V Indii jste v bezpečí

Všechny vás zdravím a jsem zde s pravidelným, nedělním příspěvkem.

Tento týden jsme měli dva dny prázdniny. V pondělí jsme oslavili výročí získání nezávislosti na Britech (Independence Day), vztyčili vlajku a při proslovu jsem se mimo jiné dozvěděl, že Indové mají armádu schopnou uchránit zemi před nepřáteli Pákistánem a Čínou. Tak to vidíte, nakonec to vypadá, že jsem zde ve větším bezpečí než doma :-). Mimochodem, věděli jste, že vedle sporu o Kašmír, který vede s Pákistánem, má Indie stejný spor s Čínou o území ve státě Arunachal Pradesh, které není o moc menší než celá Česká republika?
Už za těch pár týdnů, co tu jsem, jsem ale pochopil, že Pákistán je v Indii skutečně nepřítel číslo jedna a tak se už nedivím, že první otázka (poté, co vyplníte své jméno, příjmení a informace o narození), která vás potká při vyplňování žádosti o vízum je, zdali někdo z vašich rodičů má nebo měl pákistánské občanství.

Ve čtvrtek bylo také volno, ale jelikož kluci na intru mají i o prázdninách studium, tak jsme se připravovali na čtvrtletní testy, které jsou na konci září. V matice už se začínám orientovat v tom, co by zhruba měl umět prvňák, druhák, třeťák… a tak mi to doučování pomáhá i v mé výuce ve škole. Bohužel je to často tak, že ani třeťák neumí to, co by měl umět prvňák. V jedné věci mě ale kluci mile překvapili. Jsou mnohem chytřejší, než by se zdálo podle jejich výsledků ze školy. Problém je v tom, že jediný, kdo se jim kdy soustavně věnoval, byla moje předchůdkyně Maruška (a ta měla na starost skoro třicet kluků, takže se samozřejmě nemohla věnovat všem). Vysvětlil jsem jim tedy sčítání a po hodině dokázal i prvňák sčítat pod sebou trojciferná čísla s přechodem přes desítku. Také mi přijde, že naši kluci moc často nezažijí, že by je někdo pochválil. Snažím se je tedy chválit co nejvíc, protože je to motivuje k další práci. Ve čtvrtek se mi dokonce podařilo vytvořit takovou studijní atmosféru, že kluci byli schopní se poprat o to, kdo mi dá první sešit, abych mu mohl zadat další příklady. Takové situace jsou ale spíše výjimečné, mám zde i dva kluky, kteří měli při zkouškách ze čtení 5 bodů ze 100. Snažím se s nimi každý den číst, ale je to náročné, protože neudrží pozornost a zlepšují se hrozně pomalu. Není to ale jejich vina, tentokrát je problém v učebnici. Indický „slabikář“ pro prvňáky totiž obsahuje slova jako behaviour či respect. Děti tedy čtou text, kterému nerozumí, a tak je jasné, že je to nebaví.

Zbylé dny jsme měli normálně školu. Ředitel otec Anthony pořád není moc spokojený s docházkou. Jsou v ní totiž velké výkyvy. Někdy chybí ve třídě tři, čtyři děti, ale třeba v úterý, kdy celou noc a ráno pršelo, chybělo v první třídě 35 dětí (V ČR by se nám tohle nestalo, co? Znamenalo by to, že by do třídy přišlo mínus pět dětí, což si nedovedu představit…).  Ředitel tak vždy při assembly na děti naléhá, aby chodily pravidelně. V sobotu mu jeden třeťák chtěl evidentně udělat radost, a tak se ráno, když jsem v jeho třídě dělal docházku, nahlásil třikrát – jednou za sebe a dvakrát za svoje spolužáky. Díky jeho aktivitě došlo k tomu, že nikdo nechyběl a při odpoledním assembly celá škola tleskala třetí třídě, protože poprvé od začátku roku byla některá třída kompletní. Odpoledne pak byl vědomostní kvíz, kdy se na to náhodou přišlo. Nakonec to ale nikdo neřešil a ten kluk z toho žádný postih neměl.
Jinak při tom kvízu jsem se docela pobavil. Děti byly rozděleny do několika skupin a každá vyslala ty nejschopnější, aby ji reprezentovali. Každý pak dostal pět otázek, na které odpovídal. Mojí úlohou  bylo jen měřit čas. Když zrovna odpovídal třetí student, dostal stejnou otázku, na kterou už odpověděl jeho předchůdce. Automaticky mi sepnulo moje evropské myšlení a chtěl jsem se hned ozvat, že tato otázka už zazněla. Jak jsem ale záhy zjistil, to, že se otázky opakovaly, bylo naprosto v pořádku. Bylo totiž připraveno asi 40 otázek pro 30 studentů (každý dostal pět otázek). Některé otázky se tedy opakovaly i desetkrát. Kupodivu někteří studenti nedokázali odpovědět na otázku, kterou předtím slyšeli třeba pětkrát správně zodpovězenou. Přitom někteří se evidentně snažili zapamatovat odpovědi svých předchůdců – jak jinak by bylo možné, aby někdo na otázku, který kontinent je ostrov odpověděl Brahmaputra (jedna z otázek byla na nejdelší indickou řeku).
Ve finále pak došlo k tomu, že dva studenti měli stejný počet správných odpovědí. Připravilo se tedy ještě jedno kolo, a aby to bylo spravedlivé, každý dostal stejné otázky. Nejdříve na ně tedy odpovídal první student, a když skončil, na ty samé pak odpovídal ten druhý (přičemž samozřejmě slyšel odpovědi toho prvního). Už si nepamatuju, jak to skončilo, ale protože dětem se to líbilo a my vyučující jsme se přitom taky docela pobavili, tak to považuji za úspěch.

Tolik novinky z mého dalšího indického týdne. Jestli budu moci učit nějakou třídu pravidelně je zatím v jednání. Bohužel, jak jsem poznal indické rozhodovací procesy, může se klidně stát, že to v tomto stavu zůstane ještě několik týdnů. Jak to dopadlo, se každopádně dozvíte zde na mém blogu.