Zhýčkaný Evropan

Ti z vás, kteří čtou mé příspěvky pravidelně, ví, že jediný Evropan v našem Golaghatu a okolí jsem já a zřejmě tuší, že tento článek je tedy o mně. 

Jelikož běloch v Indii znamená něco víc (to je samozřejmě tím, že každý Ind ví, že běloch má spoustu peněz…) měl jsem od začátku pocit, že si o mně někteří lidé myslí, že si nedokážu ani zamést podlahu nebo vyprat triko. Začal jsem tedy vydávat spoustu energie a času na to, abych sebe i ostatní přesvědčil, že to tak není. Pral jsem si oblečení i ložní prádlo, hrál jsem s kluky fotbal v bahně při monzunu, sázel s dětmi rýži či chytal ryby do sítě. Přesto se vždy čas od času ukázalo něco, co mi připomnělo, že prostě zhýčkaný Evropan jsem a ať dělám, co dělám, už jím zřejmě i zůstanu.

Na tomto místě bych asi mohl článek ukončit, ale protože by to bylo moc krátké (mám od jedné kamarádky zakázáno „šidit nedělní příspěvky“), přidávám pár příběhů, které výše uvedené dokreslují.

Krátce po mém příjezdu do Indie v polovině července začal školní rok a s ním přijeli i kluci do našeho internátu. Když jsem viděl, že jdou odpoledne hrát fotbal, vydal jsem se za nimi, abych se přidal. Věděl jsem, že hrají bosi, ale jak jsem se přiblížil k hřišti, jedna věc mě zarazila. Ač bez bot, dávali pořádné rány a podobně do soubojů chodili naprosto neohroženě. Když jsem tedy dorazil na hřiště, prohlásil jsem, že se k nim rád přidám, ale že asi nedokážu hrát moc dobře bez bot. Kluci vypadali trochu zmateně, ale nikdo nic neříkal. Jak jsem pochopil o pár týdnů později, moje slova ten den bych přirovnal k situaci, kdy by přijel nějaký cizinec za mnou, já ho vzal na louku na fotbal s kamarády a on na místě prohlásil: „Ale já neumím hrát na neprofesionálním trávníku.“ Pro naše kluky je hraní naboso tak přirozené, jako že k fotbalu je třeba míč a dvě branky. Nakonec jsem zjistil, že s nimi bez bot hrát dokážu, akorát čas od času musím vynechat, abych dopřál trochu klidu naraženým prstům. Nikdy ale asi nebudu jako oni. Jelikož hrají bosi od malička, jejich prsty jsou na to zvyklé a do všech soubojů chodí naplno. Přestože je sice také mají každou chvíli naražené, na mě nikdo nemá. Stačí mi, abych trefil něčí holeň, a už skáču po jedné noze na kraj hřiště.

Podobný příběh se odehrál jednoho horkého letního dne. Seděli jsme venku s kluky a společně jsme se učili. Přitom jsem si všiml, že beton vedle mě, na který svítilo slunce, je tak rozpálený, že se ho můžu sotva dotknout. Z legrace jsem tedy vyzval Samuela (osmiletý nejmenší kluk), aby se na to místo postavil. Ihned tak učinil a stojíc na něm kouká na mě. Já na něj také koukám, čekám, co bude, ale on nic. Já tedy netrpělivě: „Tak co, děje se něco?“, on: „Ne, coby?“, já: „No ten beton…“, on: „Jo, je to pěkně teplý.“ Zatímco já bych z něj hned vyskočil, on tam v klidu stál a ohříval si chodidla. Kluci chodí bosi odmalička a nedělá jim problém stát na horké zemi nebo kamenité cestě. Já jsem na tom přesně opačně – celý život nosím boty a moje zhýčkaná chodidla nezvládají ani jedno výše uvedené.

Výstižně to ilustruje tento příběh. Na konci léta se dva kluci dohadovali o švihadlo. Rozhodl jsem se, že Davida, který nebyl v právu, chytím a něco mu z legrace provedu. Problém byl v tom, že jsem v ten moment byl také bos. Když mě David viděl, jak k němu běžím, vyrazil na opačnou stranu a utíkal jako o život. Bylo mu ale osm let a na rovném betonu jsem jeho náskok rychle stahoval. V momentě, kdy mi byl na dosah, ale David náhle zabočil na kamenitou cestu. Zatímco já jsem musel skoro zastavit, protože jsem po ní rozhodně běžet nemohl, on dál uháněl nezměněnou rychlostí. A tak mi utekl, protože na rozdíl od něj, moje zhýčkaná chodidla by běh po kamenité cestě nezvládla.

O jídle jsem psal nedávno. Nevím, jestli se od té doby zlepšilo nebo už jsem si zvykl, ale v poslední době mi chutná víc. Pravdou ale zůstává, že naše jídlo je ve srovnání s tím, co jedí prostí Indové, opravdu luxusní. Pamatuji na to každý den ve škole, kde zpravidla obědvám jen rýži a dál (něco jako vařená čočka), což je jídlo, které má většina Indů třikrát denně. Přestože už jsem na něj zvyklý, můj problém spočívá v tom, že mám po něm hned hlad. Nechutná mi totiž tolik, abych dokázal sníst „indickou“ porci, a tak mám o hodinu později opět hlad. Také by pro mě bylo asi dost drsné, kdybych měl toto jídlo i k snídani, jako to mají kluci v našem internátu.
Podobné je to s vodou. Zatímco jeden salesián mi kdysi říkal, že on může pít vodu z jakékoli kaluže, protože to tak dělal odmalička a jeho trávení je na to zvyklé, mně by to asi neprospělo. A má pravdu. Na začátku mého pobytu jsme jezdili po vesnicích a pili tamější nefiltrovanou vodu. Jediný, koho druhý den bolelo břicho, jsem byl já.

Takto bych mohl pokračovat dlouho, ale uvedu ještě jeden příklad související s penězi. Přestože zde mám zdarma ubytování a stravu a měsíčně zde utratím jen zlomek toho, co utratím doma, už bych asi nedokázal žít z příjmu chudého Inda. Například za internet zde platím měsíčně 750 rupií (300 Kč), což je polovina měsíčního platu sběračky čajových listů nebo dvouměsíční nájem za bambusový domek ve vesnici.

Tolik tedy další článek ode mě, člověka, který se sice úspěšně adaptoval na život v Indii, ale už asi navždy zůstane zhýčkaným Evropanem.

Poznámka: Pokud jste čekali něco vánočního, tak se omlouvám, ale pokud by k nám nepřijeli čtyři kluci postavit betlém, v hinduistické Indii bych na Vánoce dokázal bez problémů zapomenout.

A ještě jedna poznámka: Stále se můžete zapojit do soutěže (viz předchozí článek). Všechny otázky zatím ještě nikdo správně nezodpověděl.