Mami, jak se jmenuješ?

Někteří z vás, kteří čtete můj blog pravidelně, si možná říkáte, proč nepíšu téměř vůbec o škole a o mé výuce. Pravdou je, že ve škole trávím asi nejvíce času a to, jak se mi tam daří nebo nedaří, se pak odráží v mé náladě a dalších činnostech, kterým se zde věnuji. 

Články o škole jsem odkládal proto, že jsem si sem přivezl o indickém školství mnoho negativních předsudků, a tak jsem si chtěl nechat trochu větší časový odstup, abych mohl některé věci lépe posoudit. Jelikož už ale máme za sebou čtvrtletní zkoušky, je nejvyšší čas. Tento týden to už ale nezvládnu – v neděli odjíždím na čtyři dny do Nagalandu (stát sousedící s naším Asámem). Jelikož hinduisté slaví Durga Pudžu, máme zde prázdniny, a tak po dvou a půl měsících uvidím z Indie i něco jiného, než náš Golaghat.

Co se týká čtvrtletních testů, tak moje třída, kde učím angličtinu, dopadla bohužel špatně. Test, který jsem pro ně připravil, udělala asi jen čtvrtina žáků. Aspoň máme do posledního čtvrtletí co zlepšovat. Faktem ale je, že v některých jiných předmětech prospělo ještě méně žáků (indický systém je odlišný od našeho, více o něm napíšu v budoucích příspěvcích).

Přestože studium tedy našim dětem moc nejde, nenudím se s nimi a i nadále mi poskytují zážitky, na které budu ještě nějakou dobu vzpomínat. Jednou jsem suploval ve třetí třídě v hodině, kdy se děti mají učit násobilku. Jedna dívka bohužel téměř neumí anglicky a v matice není o moc lepší. Poslal jsem s ní tedy dvě její schopnější kamarádky, ať ji něco naučí. Po půl hodině mi ji vítězoslavně přivedly s tím, že už umí násobilku jedné! Tak to mě opravdu rozesmálo.
Na začátku týdne jsem zase cestou na záchod potkal jednoho maličkého chlapečka, který měl na sobě jenom kravatu. Jelikož zrovna stál pod pumpou a starší kluci na něj pumpovali vodu, pochopil jsem, že je to další, co si právě nadělal do kalhot, a tak jsem byl rád, že to tentokrát řeší někdo jiný. Děti totiž většinou nenosí spodní prádlo, takže když k něčemu takovému dojde, kravata bývá jediný kus oblečení, který zůstane ušetřen.
Co se týká znalostí dětí, myslel jsem si, že po dvou měsících výuky už mě nic nepřekvapí. Opět jsem se ale mýlil. Chápu, že některé děti neví, kdy mají narozeniny, ale některé neví ani to, kolik je jim let a náš nejlepší čtvrťák si zase v rozhovoru se mnou nemohl za žádnou cenu vzpomenout, jak se jmenuje jeho máma. Přesto se od nich dozvídám mnoho zajímavého. Zrovna včera jsem se zaujetím poslouchal jednoho kluka, který mi vyprávěl, jak jejich sousedovi přes noc tygr roztrhal krávu. 

Tolik zatím ode mě z Indie, kde už mi všichni slibují, že se každým dnem musí začít ochlazovat. Ve čtvrtek ráno jsem sice naměřil nejnižší teplotu od mého příjezdu – 27°C – ale dnes už je zase přes třicet, takže si zřejmě ještě musím chvíli počkat.

PS: Při pohledu do statistik mě napadá, že v neděli asi padne hranice 1000 zobrazení na mém blogu. Rád bych tedy vám všem, mým čtenářům a přátelům, vyjádřil upřímný dík za zájem o moje počínání i za všechny komentáře, maily a pozdravy, které jsem od vás dostal a stále dostávám. Když jsem blog zakládal, považoval jsem to spíše za pokus, s tím, že pokud bude za týden aspoň pár zobrazení, budu ve psaní pokračovat. Váš zájem ale předčil moje očekávání a opravdu si toho vážím.
Abych blog při této příležitosti trochu oživil, vložil jsem do záhlaví nový obrázek. Panoramatická fotka zachycuje naši školu Jivon Jyoty, na dvou fotkách jsou naši žáci, na nejmenší fotce je Samuel, nejmladší kluk z našeho hostelu (tak zde říkají internátu) a vpravo je tanečnice z oslav dne nezávislosti.