumný kompromis, na jehož přečtení si najdete čas i v (porovnání s Indií) uspěchané Evropě.
Samotný proces rozdělování vysvědčení byl prý letošní novinkou. Probíhalo to tak, že žák předstoupil před ředitele, ten si vzal jeho vysvědčení a v kolika předmětech žák propadl, tolikrát dostal přes ruku rákoskou. Nejdřív mi bylo dětí docela líto, ale jsou zvyklé a braly to sportovně. Přestože v matice moc dobří nejsou, vymýšleli různé strategie, jak minimalizovat bolest. Někteří střídali ruce při každé ráně, jiní nastavili jednu ruku a teprve když už to bolelo příliš, nastavili druhou a doufali, že nepropadli v tolika předmětech, aby došlo znova na tu první. Ač to bude znít divně i v této chvíli se našly vtipné momenty. Jeden kluk při každé ráně nadskočil, což rozesmálo celou třídu včetně mě. Ředitel se sice udržel, ale posléze o tom aspoň učitelům vykládal ve sborovně. Jedna holčička zase přišla s úplně černýma rukama. Prý den před tím barvila mámě vlasy. (Zřejmě jsem jí ale špatně rozuměl, protože všechny Indky mají samozřejmě černé vlasy od přírody.) Jeden kluk sice neudělal vůbec nic, ale když jsem mu podával vysvědčení, musel jsem se začít smát. Jmenoval se totiž Maník.
Pouze jednoho kluka mi bylo doopravdy líto, protože na jeho trestu nesu svůj podíl. Když jsem podával řediteli vysvědčení, neslyšel jsem třídního učitele, který mi říkal, že jeden student chybí. Podal jsem mu tedy vysvědčení jeho chybějícího spolužáka, který byl v abecedě před ním. Tento hoch měl bohužel mnohem horší výsledky, než on, a tak nešťastník dostal pár ran navíc. Když se na to přišlo, neřekl ale ani slovo a se vztyčenou hlavou šel studovat svoje vysvědčení.
Tolik pár zážitků z mého dalšího indického týdne. Mohl bych sice psát o všem, co se tady děje, ale to by pak moje články měly 10 stránek, a tak věřím, že toto je rozumný kompromis, na jehož přečtení si najdete čas i v (porovnání s Indií) uspěchané Evropě.
Žádné komentáře:
Okomentovat