Hornbill vás seznámí s kulturou Naga

Ti pozornější z vás si možná všimli, že poslední příspěvek jsem na blog vložil už v sobotu. Bylo to proto, že v neděli jsem jel na druhý výlet, tentokrát sice jen třídenní, ale opět do Nagalandu, do Kohimy. Cílem mým a salesiánů otce Josepha a Dilipa, byl tentokrát festival kmenů Naga, který nesl název Hornbill. A tento článek je o tom, co jsem na Hornbillu prožil.

Nevím, co si ještě pamatujete z prvního článku o Nagalandu, ale jedná se o sousední stát, ležící mezi naším Asámem a Barmou (Myanmar). Jeho obyvatelům se říká Naga a všichni patří k některému z několika desítek kmenů. No a Hornbill je festival, kde každý kmen prezentuje vlastní kulturu, tancuje, případně prodává různé předměty vlastní tvorby. Uvedl jsem, že každý Naga patří k určitému kmeni, to ale neznamená, že žije ve vesnici a vypadá např. takto. Většina Naga žije ve městech a jsou to docela civilizovaní lidé různých vzdělání a profesí.

Na cestu jsme vyrazili v neděli brzo ráno. První „atrakci“ jsme viděli v Dimapuru. Uprostřed jedné rušné křižovatky byla o den dříve slavnostně odhalena socha Dona Boska (zakladatel salesiánů). Dimapur je tak jedno z mála míst na světě, kde je socha této osobnosti na veřejném místě. Zajímavé je, že se o to prý zasloužili bývalí žáci jedné ze salesiánských škol.

Kohimou jsme nejdříve jen projeli, abychom se dostali přímo do vesnice, kde se festival konal. Přišli jsme akorát včas na finále soutěže v pojídání chilli papriček. A nebyly to jen tak nějaké papričky. King Chilli neboli královské papričky, byly ještě v roce 2007 zapsány v Guinessově knize rekordů jako nejpálivější na světě. Opravdu nechápu, jak jich vítěz mohl ve třetím kole sníst 15 za pouhých dvacet sekund. Divácky nejatraktivnější ovšem bylo soutěžní kolo určené pro turisty. Zatímco borec z Delhi snědl jednu, pochopil, která bije a dál nepokračoval, jakýsi Izraelec jich snědl jedenáct. Na konci ovšem vypadal, jakoby měl každou chvíli zemřít a musel ho odvést doktor.

To hlavní kvůli čemu ale návštěvníci na Hornbill jezdí (mimochodem, na Hornbillu jsem potřetí v Indii viděl Evropana a to hned několik), jsou vystoupení tamějších kmenů. Pár fotek je k vidění zde.  

Večer jsme se vrátili do Kohimy, já jsem se ubytoval u salesiánů a otec Joseph s Dilipem se vydali zpět do Golaghatu. Přes víkend se v Nagalandu asi nic důležitého nedělo, protože když jsem v pondělí ráno vzal do ruky noviny, na titulce byla fotka onoho Izraelce. Ještě více jsem ale byl to ráno překvapený, když jsem zjistil, že mám v pokoji 13 °C. Kohima leží ve výšce 1400 m. n. m., ale topení tam samozřejmě nemají (pouze bohatší Indové používají přenosné přímotopy).

Ráno jsem se vydal opět na Hornbill. Tentokrát jsem se chtěl podívat do stánků a případně nakoupit nějaké dárky pro moje blízké. Jak už to někdy bývá, nejdříve jsem nakoupil dárek sobě. Jeden stánek totiž prodával indické známky. Za tři krásné aršíky jsem zaplatil asi 60 rupií (24 Kč) a spokojeně pokračoval v seznamování se s kulturou Naga. Když jsem v poledne dostal hlad, rozhodl jsem se oželet speciality tamější kuchyně, které už mi jednou způsobily potíže. Místo toho jsem si vyzkoušel roli bohatého západního turisty a dal jsem si rýži s kuřecím masem v jednom relativně slušně vypadajícím stánku. Neříkejte prosím nikomu v Golaghatu, že jsem za to jídlo dal 120 rupií (48 Kč). Dát v Indii 120 rupií za oběd je totiž stejné, jako dát za něj v Praze tisícovku. Např. ženy pracující na čajových plantážích na tuto částku vydělávají zhruba dva až tři dny.

Jak už jsem si v severovýchodní Indii zvykl, na každé podobné akci bývají přítomny desítky až stovky vojáků se samopaly. V Kohimě mě zaujalo to, že dobrá polovina z nich byly mladé holky tak do třiceti let. Chtěl jsem si je vyfotit, ale nebyl jsem si jistý, jestli by se jim to líbilo, tak jsem nakonec odjel s touto jedinou fotkou.

Odpoledne jsem se tedy vrátil do Kohimy. Mým cílem bylo najít Michaelův dům (Michael je šéf skautů a má třináct dětí). O den dříve jsem si s ním po indicku dohodl návštěvu. Po indicku znamená, že jsem mu zavolal a zeptal se, jestli můžu následující den odpoledne přijít. Čas se nestanovuje, v Indii totiž není tak důležitý, jako u nás a zbytečně by nás to oba omezovalo. Když jsem vystoupil v Kohimě, rozhodl jsem se nebrat si taxi. Jednak jsem neznal adresu a hlavně jsem se chtěl také projít po městě. Cesta mi trvala asi hodinu, ale nelitoval jsem. Potkal jsem například člověka, který mi řekl, že ho fascinuje jedna naše osobnost, a sice „Vaklav Havel“. To mě docela příjemně šokovalo, protože 99% Indů v našem Golaghatu neví, jaký je rozdíl mezi Amerikou a Evropou. Na trhu zase jedna paní prodávala housenky, takže se ukázalo, že v Nagalandu se jí opravdu všechno.

Když jsem přišel k Michaelovu domu, on ani jeho žena tam samozřejmě nebyli. Po půl hodině ale dorazil, a tak jsme popovídali a dal jsem mu nějaké fotky z našeho treku a sladkosti pro děti. Večer mě pak odvezl zpět k salesiánům.

V úterý ráno už jsem se vydal na cestu zpět. Ráno jsem si ještě užil vánoční výzdobu. V Nagalandu je majoritní náboženství křesťanství, což se o Vánocích projevuje tak, že všichni vyvěsí před dům rudou pěticípou hvězdu. Pokud se tedy do tohoto státu někdy v období Adventu dostanete, vězte, že to značí příchod Vánoc a nikoli obnovení a expanzi Sovětského svazu.

Cestou na bus mě ještě zaujal dav mužů tlačících se před jedním stánkem. Když jsem se tam šel podívat, našel jsem točící se ruletu (resp. její indickou podobu). Vyndal jsem si foťák a udělal zdejším gamblerům pár fotek. A když už jsem ho měl v ruce, vyfotil jsem si i uniformované kohimské deváťačky, které zrovna čekaly na autobus. Zatímco první fotka se obešla bez problémů, pořizujíce tu druhou, vyslechl jsem si pár nepěkných slov v jednom z kmenových jazyků od procházejícího Inda, kterému se asi moje počínání moc nezamlouvalo. Nasedl jsem tedy raději do autobusu a vydal se na cestu zpět.